Laurent Binet (* 1972 v Paříži) vystudoval francouzskou literaturu a původně působil jako pedagog – mimo jiné i na vojenské akademii v Košicích. Jako spisovatel debutoval v roce 2000 surrealismem inspirovanou knihou Silné a slabé stránky našich sliznic. Do širokého čtenářského povědomí se zapsal v roce 2010, kdy v nakladatelství Grasset vyšel jeho román HHhH, oceněný brzy poté Goncourtovou cenou za nejlepší románovou prvotinu. Osobitý pohled na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha si získal velkou čtenářskou přízeň i v českém vydání a v červnu 2017 přichází do českých kin stejnojmenný film s hvězdným obsazením. Práci na dalším románu přerušil, aby nahlédl do zákulisí prezidentské kampaně Françoise Hollanda. Své zážitky posléze zúročil v kronice této prezidentské volby, která pod názvem Nic nejde, jak by mělo vyšla v roce 2012.

Psaní je složitý proces...

Jak vás napadlo napsat tuto knihu?

O práci Rolanda Barthese jsem se dlouhodobě zajímal. Když mi bylo zhruba kolem pětadvaceti let, pochopil jsem, že naše životy jsou dost propojené. Jeho kritické eseje mě fascinovaly intelektuálním nábojem. Barthes vynikal schopností přesně formulovat své myšlenky, myslím, že v tom byl nedostižný. Když jsem se dozvěděl, že ho na cestě z oběda s F. Mitterrandem srazila dodávka, cítil jsem, že se přede mnou otevírá dramatický i romantický materiál, který volá po zpracování. 

Jak jste rozvíjel děj?

Kvůli Mitterrandovi, který tehdy kandidoval na prezidenta, jsem chtěl popsat i politické pozadí doby. A přemýšlel
jsem, kdo se kolem Barthese pohyboval. Byl to filozof Michel Foucault, spisovatel Philippe Sollers, pak ještě významný kulturní teoretik Gilles Deleuze a mnozí další intelektuálové. Potom jsem si představoval, proč a kdo by měl zájem zabít Barthese. Bylo to kvůli nějakému rukopisu? Prostudoval jsem práce Romana Jakobsona o jazykových funkcích. Až jsem narazil na teorii řečových aktů. Je to pojem, který používali lingvistyé a filosofové jazyka. Patří do lingvistické disciplíny, která se nazývá pragmatika. Pragmatiku nezajímá jazykový výraz jako abstraktní demonstrace jazykového systému (slovo,fráze, věta), nýbrž jako něčí výpověď vyslovená v dané situaci s určitým konkrétním záměrem. Tuto teorii vyvinul John Langshaw Austin se svým žákem Johnem Searlem. A v takovémto myšlenkovém prostgředí se pohyboval a rozvíjel ho i Barthes. Mohlo to být pro něho osudné? Úkolem mé knihy bylo tedy popsat lingvistické teorie a využít k tomu romantickou i detektivní zápletku.

Váš román HHhH byl oceněný Goncourtovou cenou za nejlepší románovou prvotinu. Mnohých ocenění se dočkal i román Sedmá funkce jazyka. Stačilo vám to k tomu, aby jste si uvědomil své kvality a získal potřebné  sebevědomí?

Psaní je složitý proces. Prolíná se v něm směs pochybností a sebevědomí. Pokud ale nemáte důvěru v sebe  sama, nemusíte psát. Pokud nedisponujete přesvědčením, že to, co píšete, bude zajímat i ostatní lidi, je lepší věnovat se něčemu jinému. Ale i pochybovat je zdravé – nutí vás to maximálně se věnovat textu, opravovat, vymýšlet lepší spojení, zápletky. Optimální namíchání chemie mezi sebevědomím a pochybnostmi je bezpodmínečná podmínka úspěchu.

Je těžké mluvit o své práci?

Jsem vzděláním učitel. Deset let jsem reprodukoval práci druhých. Tak proč bych teď nemohl mluvit o té své (směje se). Když už k tomu dojde, snažím se hovořit s nadhledem, jako bych nebyl já autor dané knihy. V této knize je také skvěle vyvážený vztah reality s fikcí. Příběh jsem ukotvil v reálném prostředí. Více než polovina z toho, co říkají protagonisté jsou skutečné citáty.

Jak byste charakterizoval svoji knihu?

Nová je míšením žánrů. Je jak thriller, pikareskní román i filozofický román. Mohu-li být domýšlivý a pompézní,
řekl bych, že je to barokní román.

Vaše kniha je „intelektuální“, ale pro každého.

Učitel ve mně bere toto hodnocení jako kompliment.
(Ze zahraničních pramenů)

Roland Barthes (12. listopadu 1915 Cherbourg – 25. března 1980, Paříž) byl francouzský literární kritik a teoretik, filosof a sémitik. Ovlivnil rozvoj strukturalismu a sémiologie. Rozpracoval pojem mýtus, kde popisuje referování o znaku jako o druhém řádu označování (označující označovaného s označujícím). U Barthova mýtu tedy splývá původní význam (označované a označující) a stává se z nich jedno, ke kterému referuje jiný znak, u něhož ale chybí původní podstata (nový znak má též nové označující a označované).

VYDANÉ TITULY


Reklama