Joffo Joseph

Joseph Joffo , narozen2. dubna  Paříži,  je francouzský spisovatel, scenárista a herec,  známý především svým románem Un sac de billes (česky z Paříže do Paříže), v němž  vypráví o  svém dětství během německé okupace. Román byl přeložen do osmnácti jazyků. 

 

RECENZE

Tahle kniha není dílem historika

 Po mnoha letech se nakladatelství Mladá fronta rozhodlo vydat román-dokument čili vzpomínky Josepha Joffo Z Paříže do Paříže. Důvodem, tuším, je druhé zfilmování uváděné též u nás v kinech, a to zase vzniklo proto, že po sedmdesáti (!) rocích vídáme v televizi vyskakovat děti z břehů mořských vod. Některé s tátou a maminkou a ti zatím nevědí, zda a jak je Evropa přijme. Vždyť jsou jiní. Barvou kůže.

Dva bratři, desetiletý a dvanáctiletý se také lišili - tak kniha začíná - přišitou žlutou hvězdou na kabátku.

"Měl jsem stejnou hlavu, slyšel jsem sice vyprávět o různých náboženstvích a ve škole jsem se učil, že kvůli tomu bili lidi, ale já jsem ve čtvrtek chodil na košíkovou, maminka byla klidná, vždyť věděla, kde jsem, tak v čem je rozdíl" (str. 41)

Nebudu sledovat dva kluky, kteří se pokoušeli - obvykle jen dočasně - každý s poloprázdným chlebníkem na zádech - v Marseille, Mentonu, Pau, Nice - zakotvit většinou sami, někdy však s rodiči a oběma staršími bratry, ale museli stále měnit místo pobytu.

Nejhorší byl tábor Nová Žatva v Golf-Juan, výcvik tzv. Francouzských spolubojovníků - byl podobný koncentráku. Zde jim vskutku hrozila smrt.

Zachránili je tehdy lékař Rosen - sám Žid. Ve filmovém zpracování byl odvlečen na východ. (str. 180-185)

Musím napsat, že film je velmi drsný, lépe říci brutální pokud jde o chování Němců, přeložených v italské Nice do hotelu Excelsior - proměněných v sídlo gestapa.

Po vyčerpávajícím útěku se kluci sešli se starší sestrou v městečku Ainay-le-Vicil. Objala je, ale bála se je ukrýt (str. 225).

Cestovali tedy pěšky dál, až k R. (městečko není jmenováno), kde mladší Joseph získal místo poslíčka v jednom knihkupectví s přístřeším; zde se už dočkal konce války, osvobození. Pro čtenáře další, už poslední krev. Jeho šéf - knihkupec byl kolaborant!

Radost doma v Paříži zastřel smutek - tatínek se z koncentráku nevrátil - stejně jako byli zabiti mnozí sousedé...

V Epilogu čteme: Dokážu si přát jen jedno: aby nikdy nikdo nezakusil čas utrpení a strach jako já v těch letech. To se už nebude opakovat... Snad...

 Irena Zítková

VYDANÉ TITULY


Reklama