Dicker Joël

Joël Dicker (*1985), švýcarský frankofonní autor, se psaní věnoval už v dětství. Prvotina mu byla vydána coby laureátovi Mezinárodní ceny mladých autorů do 20 let: tehdy šlo o novelu Tygr (Le Tigre, 2005). Následoval román Poslední dny našich otců (Les Derniers jours de nos peres, 2010), za nějž získal Cenu ženevských spisovatelů. Čtenářsky velice úspěšný detektivní román Pravda o případu Harryho Queberta (La Vérité sur l´affaire Harry Québert, 2012, česky Argo, 2013) obdržel hned ceny dvě: Velkou cenu Francouzské akademie za román a Goncourtovu cenu gymnazistů (tzv. malého Goncourta). Kniha o Baltimorských (Le Livre des Baltimore, 2015) je zatím Dickerovou poslední knihou.

KNIHY JSOU SILNĚJŠÍ NEŽ ŽIVOT

Joël Dicker prožil tři roky šílenství po zveřejnění knihy Pravda o případu Harryho Queberta. Úspěch, sláva a peníze – změnily váš život. Změnil se i Joël Dicker?

To si nemyslím. I když sláva samozřejmě zachutná. Ale mám spíše klidnou povahu, takže se s ní snad vyrovnávám. Kniha o Baltimorských končí slovy Marcuse Goldmana: „Proč to píšu? Protože knihy jsou silnější než život.“...

...a proč to napsal Joël Dicker?

Protože chtěl hrát fotbal, ale nebyl dost talentovaný! No ... Proč píšu? Protože je to všechno, co můžu udělat. A vrátím se k větě z románu. Protože knihy jsou silnější než život. To je síla literatury. Jako spisovatel jsem bohatší o druhý, třetí, desátý život. Literatura nás zavádí zpět do minulých staletí, a přenáší nás i do budoucnosti, rozšiřuje nám představivost, dovoluje nám snít. Kniha o Baltimorských usiluje o znovuzískání ztraceného
ráje, o nalezení lásky...

Román Pravda o případu Harryho Queberta vyšel v šedesáti zemích, byl přeložen do čtyřiceti jazyků a prodalo se tři milióny výtisků. Je pro vás úspěch něco jako doping?

Těší mě, když vím, že lidé čtou mou knihu. Je to také výzva a líbí se mi to, mám rád boj. Před Harry Quebertem jsem napsal čtyři romány a všechny mi vydavatelé vrátili. Až kniha Poslední dny našich otců si našla určitý počet čtenářů. Mé tajné tužby naplnil teprve román Pravda o případu Harryho Queberta, když ho přijala široká veřejnost. Ale hlava z úspěchu se mi nezatočila. Jen mi bylo jasné, že má další kniha musí být úplně jiná.
Ano, žádné vyšetřování trestné činnosti, ale přesto drama, které udržuje čtenáře v napětí. Nechtěl jsem být zařazen do kolonky „autor detektivek“, i když nevylučuji, že se k tomuto žánru zase někdy vrátím.

Myslíte si, že vše, čeho jsme dosáhli, se může najednou zhroutit?

 Navenek se zdá být všechno v pořádku. Ale uvnitř lidí dochází k destrukci. Nezbývá nám, než se s tím
naučit žít.

Kniha o Baltimorských je o žárlivosti, závisti a až morbidní touze zničit druhého, protože je to lepší než ničit sebe sama... Souhlasíte?

Je to pravda. V knize se nezabíjí. Těžiště spočívá v pocitech, které však mohou být zdrojem mnohem většího násilí než fyzické napadení.

Co vás vedlo k napsání Knihy o Baltimorských?

Nešlo o jediný nápad, spíš se jich nahromadilo několik. Proto není jednoduché odpovědět. Někdy máte zajímavý nápad a je velmi lákavé okamžitě začít psát, ale postupně zjišťujete, že to nestačí. Například vztah mezi Marcusem a jeho bratrancem Woodym. Zprvu jsem se ho snažil pochopit, pak mi šlo o to popsat jeho kvalitu. Byl to dlouhý proces.

Marcus v knize říká: „Chci být spisovatelem, chci být slavný spisovatel." Infikoval jste ho svými tužbami?

Ne, myslím, že ne. Ve skutečnosti, i když mě těší všechna ocenění, která jsem získal, je pro mě stále nejdůležitější vlastní psaní a vědomí, že čtenář zažije něco podobného při čtení mých knih, co jsem zažil při psaní, že mohu sdílet svou radost s ním.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama