Cognetti Paolo

Paolo Cognetti (nar. 1978) je italský prozaik. Začal psát v osmnácti letech. Vystudoval matematiku na americké univerzitě, kde také vyučoval italskou literaturu V roce 1999 absolvoval školu kinematografie v Miláně. Věnuje se tvrobě společenských, politických a literárních dokumentů. Například o mladé americké literatuře. V listopadu 2016 v nakladatelství Einaudi vyšel jeho román Osm hor. Získal za něj cenu Strega. Kniha se stala světovým bestsellerem, práva se dosud prodala do 33 zemí. 

 

Důležité je pro mě přátelství...

Ve své knize Osm hor zaznamenáváte životy obyvatel hor a měst, zároveň se vám daří vytvořit melancholickou atmosféru, až vzniká pocit, že jde o autobiografický román o lásce, smrti, přátelství, obtížném vztahu s rodiči a marné snaze vzepřít se osudu. Jde o správný dojem?

Myslím si, že je zcela nepodstatné, zda je text autobiografický nebo ne. Podobnost lze nalézt v postavách, scénách, kulisách... Když píšu, je to jako bych se pohyboval v jiném životě, v jiné pravdě. Stejně jako Pietro jsem se narodil v Miláně a strávil mnoho let v horách, kde jsem také navázal prázdninová přátelství. Ale záměrně jsem posunul děj do prostředí, kde sám žiji. Musel jsem být schopen vytvořit přímou vazbu s postavami a jejich problémy. Jde o jakýsi přenos atmosféry, která už je definována v genech, a tím může být rozpoznána. Myslím, že melancholický tón pochází odtud. Pietro má všechno, aby se stal spisovatelem, pozorovatelem života. Zřejmě hodně zdědil od svého otce, je také samotářský, a o to víc dokáže ocenit přátelství s Brunem jako veliký dar.

Zmínil jste se, že se svými postavami prožíváte jiný život, je to tedy sen?

Teprve po třicátých narozeninách jsem začal objevovat tajemství svého života a dokázal se fascinovat jeho peripetiemi. Začal jsem psát jako tolik jiných teenagerů. Ne proto, že jsem se chtěl dobrat nějaké analýzy sebe samého, ale protože jsem chtěl být jiný, chtěl jsem snít další životy. A to mě dovedlo i k tomu, že jsem začal pro televizi točit dokumenty. O několik let později jsem se jako spisovatel vrátil ke svým kořenům, k mládí, k rodičům a ke vzdělání. Ale s jinýma očima. Psaní pro mě znamená pochopit postavy, způsob, jakým se člověk rozvíjí svou aktivitou. Spisovatel ovšem nemůže z příběhu vyčnívat, to je důležité pro uměleckou kvalitu jeho textu. 

Jak byste charakterizoval hlavního hrdinu?

Základem pro Osm hor je realistické znázornění životní pouti. Chtěl jsem zkoumat různé vrstvy přátelství v průběhu času, jeho intenzitu, která se velmi mění. Zdá se, že Pietro jde stejnou cestou jako jeho otec. Je tichý, snílek bez přátel, ale je to někdo, kdo snadno naváže kontakt a ví, kudy se vydat k vrcholu. Nejlépe se však cítí na pastvinách a břehu jezera, ve vesnici s prostým domem. Pietro nenávidí povinná „shromáždění“, touží, a to je i můj případ, objevovat jiné světy. Vždycky vyhledával kontakt s jinými lidmi, ale nebyl příliš úspěšný. Potřebuje přátele v horách, aby s nimi sdílel svůj nový způsob života. Způsob, který samozřejmě není nový, ale jde zpět do starodávné tradice. Znamená to třeba, abyste něco společně vytvořili. Když Pietro a jeho přítel Bruno postaví dům vysoko v horách na náhorní plošině, jsou nejšťastnější. Zanechali po sobě dědictví, něco, co zůstává, když odejdou...

Prostý život, který charakterizuje Osm hor, má nadčasový charakter. Nezvoní mobilní telefony, civilizace do kopců nedoputovala... Vaše kniha bývá označována jako „detoxikační lék“, protože tlumí nadměrný hluk naší doby.

Ano, myšlenka vzdát se moderních technologií koresponduje s mojí odolností vůči převratným technologiím. Vím, že máme tolik přístrojů, které by mi ulehčily život, ale zároveň postrádám schopnost s nimi rozumně jednat.

V zimě Pietroův otec odmítá jít do hor, protože pohrdá lyžaři, kteří sjíždí dolů bez snahy o výstup. To také odpovídá vaší představě o horách?

Pro mě se hory vyznačují velkou důstojností. Ukrývají staré hodnoty. Na některé jsme už zapomněli, ale jsou stále důležité. Proto mě trápí, když vidím, jak se hory ničí. Hněv Pietrova otce je zaměřen proti asfaltu, silnicím, které vedou k rozvoji lyžařských středisek a tím hrubého zásahu do přírody. 

Váš román Osm hor se setkal s velmi příznivým přijetím. Zahraniční práva byla prodána do více než třiceti zemí, získal prestižní cenu Premio Strega. Jak vnímáte takový úspěch?

Jsem velmi rád, že nyní mám možnost psát své knihy, aniž bych se musel starat o peníze. Až dosud jsem si vydělával jako jako učitel, pracoval jsem v pohostinství a v archivu. Začal jsem psát, když mi bylo osmnáct let a vydal sedm knih, včetně románu, povídek, cestopisů. A také knihu o psaní. Je to poprvé, že mohu být na plný úvazek spisovatel, což se mi zdálo jako nesplnitelný sen.

Román je o přátelství mezi dvěma muži. Proč jste „oprášil“ téma přátelství?

Na téma přátelství se v naší literatuře zapomnělo. Já sám dávám přednost přátelství nad rodinou. Mám spíše hektickou rodinu, zatímco přátelství mi dává pocit svobody. Je pro mne velmi důležité.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama