Finch Paul

Paul Finch býval policistou a novinářem. Postupně obě profese pověsil na hřebík, ovšem jen proto, aby je přetavil v profesi novou: stal se spisovatelem a scenáristou. (Měl koneckonců na co navázat, poněvadž jeho otec Brian Finch byl jedním ze spoluscenáristů Coronation Street, britského televizního kultu ze šedesátých let.)
Na svém autorském kontě má dnes Paul Finch několik epizod slavného seriálu Poldové, podílel se i na kultovním sci-fi fenoménu Doctor Who. Největší slávu si však vydobyl svými thrillery, zejména sérií s ústřední postavou neobyčejně svérázného Marka Heckenburga, které česky vydává nakladatelství Domino.

 

K thrilleru mě přitahuje napětí...

Co vás přitahovalo k žánru zločinu, thrilleru? Inspiroval vás některý z autorů nebo jste chtěl hlavně zužitkovat své zkušenosti z práce u policie?

Nejdříve jsem se nepovažoval za spisovatele kriminálních románů nebo thrillerů. Pravděpodobně to zní divně, protože má první zveřejněná práce byla „The Bill“ v devadesátých letech. Šlo o televizní show, která byla vysílána ve Velké Británii v letech 1984–2010. Ale i když jsem psal „The Bill“, stále mě přitahovalo napětí po
vzoru Jamese, Arthura Machena, Sheridan Le Fana a dalších. Z novějších mistrů to byli: Stephen King, Clive Barker, Ramsey Campbell a další. Když jsem však napsal úspěšné horrorové příběhy, za něž jsem v letech 2002 a 2007 získal prestižní ocenění, nebyl jsem s nimi bezvýhradně spokojen. Sice se odehrávaly v moderním městském prostředí, ale měl jsem pocit, že ne vždy dostatečně odhalují nadpřirozené motivy. Můj hlavní zájem v té době spočíval ve vytváření napětí a strachu. Možná i proto, že je ho v reálném životě mnohem víc, než 
dokáže zachytit fikce. Zjistil jsem, že se stále více vydávám k žánru thrilleru než hororu. Také bylo pro mě důležité policejní zázemí, takže jsem se soustřeďoval na postavy, které buď sloužily jako policisté, nebo byli bývalí policisté.Tehdy můj agent navrhl, abych psal velmi temné thrillery z reálného světa s protagonisty
policajtů a zločinců, že by je mohl prodávat jako plnohodnotné kriminální romány a že by to mohl být náš hit.

Píšete jak kriminální thrillery, tak horory – jak těžké je najít rovnováhu mezi těmito dvěma žánry?

Nedávno jsem předsedal panelu CrimeFest v Bristolu, během něhož autor James Carol uvedl, že spousta z nás píše horory, ale vydavatelé nás jednoduše považují za spisovatele kriminálek. Částečně jsem schopen to přijmout. Mnoho moderních kriminálních románů se zaměřuje na sériové vrahy, násilníky, obchodníky se sexem a další typy nemravných šílenců. Naši gangsteři patří k nejchladnějším a nejbrutálnějším, útočí na
čtenáře krutými vraždami, ďábelskými kulty  a zločinnými projekty, z nichž mnohé by klidně mohly být součástí děje průměrného hororového románu. V mém případě se oba žánry spojují už na základní úrovni. Jak jsem již řekl, mám rád pusté zázemí, ponuré a tajuplné lokality, zničené budovy, byty, ghetta, kriminální podzemí a podobně. Také se mi líbí darebáci, kteří jsou naprosto zběsilí, a na tom stavějí kariéru. Nikdy jsem se nezajímal o beznadějné, banální ztroskotance, kteří tvoří většinu zločinců z reálného života... To všechno mi pomáhá vytvářet atmosféru hluboké hrozby, ne-li totálního strachu, což je v mém psaní vždy nejdůležitější. A tak
jsem zjistil, že u mě může nenápadně přecházet jeden žánr v druhý, pokud k nějakému přechodu ve skutečnosti vůbec dojde...

Co vás vedlo k tomu zveřejnit váš čtvrtý román Mrtvý muž přichází ve třech částech, udělal byste to znovu?

Abych byl upřímný, k tomuto rozhodnutí došlo mimo mě. Nezúčastnil jsem se schůzky, kde se o tom jednalo.
Ani nevím, zda to nějak pozitivně ovlivnilo prodej. Rozhodně nepatřím k fanouškům takových marketingových opatření. Myslím, že šlo o pokus nalákat nové čtenáře, ale vyvolalo to i negativní reakce některých recenzentů. Ale tento nakladatelský záměr nebyl zrovna v centru mé pozornosti. Víc vám k tomu nemohu říci.

Co vás překvapuje nejvíce při vytváření charakteru hlavní postavy – detektiva Marka Heckenburga?

Předpokládám, že všechny postavy, zejména ty, které se vracejí, jsou stejně zralé jako my sami. Nevyhnutelně, čím více o nich píšeme, tím jim přidáváme povahových rysů, tím více je poznáváme a rozumíme jim. Myslím, že to, co mě nejvíce překvapilo vývojem Heckova příběhu je, jak nepřekonatelné jsou některé jeho vlastní problémy. Zpočátku se zdálo, že přestože vyniká osobním šarmem, zůstává velmi osamělý a že se doslova zastavil ve svém odhodlání uzavřít složité a nebezpečné případy. Miloval jsem jeho odhodlání i přes úplný status outsidera a skutečnost, že kvůli minulým tragédiím dal srdce a duši poldům a neměl žádný soukromý život kromě práce. Ale teprve teď, ve své šesté knize, si začínám uvědomovat, kolik získal zkušeností s lidským životem a jak složitá je osobnost. Nejvíce zřejmým nezdarem je Heckův vztah s jeho bývalou přítelkyní, která je nyní jeho šéfkou, Gemmou Piper. V této fázi seriálu pravděpodobně není žádným tajemstvím, že Heck a Gemma jsou stále na sobě závislí – ale není to zřejmé, protože dokázali své city potlačit. Jsou jako dvojčata existující v trvale frustrovaném příměří, přičemž propast mezi nimi se každým dnem zvětšuje, protože jejich profesionalita je vzájemně neslučitelná. Druhým problémem je samozřejmě, že Heck se bude snažit nalézt lásku jinde – jeho obsedantní pronásledování zločinců může pochopit a tolerovat jen žena, která jde také za podobnou kariérou.Tím jistě vzniká zajímavá dynamiku, ale těžko přenositelná do reálného života.

Známá je vaše láska k rockové hudbě, posloucháte ji i při psaní?

Nemohu jmenovat nějaké album, které mám zvlášť oblíbené, ale rock mi často zní, když koriguji rukopis, což je jediná část mého tvůrčího procesu, kdy si dovolím nějaký záměrný „hluk“ v pracovně. Dávám přednost tvrdším, hlasitějším skladbám, ale nejsem fanouškem thrash nebo black metal nebo něčeho podobného. Líbí se mi rockové kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, AC / DC, Blue Oyster Cult a ještě pár dalších, které jsem poslouchal i v dospívání. Možná tam je nějaká nostalgie – návrat do zlaté éry hard rocku. Nějaký drzý bloger se mě jednou zeptal, proč jsem u této hudby ustrnul, proč jsem se neposunul dál. Odpověděl jsem otázkou: proč nezůstanete tam, kde jste, pokud jste spokojení a šťastní? Mám také několik playlistů, které obsahují hudbu z thrillerů a hororových filmů, což může být velmi užitečné, když se snažím nasát atmosféru. Samozřejmě, vše závisí na tom, jakou část knihy upravuji a jakou náladu se snažím vyvolat. Takže mám „akční seznam skladeb“ pro různé příležitosti. Hudba byla vždy pro mě užitečným a důležitým pomocníkem při psaní.

Co sám rád čtete? Jste fanouškem hrůzných thrillerů?

Jako čtenář nejsem žánru moc věrný, i když jsem takových knih přečetl hodně. V současnosti se zajímám o klasickou sci-fi a romány, ale vlastně upřednostňuji i povídky. K mým oblíbeným autorům patří Adam Neville, Ramsey Campbell, Mark Morris, Reggie Oliver, Simon Clark a další. Mezi autory thrillerů patří k mým favoritům Peter James, Simon Kernick a Stuart MacBride. Hodně se také zajímám o historické romány a fantasy.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama