Knausgard Karl Ove

KARL OVE KNAUSGARD (* 1968, Oslo) Vyrůstal na norských ostrovech Tromoy a Kristiansand v rodině učitele angličtiny a zdravotní sestry. Když dospíval, rodiče se rozvedli a otec zcela podlehl závislosti na alkoholu. Tvrdá výchova tímto mužem s neúměrně vysokými nároky na své potomky výrazně formovala Knausgardovo sebepoznání a sebepochopení. Absolvent studia umění a literatury na univerzitě v Bergenu žije se svou druhou manželkou, švédskou spisovatelkou Lindou Boströmovou, a jejich čtyřmi dětmi, ve švédském Österienu. Knausgard debutoval v roce 1998 románem Ute av verden (Mimo svět) a získal za něj cenu norských kritiků – poprvé v historii byla udělena za prvotinu. Druhý autorův román, En tid for alt (Čas pro všechno, 2004) byl nominován mimo jiné na prestižní cenu Severské rady pro literaturu a IMPAC Dublin Literary Award. Při psaní třetí knihy, která měla reflektovat složitost pout mezi ním a jeho otcem, došlo v Knausgardově tvorbě k zásadnímu zlomu – místo precizování dokonalého textu se rozhodl své psaní radikálně uvolnit, nesvázal ho žádnými pravidly žánru, stylu či tématu. Výsledný Můj boj (2009–2011) šokoval – svou monumentálností, otevřeností a koneckonců i svým názvem, tak blízkým proslulému titulu Mein Kampf.

Deníky jsem spálil

Ze dvou lidí, kteří napsali knihy s názvem Můj boj, je Karl Ove Knausgaard méně známý. Ve Skandinávii, kde je tradice memoárů méně rozšířená, než je tomu v Americe, psal po dobu tří let dvacet stránek denně o sobě, otci, svých přátelích, manželce a dětech. Když vyšla první ze šesti plánovaných knih, vyvolala senzaci. Během krátké doby se prodalo půl miliónu výtisků.

Psal jste si v dětství deníky?

Ano, psal, ale spálil jsem je, když mi bylo dvacet pět, nebo možná dvacet šest.

Proč?

Když jsem se na ně podíval, uvádělo mě to do velkých rozpaků. Život se vyvíjí, je ve stálém pohybu. Proto je tak těžké ho popsat. Všichni dobří spisovatelé mají společné, že nevědí, jak psát a často i několik verzí svých rukopisů ničí.

Spálit román však je něco jiného než se zbavit deníku...

Když jsem začal soustavněji psát, přišly mi mé deníky hloupé a banální a cítil jsem potřebu se jich zbavit. Tak jsem to udělal, sám ve svém studentském bytě, stránku po stránce. Když jsem psal svůj první román, tak mi došlo, že nemůžu tajit ani takové věci, za které se stydím. A potvrdil mi to i můj editor, který je komentoval slovy: „Tak to je opravdu dobrý!“

Pokud jde o paměti, nemůže se skandinávská literatura vykázat nějakou hlubší tradicí. Ale výjimky existují.Třeba Olav H. Hauge, norský básník, napsal tři tisíce stránek svých pamětí, které byly zveřejněny až po jeho smrti. To vám bylo asi dvacet šest let. Jak na vás zapůsobily?

Četl jsem je velmi intenzívně a rychle. Ocitl jsem se zrovna v jakési krizi. Haugeovou knihou jsem byl doslova posedlý. A bylo to velmi zvláštní, protože jeho líčení začínalo rokem 1916 a končilo v roce 1990, takže pokryl celý svůj život. A pohyboval se v podstatě jen na své farmě. Nic mimořádného se tam neudálo. Jakoby psal o ničem. S výjimkou jeho myšlenek... Lars Norén, švédský dramatik, publikoval paměti teprve nedávno. Četl jsem je během psaní Mého boje, a bylo to to samé. Padesát stránek o zahradničení, normálně by to měla být hrozná nuda. Ale je tu něco magického jako u Hauga.

Zmínil jste se o krizi, kterou jsou prožíval při čtení Haugeho. Šlo o krizi uměleckou nebo osobní?

Byl jsem nevěrný mé tehdejší ženě a zhruba rok se mi to dařilo tajit. Pak jednoho dne někdo zavolal a řekl, že chce mluvit s Karlem Ove Knausgaardem. Moje žena mi předala sluchátko a tvářila se velmi tajemně. Volající řekl, že jsem zrádce, že přijde s některými přáteli a zbijí mě do bezvědomí. A to byl počátek krize, o níž jsem se zmínil. O několik dní později jsem odešel na ostrov, kde jsem už předtím psal, a žil tam asi dva měsíce. Našel jsem tam klid na práci. Byl to malý ostrov s pouhými třemi obyvateli. Jeden z nich dokonce během mého pobytu zemřel. Žil jsem tam s Haugeho knihou a svými vzpomínkami pro mě v ideálním prostředí. Nade mnou doširoka otevřené nebe nad mořem a hvězdy v noci...

Jak vzpomínáte na minulost, když píšete?

V této věci jsem klasicky proustovský. Myslím, že všechny naše zkušenosti si uchováváme někde uvnitř v nás, všechno, co potřebujeme, je připomínkou něčeho. Když jsem začal psát román, představoval jsem si náš dům. Přicházel jsem k němu, sněžilo, byla tma, uvnitř byl můj otec a moje matka a já si vzpomněl na chlad sněhu, vůni, kterou šířila matka a na pocity, co v té době ve mně vyvolával otec. A na druhé straně řeky světla aut. Ticho v lese. A byl tam někde přítel Jan Vidar a ta holka, do níž jsem byl blázen. Vzpomněl jsem si na epizodu z lyžařského svahu, a otevřel dveře a tam, na podlaze, ležely od té doby boty... Moje paměť je v podstatě vizuální.Vybavují se mi pokoje a krajiny, ale nepamatuji si, co tam lidé říkali. Když píšu beletrii, je to pro mě přesně to samé. Jediný rozdíl je, že tyto krajiny jsou imaginární.

Už podle názvu vašeho šestisvazkového cyklu každého jistě napadne souvislost s Mein Kampfem...?

V šestém svazku je čtyři sta stránek o Adolfu Hitlerovi. Hitler byl muž, který žil jeden rok, aniž by někoho viděl. Jen seděl ve svém pokoji, nikoho si k sobě blízko nepustil, a zůstal takhle nekompromisní po zbytek svého života, Co jeho knihu charakterizuje je to, že je tam jen „já“ a „my“, ale ne „vy.“ A když jsem psal o Hitlerovi, mladý norský muž, který zůstal přibližně dva roky úplně sám, a napsal manifest se silným „já“ a „my“, ale bez „vy,“ zmasakroval na ostrově šedesát devět chlapců a děvčat.

(Ze zahraničních pramenů)

 

VYDANÉ TITULY


Reklama