Kettu Katja

Finská spisovatelka a animátorka. Vystudovala režii animovaných filmů na akademii umění v Turku a finskou literaturu na univerzitě v Tampere. Její knihy jsou směsí drsné reality a magického realismu. Jejím nejvýznamnější dílem je román z krutého prostředí války nazvaný Porodní bába, za který dostala nejvýznamnější finské ocenění Runebergovu cenu.

Minulost nás neustále ovlivňuje

Váš román Můra popisuje příběh dvou žen – Irgy a Verny – jeden se odehrává v roce 1940 a druhý v roce 2015. Jde o poměrně složité prolínání dvou časových rovin. Vytvořila jste si dopředu kompozici románu a dějovou strukturu?

Než začnu psát nový román, navrhnu si strukturu příběhu. Popíšu asi padesát stran. Detailům ani jazyku se v této fázi moc nevěnuji. Ale vytvořila jsem si speciální techniku. Vezmu velké kusy pečícího papíru, popíši je sledem událostí a rozvěsím na zeď. Tak mám na očích průběh děje. Pak se zamyslím nad Irgou a Alexejem, náčrty jejich charakterů dám vedle sebe a domýšlím, jak se jejich osud v románu rozvine. Až se také dostanu do bodu, ve kterém cítím, že se postava už nebude vyvíjet. V knize je to místo, když Irga uprchne ze zajateckého tábora a domnívá se, že je konečně volná a bude moci pokračovat ve svém životě po boku Alexeje. Ale to se nestane...

Říkáte, že Irga ztrácí možnost se rozvíjet, protože nemůže žít svobodně. Dlouho byla vězněná v gulagu, ale i když uprchne, neznamená to pro ni znovunabytí svobody, protože se nemůže vrátit ke starému životu ve Finsku. Jak je to s Vernou?

Ve srovnání s Irgou Verna žije úplně jiný život. Může cestovat a být sama sebou. Ale není to úplně zadarmo. Víte, vězení není jen to, že vás kdosi nutí existovat někde v izolaci bez kontaktu s vnějším světem. Spočívá i v tom, že neznáte minulost, příběh otce a babičky, a jste uvězněni v nevědomosti. Když Verna cestuje do Ruska, aby se více dozvěděla i o sobě, naráží na bariéru mlčení, lidé s ní nemluví. Připadá si, že je bez kořenů – a do jisté míry i ztracená. Znám ten pocit, protože jsem se sama cítila podobně, než jsem svůj život doplnila o příběh mých prarodičů a dozvěděla se více o finské historii a historii Evropy a světa. A pochopila, jak je všechno propojeno. Až toto poznání mi dalo pocit, že jsem součástí lidstva – a to v lepším, i v tom horším..

Takže myslíte, že bychom měli vědět co nejvíc o minulosti, abychom neopakovali chyby předchozích generací?

Ano, v mé rodině je temný příběh: Oba moji dědové se narodili ve stejný den jako já – 10. dubna. Jednoho z nich uchvátila druhá světová válka. Druhý dědeček se snažil před ní uniknout a ukázalo se, že to bylo moudré  rozhodnutí, protože všichni z jeho vrstevníků byli zabiti – a on přežil. Ale trpěl pak posttraumatickou stresovou poruchou. Stal se agresívním alkoholikem, až spáchal sebevraždu. Myslím, že tyto dvě zděděné polohy žijí ve mně. Snažím se vždy najít střední cestu mezi nimi. To je má osobní zkušenost, na jejímž základě říkám, že minulost nás neustále ovlivňuje.

Co pro vás znamená psát knihy?

Když jsem byla malá, žili jsme na venkově, takže jsem byla trochu osamělá. Hodně jsem četla a hrála si slovy. Dělám to i dnes a je to pro mě opravdu zábava. Proto píšu knihy.

VIDEA


VYDANÉ TITULY


Reklama