Harris Robert

Robert Harris se narodil roku 1957 v Nottinghamu. Po studiu historie na univerzitě v Cambridgi pracoval jako reportér pro BBC a politický dopisovatel pro The Observer, The Sunday Times a The Daily Telegraph. Jako graduovaný historik proslul ve svých beletristických i faktografických dílech tím, že zachycuje události na podkladě důkladných rešerší pramenů. Žije s manželkou Gill Hornbyovou v Berkshiru nedaleko Newbury, má čtyři děti. Je autorem osmi bestsellerových románů; všechny vyšly v českém překladu: Otčina, Enigma, Archangelsk, Pompeje, Impérium (Římská trilogie 1), Duch, Lustrum (Římská trilogie 2) a Index hrůzy. Harrisovo dílo bylo přeloženo od třiceti sedmi jazyků. Několik jeho knih bylo zfilmováno; na filmovém zpracování románu Důstojník a špeh pracuje opět Roman Polanski.

Konkláve je nejstarší volba

Věříte v Boha?

Nemám rád primitivní ateismus. Zavede člověka sice na snadnou, ale nudnou cestu. Spíše mě přitahují lidi, kteří mají odvahu přemýšlet, nehledat přímočarost a jsou naladěni k diskusi. Cítím k nim empatii. Nikdy jsem nebyl pokřtěn. A nelituji toho. Člověk o tom sám nerozhodne, stejně jako o očkování v útlém věku. Ale nemyslím si, že by tuto knihu mohl napsat stoprocentní ateista.

Kniha je po faktické stránce bezchybná. Jak jste shromažďoval podklady?

Ve Vatikánu mi vycházeli všemožně vstříc. Setkal jsem se tu s atmosférou otevřenosti. Sledoval jsem poslední dvě konkláve. Ve sv. Petru jsem viděl mnoho kardinálů, kteří vítali nového papeže. Měl jsem pocit, že se dívám na římský senát z Cicerových dnů. Prohlídku Vatikánu mi dohodl můj italský vydavatel. Prováděl mě Mgr. Guillermo Karcher. Než jsme se rozloučili, zeptal se mě, jestli bych chtěl ještě něco vidět. Požádal jsem ho, jestli by mně neukázal kancelář státního tajemníka. Překvapilo mě, že souhlasil, protože jde o místo zřídka přístupné veřejnosti. Procházeli jsme úžasnou chodbou vyzdobenou Raphaelovými obrazy. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek. Možná i díky tomu jsem si Vatikán, jeho historii a vzhled zamiloval.

Které prameny pro vás byly klíčové?

Četl jsem Evangelia. Ohromila mě síla Kristovy osobnosti. Jako spisovatel bych ocenil nějaký rozpor v tom, jak získával své stoupence. Ale nenašel jsem ho. Lidé ho následovali, protože jim dával víru a naději. Rozpor jsem si uvědomil až konfrontací se současností, v kontrastu mezi církví a její zakladatelem – institucí a charismatem. V evangeliích vystupuje hodně žen a přesto hrají v církvi malou roli. Obdivuji papeže Františka. Je pro mě ztělesněním protiřečení uvnitř církve. Existuje víra, ale také pochybnost, která je pro víru důležitá. A on dává všem pochybnostem průchod a tím církev posiluje, vrací jí autoritu. Jeho tvář je tak usměvavá, otevřená a vřelá.
Když jsem byl v Římě, slyšel jsem od jednoho věrohodného zdroje, jak se papež rozhodl strávit večer se skupinou vatikánských dělníků, někteří byli nemocní rakovinou. Toto spojení s obyčejnými lidmi mě fascinovalo a pochopil jsem, že papež František je lepší než většina katolíků.
Jednou z postav v knize je kardinál Tedesco, benátský patriarcha, poukazuje na to, že dnešní svět je proti křesťanům. Knihu jsem dokončil ještě před smrtí Jacquesa Hamela, kterého 26. července 2016 zavraždili teroristé napojení na Islámský stát, když sloužil mši v kostele sv. Štěpána v Saint-Étienne-du-Rouvray, a byl jsem šokován naivitou světové reakce na náboženskou válku. Tragédie v kostele sv. Štěpána na tom nic nezměnila. 

Cítíte se být i politickým spisovatelem?

Narážíte asi na několik mých odkazů na román z roku 1951 Snow's The Masters. V literárních kruzích je stále dobře známý. Zabývá se volbou šéfa Cambridgeské univerzity. Výkon moci je předmětem také v mém románu Konkláve a zabývá se jím i mnoho jiných knih. Ale nikoli moc, nýbrž svědomí a víra musí být to hlavní. Člověk se musí dotýkat vnitřního života. Z tohoto úhlu se dívám i na kardinály jako konfliktní muže, pokud jde o roli papeže, sdílím jeho strach z osamělostí, která čeká na každého muže voleného do vysoké veřejné funkce. V románu Konkláve jsem se snažil odhalit dilema, kterému všichni čelíme. Jak se dokážeme pohybovat mezi touhou a skutečností, mezi posvátným a světským. Konkláve je nejstarší volba na světě a nejtajnější, a rozhodně funguje. Ve srovnání s některými jinými volbami přináší i lepší výsledky.

Které autory jste si oblíbil?

Obdivuji Grahama Greena, Evelyn Waugh a méně známého Briana Moora. U nich mě fascinuje především schopnost skvěle vyjádřit duchovní rozměr života.
(Volně podle zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama