Dan Millman, někdejší vynikající gymnasta, učitel bojových umění a vysokoškolský profesor je autorem sedmnácti knih přeložených do 29 jazyků, mimo jiné i do češtiny. Jedna z nich, Cesta pokojného bojovníka (1980, č. 1995), byla v roce 2006 úspěšně zfilmována. Autobiografický pokojný bojovník se objevuje i v dalších Millmanových knihách.

Držme hlavu v oblacích, ale nohama zůstaňme na zemi

Napsal jste ji na základě svých vlastních životních zkušeností. Říkám to správně?

Ano, tato kniha je vyloženě autobiografická. Mnoho příhod, které zde popisuji, se mi opravdu stalo. Ale v závěru se říká, že jde také o fikci, takže nemusí vznikat problémy při posuzování, co je pravda a co ne.

Můžete alespoň něco prozradit?
Skutečně jsem se na staré benzínce Texaco v Berkeley v Kalifornii setkal asi ve tři hodiny ráno s postarším mužem. Nepředstavil se mi, tak jsem ho nazval Sokrates, protože mi připomínal řeckého filozofa. Tak to je přesné. Platí to i o mnoha dalších událostech.

Stejně jako, že jste gymnasta a vážně si poranil nohy. I to, že vám lékař řekl, že na úplné uzdravení to nevypadá?

Lékař mi řekl: „Běžně budete moci chodit bez kulhání. Ale pochybuji, že se vrátíte ke gymnastice.“ A já mu
odpověděl: ‚Děkuji vám za váš názor.‘ Ale nemyslel jsem si to. Ještě na nemocničním lůžku jsem začal cvičit. Posiloval jsem horní část těla, když jsem nemohl hýbat s nohama. Trvalo to dlouho, ale z odhodlání vrátit se zpátky, jsem neslevil. Nakonec se mi to podařilo.

Žánrově vaši knihu zařadili jako „New Age“. Proč se vám to nelíbilo?

Nemám rád nabubřelé termíny. Připadá mi, že regál s označením New Age zřídili v knihkupectvích kvůli Cestě pokojného bojovníka a několika dalším knihám vydaných v téže době – začátkem roku 1980. Nevěděli, kam ji umístit, jestli se vejde do psychologie, filozofie či náboženství. Můj nakladatel vlastně řekl: „Proč bychom to nenazvali „nový věk?“ A tak se stalo, že se sem od té doby řadí všechno od létajících talířů až po spiritualitu.

Jaké žánrové určení by se podle vás k vašim knihám hodilo?

Já své knihy považuji za „inspirativní.“ Špatná není ani charakteristika „self-zlepšení“. Prvními autory knih tohoto druhu vlastně už byli Konfucius, Lao-c ', Platón, Sokrates, Ben Franklin, Emerson, Thoreau. „Nový věk“ není ve skutečnosti nový. Knihy tohoto žánru mnohdy shromažďují poznatky z dávných dob a vyvolávají diskuse různého druhu. Netvrdím víc moudrosti, než ostatní lidé.

Podle Cesty pokojného bojovníka natočil v roce 2006 Victor Salva film Pokojný bojovník. Myslíte si, že dobře vystihuje knihu?

Ano, jsem s ním spokojen. Když jsem ho viděl poprvé, znamenalo to pro mě velkou úlevu. Byl jsem si vědom toho, že film může hodně pokazit, ale nic z mých obav se nenaplnilo. Podařil se ve všech směrech – byl úspěšný komerčně a nepochybuji o tom, že udělal i hodně dobrého pro lidi.

Jaký smysl dáváte svému psaní?

Můj záměr není vytvořit iluze, ale poukázat na mimořádné události každodenního života. Držme hlavu v oblacích, ale nohama zůstaňme na zemi. Proč si dělat starosti s cestováním „mimo tělo“, když jsme jeho
součástí? Někteří z nás, kteří chtějí vědět vše o minulých a budoucích životech, zapomínají na ten současný.
Odpovědnost znamená uznat důsledky našich činů pro sebe a ostatní. Víra je odvaha žít a jednat podle nejlepší možné volby. Cesta, kterou si zvolíme, se může ukázat jako obtížná, ale to neznamená, že to byla špatná volba. Jediné, co můžeme dělat v tomto životě, je zvládnout to, co je před námi, přijmout sebe a ostatní. Můžeme být soucitní, a zároveň objevovat to nejlepší v nás. Tudy vede cesta každodenního života, cesta pokojného bojovníka.
(Ze zahraničních pramenů)