Patterson James

James Patterson (22. 3. 1947) je americký spisovatel. Stal se nejprodávanějším současným autorem pro děti. Prodal více než 300 milionů výtisků svých knih. Studoval anglický jazyk na Manhattan College a Vanderbilt University v Nashville ve státě Tennessee. V současné době žije se svou ženou Susan a synem Jackem v Palm Beach County na Floridě. Vydává několik knih ročně. Píše detektivky, thrillery, fantasy i knihy pro mládež.

Miluji knihy...

„Nemyslím si, že někdo vyrůstá, aniž by si někdy prožil nějaké utrpení. Je to nevyhnutelná součást života. A kdo získal dar vcítit se do jiných lidí a z jejich příběhů vybrat to nejdůležitější a originálně to popsat, obohatí nejen je, ale i sebe.“

Jméno James Patterson není čtenářům v mnoha zemích neznámé. Za jediný rok vydá více románů v než většina spisovatelů za celý život. Jeho jméno se objevuje hned po Tayloru Swiftovi a hudební skupině One Direction jako třetí mezi stovkou celebrit.na seznamu Forbes. Až za ním se umísťují LeBron James, Beyoncé a Adele. 

Odkud čerpáte energii pro vaši rozsáhlou tvorbu? Je to z četby nebo máte ještě nějaké další zdroje? 

Hodně čtu, alespoň dvě knihy týdně, ale také noviny a časopisy. Můj syn Jack alespoň jednou za měsíc mi připraví jakýsi playlist, na němž doporučuje, co by mi nemělo uniknout. Hodně spolu hovoříme, diskutuji i s jeho přáteli. Musím přiznat, že asi víc, než by o to oni sami stáli. Rád mám také filmy. 

Co byste si rád sebou vzal do posmrtného života? Ale nesmělo by to být víc než tři věci...

Knihovnu, pokud se počítá jako jeden objekt. Také tužku a papír. V posmrtném životě mám totiž v plánu napsat každý rok dvakrát tolik knih než dosud.

Pokud byste nemohl být sám sebou, ale postavou z románu, koho byste si vybral?

Pravděpodobně bych chtěl být Peter Pan. Vždycky patřil k mým oblíbeným postavám. A kdo by nechtěl létat?

Čeho se bojíte?

Nedostatku času. Nebo že mě pohřbí v mé pracovně pod všemi rukopisy...

Existuje píseň, která vám vhání slzy do očí?

Nejsem člověk, který by plakal při poslechu písně, ale kdybych musel vybrat jednu, řekl bych Elvisova „Love Me Tender“. Je trochu nadčasová.

Kdybyste byl Achab, kdo nebo jaký by byl váš Moby Dick?

Lidé ztrácejí zájem o čtení. A aby tomu tak nebylo, to je má nekončící bitva. Doufejme, že mě nedostane na dno moře.

Jak si uchováváte pokoru poté, co zažijete takový monumentální úspěch?

Upřímně řečeno, můj příští příběh mě vždy strašně zneklidňuje, moc o něm přemýšlím. A možná i díky tomu nacházím při psaní stále něco nového, a to mě ochraňuje před namyšleností. Vymýšlel bych příběhy, i kdybych nedosáhl úspěchu.

Vynaložil jste spoustu času a úsilí na podporu nezávislých knihkupců. Jde o ohroženou profesi?

Před několika lety jsem měl opravdu strach, že nejméně polovina z nich zkrachuje.Teď se jim daří lépe, ale vždy to bude těžké podnikání. Jednou z věcí, které dělám, je to, že knihkupcům rozdávám vánoční bonusy. Nejhezčí dopisy, které dostávám, jsou zpravidla od nich. Třeba v jednom jsem si přečetl: „Děkuji vám moc za bonus, umožnil mi jít k zubnímu lékaři.“ V takové situaci mnozí z nich žijí. Jde o lidi tvrdě pracující, ale za málo peněz, a to není ideální. Opravdu potřebují pomoc.

Vaše romány s Alexem Crossem dominují žebříčkům bestsellerů. V češtině teď nakladatelství Alpress vydává  Citlivé místo. Hlavní hrdina v něm čelí problému, s nímž se dosud nesetkal a zažívá pocit totální bezmoci. Vzpomenete si na to, jak se tato postava zrodila?

Mí prarodiče měli malou restauraci. Rád jsem tam za nimi chodil a vzpomínám na kuchařku, byla to  afroameričanka. Strávil jsem s ní a s její rodinou spoustu času. Aura té domácnosti mi zřejmě utkvěla v povědomí a o mnoho později vystoupila na povrch. Odtamtud někde se mi začaly objevovat Alexovy obrysy. Ale takhle to není jen s ním, podobně pramení i jiné příběhy.

Proč jsou vaše kapitoly tak krátké?

Je to styl, který jsem přijal. Začalo to knihou s názvem Midnight Club. Má metoda spočívala v tom, že jsem napsal počáteční návrh, načrtnul hlavní děj a pak pracoval na jazyku a podrobil mu detail a popis. Ale uprostřed práce na The Midnight Club jsem si znovu pročetl rámcový plán a líbil se mi tak, jak to bylo: bez dlouhých scén,  nastavování pasáží nebo rozvoje charakteru. Začal jsem tomu říkat hovorové vyprávění. Nemá okázalé věty, obejde se bez detailů. Nevím, jestli takto píší knihy i jiní. Ale neexistuje důvod, abych tak nepsal já. Dávám si pozor, aby v mých knihách nezůstaly pasáže, které čtenář přeskočí. Děj se v rozvíjí v kapitolách, které nemají víc jak čtyři strany, spíš jen dvě. První titul s Alexem Crossem, kdy jsem s touto metodou začal, má 117 kapitol na 374
stranách.

Co říkáte kritikům jako je Stephen King, kteří tvrdí, že nejste dobrý prozaik?

Možná nejsem skvělý prozaik. Jsem vypravěč příběhů. Existují tisíce lidí, kteří nemají rádi to co dělám. Naštěstí také existují miliony lidí, kteří si mé knihy rádi přečtou. 

Když píšete, máte tendenci dokončit jednu knihu a pak začít další, nebo pracujete najednou na několika  projektech?

V poslední době pracuji na třech nebo více projektech současně. Z nějakého důvodu je to pro mě velmi pohodlné.

Mají některé z postav vašich románů reálný předobraz?

Určitě. Zlatý retrívr.

Proslavil jste se svými knihami o zločinu ze série s Alexem Crossem, detektivkami s ženskými hrdinkami, kriminálními příběhy s Michaelem Bennettem. Napsal jste také skvělé sci-fi, romantické romány a fantasy. Mnohé by pak mohla překvapit vaše rozsáhlá tvorba pro děti. Co vás k ní vedlo?

Když bylo mému synovi Jackovi asi osm, knížky ho vůbec nezajímaly. Ani jeho přátelé ve škole z nich nebyli nijak nadšení. Říkal jsem si, jak je to možné, že jeden z nejprodávanějších autorů v zemi má dítě, které o knihu nezavadí. Co se děje s našimi dětmi obecně? Je to problém, který musíme řešit? A samozřejmě jsem si rychle uvědomil, že ano. Takže v létě jsem mu s maminkou řekl, že bude číst každý den. Pomohli jsme mu najít knihy, o kterých jsme si mysleli, že by se mu líbily, a do konce léta Jack řekl, že se při čtení nenudí a příští léto už byl z knih nadšený. K nápadu napsat mu nějakou sám, už nebylo daleko. A když jsem zjistil, že knihy čte nejen můj  syn, ale i děti v mnoha zemích, způsobilo mi to radost a psát pro mladé je pro mě potěšením. Ale tak jednoduché to zas není. Záleží především na rodičích, aby svým dětem pomohli najít cestu ke knihám podle jejich zájmu.

Skutečně jenom na rodičích?

No to asi ne. Důležitá je škola. A pak také osobní příklad. Děti stráví hodně času u počítače a u televize, a tak když na obrazovce vidí, jak je jejich sportovní nebo pěvecký idol nadšený z nějaké knihy, zatouží si ji také přečíst.

Víme, že NBA All-Star a hráč Miami Heat Dwyane Wade se k vám připojil v propagaci čtení. Kdo jsou další celebrity? 

Podporuje mě třeba Julie Andrewsová se svou dcerou nebo manželé Obamovy. Žiju myšlenkou uspořádat světový den čtení, kdy děti budou moci přijít do libovolného knihkupectví a zadarmo si zde vybrat knihu, jako to už dělají ve Velké Británii.

Která kniha inspirovala ke čtení nebo psaní vás?

Když jsem studoval na vysoké škole, přivydělával jsem si na nočních směnách v nemocnici. Během těchto nocí jsem začal číst dobré knihy a pak i psát. V bdělém stavu jsem se udržoval pitím kávy…, hodně kávy. Jako zázrakem se mi objevila jména Jean Genet, Eugene Ionesco, James Joyce. U nich se zrodila má láska ke čtení. Abych byl upřímný, mrzí mě, že se to nestalo dříve. Píšu takové knihy, aby se líbily všem „dětem“ od 10 do 110 let. Mým cílem je obrátit všechny na čtení, aby mohli říci: „Miluju tu knihu ... dejte mi další!“
(Volně podle zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama