Brown Dan

Dan Brown, narozen 22. června 1964 v Exeteru - New Hampshire, je autorem mnoha největších světových bestsellerů, včetně Šifry mistra Leonarda, který se stal nejen jedním z nejprodávanějších románů všech dob, ale také předmětem intelektuálních debat mezi čtenáři a odborníky. Mezi jeho další tituly patří například Andělé a démoni nebo Inferno. Ze všech zde zmíněných titulů vznikly stejnojmenné filmy s Tomem Hanksem v hlavní roli, a další se již chystá. Brownovy romány vychází v 56 jazycích po celém světě a už bylo vydáno přes 200 milionů výtisků. V roce 2005 byl Brown magazínem Time jmenován jedním ze 100 nejvlivnějších lidí na světě. Je synem učitele matematiky a kostelního varhaníka. Vyrůstal na kampusu internátní školy, kde se u něj vyvinula fascinace paradoxní souhry mezi vědou a náboženstvím. Právě tyto témata nakonec zformovaly pozadí jeho knih.

Čím víc se učím, tím méně všemu rozumím...

Dějiny umění hrají ve vašich knihách často klíčovou roli. Které obrazy nebo malíře by měli čtenáři znát, než se začtou do vašeho nového románu Počátek?

Chci udržet co nejdéle tajemství, a proto se předem nezajímejte o to, které obrazy v této knize výslovně zmiňuji. Mohu vám říci, že Robert Langdon obdivuje díla Gaugina a Picassa. V originále je konfrontován s moderním uměním, takže bude muset zapomenout na svou slabost pro klasiky a vstoupit do světa, který pro sebe bude teprve začne objevovat.

Kdysi jste přišel s radou svým méně zkušeným kolegům. „Vytvořte něco a vyhoďte to ještě předtím, než to někdo uvidí. A to opakujte tak dlouho, dokud nevytvoříte něco, co už nepůjde vyhodit.“ Držíte se toho sám, zbavil jste se někdy celého rukopisu?

Slyšel jsem od některých autorů, že jejich první verze románu je nejlepší, ale nepatřím do této skupiny. Pro  každou stránku knihy jsem napsal několik verzí. Když mluvím se začínajícími spisovateli, vysvětlím jim dovednost „redukce“; je to fáze, ve které se díváte na vlastní práci jako „outsider“ a nemilosrdně vyřazujete scény, které v příběhu nemají funkci. Nikdy jsem nevyhazoval celý rukopis, ale jednou jsem si z počítače omylem vymazal více než třetinu Ztraceného symbolu. To byl pro mě těžký den. Ale nakonec jsem nelitoval. Rekonstruované kapitoly byly lepší než ty původní. Nicméně si od té doby dělám zálohy, aby se mi podobný karambol nemohl stát znovu.

Vaše knihy jsou doslova nabité historickými fakty. Odkud je čerpáte a jak vytváříte různé konspirační teorie?

Pro mě je sběr podkladů a jejich vyhodnocení velmi důležitou součástí tvůrčího procesu. Fakta čerpám z mnoha zdrojů: historických knih, vědeckých studií, ale i novinových článků, z internetu a tak dále. Pokud jsem přesvědčen, že mám dost poznatků, aby to vystačilo na novou knihu, pustím se do psaní. Ale není to tak, že
bych se neodtrhl od počítače. Vyvstávají přede mnou nové otázky, a tak se s nimi obracím na historiky, shromažďuji detaily, navštěvuji místa, kam chci příběh umístit. Zabere mi to spoustu času. Často zjistím, že podkladů mám víc, než mohu v knize využít, a tak je redukuji i tím, že škrtám z rukopisu. Je to jako se sběrem javorového syrupu. Nejprve musíte ze stovek stromů získat šťávu a pak ji zpracováváte do konečného produktu.

Co byste doporučil zejména mladým čtenářům, u nichž svými knihami vyvoláte zájem o dějiny umění až tak, že si chtějí rozšířit znalosti z oboru?

Myslím, že jim nemusím nic doporučovat. Možností vzdělávat se je nekonečně mnoho. Ale přece musím zmínit knihu Tajné učení všech věků, kterou napsal Manly P. Hall. Je to nádherná kniha o záhadných symbolech, stručné eseje, barevné vykreslení mýtických zvířat vystupujících z moře, andělské bytosti s lvímii hlavami, které
předsedaly ponurým obřadům dávných civilizací. Na mě zřejmě kromě této knihy mělo vliv ještě specifické prostředí New England, kde jsem vyrůstal. Fascinovala mě tradice zdejších soukromých klubů, v nichž se scházely i různé tajné společnosti.

Které knihy jste si oblíbil v dětství?

Byl jsem velkým fanouškem Madeleine L'Engle. K její knize Wrinkle In Time se vracím dosud. Také se mi líbily dobrodružné příběhy Hardy Boysů napsané pod kolektivním pseudonymem Franklin W. Dixon, knihy E. B. Whita, jehož román Trumpet of the Swan zvolili čtenáři časopisu School Library Journal nejlepší dětskou knihou roku 2012. Nemohu ještě nezmínit Roalda Dahla a Marka Twaina.

Vaše knihy jsou plné hádanek a kódů, které čtenáři musí vyřešit. Existuje nějaký kód, který nebyl dosud rozluštěn?

Je to Voynichův rukopis. (Jde o záhadnou ilustrovanou knihu, napsanou neznámým písmem v neznámém jazyce.
Podle radiokarbonové datace byl napsán někdy mezi léty 1404–1438. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi (Wojniczovi, Vojničovi),  americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy  univerzity pod označením MS 408. Má souvislost i s českým prostředím (prvními známými vlastníky byli učenci z Prahy), a je dokonce možné, že tu byl i sepsán. Wikipedia). Rukopis je předmětem zájmu mnoha vědců různých disciplín, především kryptologů, lingvistů a historiků. Rukopis byl nedávno zveřejněn ve velkolepém novém vydání. Strávil jsem hodně času studiem textu, obrázků a diagramů. Doufám, že jeho záhadu někdo
vyřeší.

Fascinující thrillery, které se těžko vysvětlují. To je další typická charakteristika vašich knih. Jak se vám daří udržet čtenáře ve stálém napětí?

Tvrdě na tom pracuji. Snažím se vytvořit nějaké spiknutí, ve kterém je přítomna ideální směs překvapivých skutečností, exotických lokalit a zajímavých aktérů. Když slyším, že se čtenář nedokázal od knihy odtrhnout, je to pro mě signál, že jsem svůj úkol splnil.

Historie je jednoznačně jednou z vašich největších vášní. Co je na ní pro vás tak atraktivní?

Pro mě je to skutečnost, že historie není vždy tak přesná, jak mnohdy věříme. Její výklad pochází vždy z jednoho zdroje, od vítězů. Jinými slovy, když se kultury dostanou do konfliktu, vítězové určují, jak bude výsledek střetnutí zapsán pro budoucí věky. Z tohoto důvodu mám zájem získat další skryté detaily, aby šlo na historické jevy nahlížet i z jiné perspektivy a třeba dojít i k jinému závěru.

Chtěl jste být vždycky spisovatel?

Vždycky jsem měl zájem o psaní. Když mi bylo pět let, matka mi pomohla napsat a publikovat mou první knihu. Diktoval jsem jí děj, ona zapisovala, nechala vytisknout a svázat do pevného obalu. Knížka se jmenovala Žirafa,
prase a nohavice v ohni. Vyšla v jediném výtisku a stále ji mám.

V devadesátých letech, než jste se stal bestselerovým spisovatelem, jste vždy odpověděl každému čtenáři, který vám napsal, osobním dopisem. To se v průběhu let pochopitelně změnilo. Není v lidských silách reagovat  na všechny projevy přízně. Chybí vám takový osobní kontakt se čtenáři?

Osobní vztah se čtenáři mi chybí. Dlouho jsem pracoval jako učitel a byl jsem zvyklý mluvit s lidmi. Při psaní je autor osamělý, a proto jsem vždy nadšený, když vyrážím na turné a mám možnost se osobně setkat se čtenáři. Hodně mě to nabíjí a inspiruje. 

Jaká je vaše představu o pekle, kterého jste se ve svém díle také dotkl?

Vidím ho jako knihu bez konce.

Udělal jste něco, co by vás mohlo přivést do pekla?

Myslíte, jestli skrývám tajemství, která by mě tam mohla dostat? Doufám, že ne! Když se podívám do svého srdce, vidím celkem slušný život.

A věříte v peklo?

Ne, a proto ne ani v nebe. Myslím, že nebe je na Zemi a všichni máme stejnou příležitost ho najít.

A v Boha?
Oh, to je těžká otázka. Myslím však, že mé náboženství je dílem, které se stále vyvíjí. Čím víc se učím, tím více si uvědomuji, že ničemu nerozumím.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama