Deaver Jeffery

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli. V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů. Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.

Pro thrillery je důležité, aby jim dominoval konflikt...

Ve vašem románu Ostrý řez hrají důležitou roli diamanty. Proč zrovna tento drahokam?

Rád vkládám do příběhu něco esoterického. Viděl jsem film Blood Diamond a přemýšlel jsem o tom, jak něco napsat o diamantech. Chtěl jsem vytvořit postavy, které jsou jimi až chorobně posedlé. 

Co všechno jste se o diamantech dověděl, než jste začal psát?

Když jsem zkoumal prameny, seznámil jsem se s fascinujícími věcmi i náhodnými fakty. Například to, že v sibiřských diamantových dolech zemřelo mnoho lidí nebo jak se konkurence snažila ovládnout trh. Pohled do historie je vůbec úžasný. Třeba před tisíci lety bylo v Indii považováno za hřích rozříznout diamant, protože byl považován za kámen obdarovaný božskými vlastnostmi a tudíž byl posvátný.

Má mexický drogový král skutečnou předlohu?

Ano, je to El Chapo... (Celým jménem Joaquín Archivaldo Guzmán Loera, přezdívaný El Chapo Guzmán – prcek Guzmán, narozen podle různých zdrojů buď 25. prosince 1954 nebo 4. dubna 1957), je bývalý šéf mexického drogového kartelu Sinaloa, zločinecké organizace nazvané podle mexického pobřeží u Tichého oceánu. Byl několikrát zatčen a uvězněn, od svého útěku z vězení v roce 2001 byl podle společnosti Forbes po Usámovi bin Ládinovi nejhledanějším uprchlíkem a současně 41. až 60. nejbohatším člověkem na světě a až do jeho zatčení byl vládou Spojených států považován za nejmocnějšího drogového lorda na světě. V únoru 2014 byl opět zatčen, v červenci 2015 opět uprchl, a v lednu 2016 byl znovu zadržen. Pozn. Wikipedia).

Je těžké psát o násilí?

K násilí ve svých knihách přistupuji velice pečlivě. Nechci, aby zločin v příběhu dominoval. Proto nemám rád sexuální sadismus nebo sexuální násilí a nedočtete se u mě ani o zabitém dítěti, ani zvířeti. Smrt by ale měla vyvolat obrovské důsledky pro mnoho lidí. Než spisovatel někoho „zabije“, musí mu být jasné, že je to hrozný incident. Chcete-li vyvolat větší dopad své fikce, musíte být úsporní v množství scén. Blízký je mi přístup Alfreda Hitchcocka.

Myslíte, že je lepší bojovat nebo podřídit se požadavkům zločince? 

Myslím, že lepší je bojovat. Mluvíte-li o páru z příběhu, kterému hrozila bezprostředně smrt, byla to jedna z nejtěžších scén, které jsem kdy psal. Nechají se svázat a uvědomí si, že zemřou. Drží se za ruce a tak si vyjadřují podporu… Doufám, že čtenář pochopí, že jde o významný moment děje. Záměrně jsem pak napsal další scénu, v níž pár bojuje s vrahem a unikne, abych ukázal, že ne všichni podléhají.

Když píšete o Lincolnu Rhymovi, je víc než jasné, že se necháváte inspirovat New Yorkem…

Ano. V New Yorku žiji dvacet let a považuji ho za nejzajímavější, nejvíc obohacující a nejnáročnější město na světě. Snažím se to vyjádřit v každé knize, v níž Lincoln Rhyme vystupuje sám nebo s Amelií. Nechávám ho New Yorkem inspirovat. Často jsem říkal, že v mých románech není moc autobiografického, ale Lincoln, stejně jako já, jsme fascinování New Yorkem a cítíme vůči němu loajalitu.

Znepokojuje vás se, že věci, o který píšete, by se skutečně mohly vyplnit? Limituje vás to nějak ve vaší práci?

Ne, nikdy mě nezajímá, že by teroristé mohli využít některá fakta, o nichž píšu. Ono by to ani nešlo, protože nikdy neposkytuji dostatek technických informací, aby šlo zločin z románu reálně uskutečnit.

Lincoln Rhyme se potýká se svým zdravotním postižením. Vy se v každé své knize o tom zmiňujete. Jeho stav se v průběhu let změní. Proč tyto problémy zahrnujete do série, a nezůstáváte jen u statu quo?

Pro thrillery je důležité, aby jim dominoval konflikt. Autoři musí čtenáře neustále udržovat v napětí, co se stane? Zločin, kolem něhož se všechno točí, je samozřejmě zásadní. Ale kolem něho by se měly odehrávat i jiné konflikty a nejdůležitějších jsou ty, které se týkají emoční a psychické pohody hrdinů. Lincoln se vždy snažil zlepšit svůj fyzický stav, pokud to jen bylo možné. Současně chápe, že nebezpečné léčebné postupy by ho mohly
zabít nebo zhoršit jeho zdravotní stav, a že by pak nemusel být schopen pokračovat v tom, co považuje za svou „misi“ na světě - být nejlepším forenzním vědcem v New Yorku, ne-li v zemi.

Jak si plánujete psaní?

Strávím osm měsíců sběrem podkladů k novému románu. Na konci tohoto období mám 100 až 200 stránkový koncept příběhu, který zahrnuje charakter zločinu, hlavní postavy děje, rozvržení scén. Shromažďování podkladů je také mým zaměstnáním na plný úvazek. Pak si sednu a píšu knihu. Než ji dám přečíst, svému obchodnímu partnerovi, agentovi a editorovi, přepíšu ji desetkrát až patnáctkrát. Počkám na jejich připomínky a začnu s další verzí. Než jde rukopis do tisku, přepíšu ho zhruba dvacetkrát. Jak říká Hemingway, nejsou dobří spisovatelé, jsou jen skvělí přepisovatelé. Prameny shromažďuji většinou z knih, časopisů a internetu. Samozřejmě také hovořím s lidmi, kteří jsou obeznámeni s problémy, které zkoumám, ale často to vede k tomu, že shromáždím příliš mnoho informací. Musím se pak rozhodnout, které využiji. Ve finální podobě knihy to je tak zhruba dvacet procent.

Jaký význam má podle vás kniha v moderní společnosti?

Jsem přesvědčen o tom, že kniha je nejvíc emocionální tvůrčí produkt. Napsaný příběh je nejlepší forma zábavy. Věřím, že dobrý thriller v nás vyvolá emoce takovým způsobem, kterým to jiné umělecké formy neumí.
Jistě psaní se dá vyučovat. Vytvoření komerčně úspěšného románu je dovednost, kterou se lze naučit. Co se nedá naučit, je touha psát. Projevuje se tak, jak údajně řekl Oscar Wilde, ochotou připevnit zadek k židli a udržet ho tam.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama

[bc_random_banner category=550 slider=no autoplay=true delay=3000 loop=false dots=false]