Haruf Kent

Kent Haruf narozený 24. února 1943 v Pueblo, Colorado, zemřel 30. listopadu 2014 (ve věku 71 let) Salida, americký spisovatel. V roce 1965 absolvoval bakalářská studia na Nebrasky Wesleyan University, kde později vyučoval a získal MFA. Předtím, než se stal spisovatelem, Haruf pracoval na různých místech, včetně kuřecí farmy v Coloradu , staveništi ve Wyomingu, v rehabilitační nemocnici v Denveru, nemocnici ve Phoenixu, v prezidentské knihovně v Iowě, vyučoval na alternativní střední škole ve Wisconsinu, jako učitel angličtiny působil také v  mírovém sboru v Turecku a na vysokých školách v Nebrasce a Illinois. Žil se svou ženou, Cathy v Salidě v  Coloradu až do své smrti v roce 2014. Z prvního manželství měl tři dcery

     

    Kent Haruf měl před sebou posledních šest dnů života, když poskytl rozhovor Johnu Mooreovi o svém románu Cizinci v noci, jehož vydání se už nedočkal.

Je 24. listopadu 2014.

Prý jste dokončil novou knihu?

Ano. Začátkem května jsem se zotavil natolik, že jsem mohl opustit dům a v přírodě načerpal síly k psaní. Do poloviny června jsem dal dohromady první návrh nového románu. Od té doby jsem vypracoval několik verzí. Moje žena Cathy rukopis asi pětkrát přepsala do počítače a teď na něm pracuje můj redaktor v nakladatelství Knopf. Připomínky od něj obdržím za týden a kniha vyjde příští rok 2. června.

Můžete prozradit, čeho se týká?

Je to příběh starého muže a staré ženy – tedy o něčem, o čem cosi vím. Starý muž jsem teď sám.

Takže můžeme říci, že jde o pokračování románu Plainsong?

To asi ne. Chystaný román nemá žádnou souvislost s mými předchozími knihami. Pro mě je úplně jinak sugestivní a také vyznění je odlišné.

Zasadil jste děj jako v předchozích vašich knihách do smyšleného města Holt?

Ano. Ale já vám řeknu i to, co jsem slyšel od lidí v Yumě, a je to pro mě vždy trochu nepříjemné. Totiž že jde o příběhy z jejich města. Ale není tomu tak. Vybral jsem si určité prostředí, které jsem velmi dobře znal, a použil ho jako pozadí pro příběhy, které jsem chtěl popsat. Ale pokud o tom přemýšlíte, mohly se odehrát v podstatě kdekoliv. Chci říct, že všichni lidé umírají a během života se shromažďují a pomáhají si. Všude se najdou  osamělí starci, kteří by velmi rádi s někým s podobným osudem navázali vztah a zlepšili svůj život.

Proč pro vás bylo tak důležité tento příběh napsat?

To je dobrá otázka. V únoru a březnu, hned jak jsem se dověděl, že plicní nemoc, kterou mám, je nevyléčitelná, mi bylo stále hůř a hůř. Cítil jsem se špatně mentálně i fyzicky. A pak, v dubnu se to trochu zlepšilo, a já se rozhodl, že nechci jen sedět a čekat... Rozhodl jsem se psát nějaké povídky, ale ještě než k tomu došlo, jsem dostal nápad na tento román.

Jak jste přistoupil ke psaní?

Na novou knihu jsem myslel už nějaký čas, ale chybělo téma. Najednou bylo jasné, že mně zbývá jen omezený čas. Bylo pro mě tedy důležité dobře ho využít. Při procházkách se mi příběh ukládal do hlavy. Vždycky, než jsem začal psát nějaký román, jsem jeho děj dokázal odvyprávět. Tentokrát jsem věděl, kde se odehraje, ale mnoho detailů mi unikalo. Nicméně jsem se snažil každý den napsat novou krátkou kapitolu. Byla to pro mě dosud nepoznaná zkušenost. Že bych zmoudřel nebo tu bylo nějaké duchovní vedení…? Nevím. Inspiroval mě Ulysses S. Grant. Možná víte, že kromě toho, že byl generál Unie, který se rozhodujícím způsobem zasloužil o ukončení války Severu proti Jihu, byl také velmi špatným prezidentem. Jeho administrativa byla zatížena korupcí, kouřil osm až deset doutníků denně. A když umíral na rakovinu, chtěl zanechat své ženě a dětem nějakou finanční hotovost. Takže začal psát paměti. Dokončil je dva nebo tři dny před svou smrtí. Vydal je Mark Twain ve svém nakladatelství. Kniha se stala celostátním bestsellerem. Takže jeho rozhodnutí pomoci manželce navzdory svému zdravotnímu stavu se mi zdá být možná tou nejstatečnější věcí, kterou kdy udělal. Myšlenka pokusit se o něco podobného ovládla mou mysl.

Když se dovíte takovou diagnózu, myslím, že máte jen dvě možnosti. Můžete si sednout a říct: „OK, nezbývá mně než čekat na konec.“ Nebo můžete udělat to, co jste udělal vy, což znamená: „Každý den vstanu a budu pracovat.“

Nechci své rozhodnutí přeceňovat, bylo v tom něco metafyzického. Čtyřicet let jsem psal fikci. Mohl jsem tedy čerpat z dovedností a zkušeností, které jsem za tu dobu získal. A opět se to odehrává v Holtu, takže jsem nemusel vymýšlet nové prostředí. Psaní bylo pro mě vším. V některých ohledech to vypadalo, jako by mě udržovalo naživu. Bylo pro mě důležité, že jsem cítil denně potřebu pracovat. A pak, jak se ukázalo, bylo to pro mě a mou ženu Cathy navíc velkým potěšením.

Pomozte nám představit si prostředí, v němž jste pracoval.

Bydlíme ve městě Salida v Coloradu. V domě jsme zřídili pracovnu s velkým stolem. Píšu na psacím stroji…

…autoři, kteří psali na psacích strojích, museli vědět, co napsali od chvíle, kdy usedli ke stolu. Nemohli totiž mazat…

No, to je pravda, do jisté míry. Vždycky znám první větu nebo dvě, než si sednu. Jakmile jsem je dám na papír, získám jakýsi odrazový můstek pro pokračování. Ale první věta musí být taková, aby nastavila příběhu správný směr. Existuje druh impulsů, které první věta nebo dvě generuje, a to mě vzrušuje. Píšu se zavřenýma očima. A nikdy jsem si nedovolil, abych vstal od psacího stroje, dokud jsem nedokončil celý výjev. Mně to funguje dobře. V tu chvíli nezvedám telefon a nedělám nic jiného, než pracuji. Potřebuji intenzivní soustředění. 

Poradil byste to i budoucím spisovatelům?

Způsob tvorby je pro každého individuální. Na co by však neměli zapomínat je: číst, číst, číst, číst, číst. Pak teprve pište, pište, pište. Jinou radu nemám. Ale pokud jde o čtení, myslím, že se musíte naučit číst jako autor. To znamená, že už nečtete pro zábavu. Jde hlavně o to zjistit, jak někdo jiný úspěšně něco na stránce provedl.
Takže věnujete velkou pozornost tomu, co funguje, a co nefunguje. A jakmile se stanete zručným čtenářem, s úplně jiným prožitkem budete přistupovat ke svým oblíbeným autorům. Já se znovu a znovu vracím k Faulknerovi a Hemingwayovi a zvláště k Čechovovi. Ale čtete určitě i něco jiného, než jen tyto tři autory?
Ach ano. Ale to, co jsem právě četl, byly duchovní knihy, protože se snažím pochopit, co se mnou děje.

Jaká je přesná diagnóza?

Mám nádor na plicích a onkolog mi řekl, že na to není žádný lék. Předepisuje mi Prednison. Je kortikosteroid. Nic neřeší, ale cítím se po něm poněkud lépe. Snažil jsem se tedy soustředit na pozitivní myšlení; když přemýšlím o věcech, za které jsem vděčný. Za to, co život dal, že jsem tentokrát dokázal vyřešit svůj vztah k náboženství a k Boha a k posmrtnému životu. S Cathy jsme absolvovali seminář o duchovním myšlení a smrti. Četli jsme o tom desítky knih, nikdy bych se k nim nedostal, kdybych nebyl donucen těmito okolnostmi.
Je to chvíli nahoru a pak zase pád. Ale právě teď nemám pocit, že by smrt byla těsně za rohem, ale pokud ano, je to větší roh, než jsem si myslel. 

Pokud jste se někdy někoho dotkl svými skutky nebo slovy, tak teď dáváte lidem dar, a to nejen novou knihou, ale i svým postojem ke všemu, čím procházíte…

Vím přesně, co říkáte, a trvalo mi chvíli, než jsem přišel k podobnému názoru. Pomalu jsem to pochopil. Pokud vám někdo něco dává a vy to nedostáváte, dar postrádá smysl. Je to jako poslat dopis, který nikdo nikdy nedostane. Snažil jsem se v posledních měsících učit, jak být vnímavý. Nepramení to z mé povahy, tak jsem asi
potřeboval hodně silný impuls. 

Hovoříte velmi otevřeně o tom, co pro vás znamená příště, jak neznáte načasování – ale víte, že to přijde. A tak si myslím, že máme vzácné privilegium a čest se zeptat někoho ve vaší situaci na to, jak vzpomínáte na rozhodující okamžiky svého života?

No, to je dobrá otázka. Hodně na to myslím. Do říjnového vydání literárního časopisu Grant jsem napsal esej Zrození spisovatele. Píšu v něm, co vedlo k tomu, proč jsem se stal spisovatelem. A myslím, že to naznačuje některé věci, které by mě mohly přežít. Chci, aby se na mě vzpomínalo jako na někoho, kdo miloval a měl
soucit s ostatními lidmi. A čím víc se blížím k smrti, jsou mi lidé stále dražší. Takže teď chci být úplně pro každého, kdo o to stojí. Nemůžu říct, že to tak bylo vždy. A jako spisovatel bych chtěl být považován za někoho, kdo měl sice malý talent, ale pracoval co nejlépe, aby tu trochu nadání využil. Chci si myslet, že jsem tvořil tak, abych se dostal k základní, neredukované struktuře života,
(Ze zahraničního pramene, kráceno a upraveno)

VYDANÉ TITULY


Reklama