Perkner Stanislav

Kladenský rodák Stanislav Perkner (*1946) se v polovině 60. let rozhodl pro studium publicistiky. V předvečer sametové revoluce 1989 ho studenti zvolili děkanem Fakulty žurnalistiky UK. Po jejím zániku se odhodlal k trvalému odchodu do USA.

 

 

 

Mám o čem přemýšlet

Kdy ses rozhodl, že popíšeš svůj životní příběh?

Do Kalifornie jsem přesídlil před 25 lety. Mezitím se narodila má pražská vnoučata. Ta mě znají hlavně jako občasného letního návštěvníka obtěžkaného dary – něco jako červencového Ježíška. Proto jsem si v uplynulých sedmi letech vyšetřil čas mezi přednáškami a sepisováním nudných akademických textů na něco lehčího, z čeho by se potomci něco o mně dozvěděli. Aby mi to šlo líp od ruky, udělal jsem si z psaní memoárů víkendového koníčka. 

Tvůj Čechoamerický příběh se odehrává na historickém pozadí poválečného Československa. Navíc zavádí čtenáře do Ruska a dalších zemí někdejšího sovětského bloku, a také do Indie, Jemenu, a nakonec do Spojených států. 

Pokouším se rekapitulovat své osudy jako svědek doby, v konextu historie. Proto píšu nejen o středočeském maloměstě mého dětství, ale i o Praze 60. let – o vzbouření intelektuálů, reprezentovaným mj. rozhlasovým publicistou a spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, hospodářských reformách Oty Šika, pražském jaru zosobněným Alexandrem Dubčekem, ale i o jeho neslavném konci spjatým s Gustávem Husákem. Dalším formativním obdobím pro mou generaci byla normalizace ukončená listopadem 1989. Odjakživa jsem byl posedlý touhou po cestování, a tak kdykoli se naskytla příležitost, nenechal jsem si ji ujít. Nakonec jsem v cizině zakotvil natrvalo, což mi trochu zaostřilo náhled na dějinné události i na mé soukromé osudy.

Knihu jsi rozdělil do dvou částí. Ta první se týká tvého působení v Československu, studia novinářství a pak pedagogického působení na novinářské fakultě UK. Mnohého určitě překvapí, do jakých detailů zacházíš. Budoval sis tedy už tehdy archiv, o němž jsi předpokládal, že ho později využiješ?

K psaní deníku nebo budování osobního archivu jsem se nikdy nepřinutil. Do Ameriky jsem se vypravil v roce 1992 nalehko; mělo to být jen na čas – po dobu tříměsíční přednáškové cesty po 25 státech. Zelenou kartu jsem ale získal už na podzim téhož roku. Trvalý pobyt jsem sám sobě i rodině podmiňoval zaměstnáním ve vysokoškolském oboru. To se mi poštěstilo najít v kalifornském Stocktonu. Při psaní memoárů jsem čerpal z paměti a nesčetných konzultací v rodině a s někdejšími spolupracovníky. Osobní vzpomínky jsem konfrontoval s publikacemi Vladimíra Hanzela, Oskara Krejčího, Milana Šmída, Jana Jiráka, Jana Černého, Petra Žantovského a mnoha dalších. Leccos upřesnil i průzkum univerzitních archivů. K prokreslení historického vývoje v osmdesátých letech mi přispěly odtajněné dokumenty CIA a sovětských pramenů; ohromně mi pomohly historické sbírky Stanfordovy univerzity, kam to nemám daleko. A zaplaťpanbůh za internet!

Na které období se ti vzpomínalo nejsnáze a co naopak bylo pro tebe nejtěžší?

Nejtěžší bylo bilancovat léta husákovské normalizace. Jak praví otřepaná fráze, vizi socialismu s lidskou tváří vystřídalo dvacetiletí socialismu s husí kůží. Věřil jsem v Gorbačova a doufal, že reformní změny shora nastanou i u nás. Ale jak pravil Schopenhauer, „osud karty rozdává, my však s nimi hrajeme“. Můj osud mi v osmdesátých letech přihrál výjimečnou příležitost, a já se rozhodl s touto kartou hrát. Ozkoušel jsem si na vlastní kůži tři modely tehdejšího uspořádání světa: V roce 1981 jsem vyučoval dějiny novinářství na několika univerzitách v Indii; byla to moje první cesta „na západ“. O pět let později jsem strávil půlroční stáž v americké Indianě – píšu o tom v kapitole Z Indie do Indiany. A krátce po návratu z Indianské univerzity v Bloomingtonu mě moje rodná Fakulta žurnalistiky UK vyslala na celoroční stáž v Oddělení sdělovacích prostředků na ÚV KSČ. Kdo si ještě dnes vzpomene na Jana Fojtíka, Vasila Biľaka, Ottu Čmolíka nebo Miroslava Štěpána? – Jinými slovy, z rozvojové země jsem se vypravil do kapitalistické jámy lvové, a odtud do mocenského ústředí československé státostrany. Měl jsem o čem přemýšlet a mnohé z toho, co se mi podnes honí hlavou, jsem vtělil do 40 kapitol Čechoamerického příběhu. 

Jak o tom píšeš v úvodní části, než ses vypravil do světa, vystudoval jsi Fakultu sociálních věd a publicistiky UK.

Po maturitě (1964) jsem si usmyslel, že ze mě bude redaktor, pokud možno rozhlasový. Televizor jsme doma v Novém Strašecí neměli, a tak jsem vyrůstal s literaturou a rozhlasem. I ten procházel v 60. letech slibnou obrodou. V knize vzpomínám na Mikrofórum, Radu moudrých, Sedmilháře, Nealkoholickou vinárnu U Pavouka… Novinářství bylo v té době mladým studijním oborem, ale uchazečský zájem převyšoval nabídku. Zázrakem jsem byl přijat a dalších pět let, zahrnujících pražské jaro a srpen 1968, jsem strávil v nesmírně zajímavé společnosti Ondřeje Neffa, Vladimíra Železného, Alexandra Kramera, Taťány Hoffmannové, Josefa Veselého, Zdeňka Rosenbauma, Jana Halase, Jana Kavana, Zbyňka Fialy, Jaroslava Veise a dalších talentovaných spolužáků. Bylo nám dvacet a svět nám ležel u nohou.

V Čechoamerickém příběhu píšeš o svých tehdejších učitelích. Nakonec ses sám jedním z nich stal, a to právě na Karlově univerzitě. Koho považuješ za svůj kantorský vzor?

V memoárech vzpomínám na spisovatele Jiřího Marka a Alfreda Technika, novináře Jana Zelenku – pozdějšího
televizního ředitele, ale zejména na všestranného autora a publicistu Vladimíra Kováříka. Profesor Kovářík mě najal jako svého asistenta už za studií, vedl mou disertaci a splnil mi tajný sen: po absolutoriu mě zaměstnal na své katedře rozhlasu, kde jsem pak strávil léta normalizace. Postupně jsem vedl katedru rozhlasu a televize. Nakonec mě studenti a spolupracovníci zvolili děkanem fakulty. To se ale psal rok 1989. Můj předchůdce Vladimír Hudec začátkem toho roku vycítil, že by bylo jistější odejít po téměř dvou desetiletích do poklidné penze. On mířil do moravských Babic a já do Washingtonu. Ucházel jsem se o stipendium Wilsonova střediska, ale nabídka účasti v experimentálních děkanských volbách mě lákala. Chtěl jsem zúročit své zkušenosti, včetně těch mezinárodních. Utěšoval jsem se, že když to projedu, nový děkan Jan Barták mě ochotně na rok uvolní a já se po pěti letech navrátím do Ameriky. Namísto toho jsem se stal Zimním králem, jak to nedávno pojmenoval na svém blogu Louč můj bývalý kolega Milan Šmíd. Do roka a do dne byl s mou školou ámen. Novinářství se v okleštěné podobě přesunulo na Fakultu sociálních věd UK.

Nedlouho poté ses rozhodl přece jen vycestovat do Spojených států, a to natrvalo. Co bylo bezprostřední příčinou: ztráta profesionální perspektivy nebo vidina dalšího odborného rozvoje?

V „amerických kapitolách“ svých memoárů se pokouším i na tuto otázku upřímně odpovědět. Havlův slogan o lásce a spravedlnosti, převzatý dle všeho z románu spoluzakladatele Italské komunistické strany Ignazia Siloneho „Chléb a víno“ (Praha 1948, s. 355), na mě jako „starou strukturu“ neplatil. Objevily se drsné útoky v tisku. Vzdor tomu, že jsem listopad 1989 osobně vítal, začaly mě přepadat pochybnosti o právních jistotách v obrozené společnosti. Rezignovat na svou profesi jsem ve svých 44 letech nehodlal, a tak jsem využil několika pozvání a zamířil opětovně na západ, tentokrát do Kalifornie. Věděl jsem, že moje emigrace za nových podmínek nikoho existenčně neohrozí; doby perzekuce rodinných příslušníků byly naštěstí za námi. Navíc jsem chtěl vytvořit svých dětem zázemí pro zahraniční studium, což se nakonec vydařilo.

Nyní, po čtvrtstoletí v Kalifornii, máš právo podobným cestovatelským povahám radit. Co bys jim chtěl vzkázat?

Zkraje jsem si i já protrpěl kulturní šok. Práci jsem sice našel, ale následovalo sedm krušných let, kdy jsem měl jiné starosti než pomýšlet na sepisování memoárů. Hlavní bylo, aby si moje semestrální předměty zapisovalo dostatek studentů; jinak bych si musel sbalit kufry. V roce 2001 – po devíti letech – jsem si vysloužil profesorskou definitivu na pomenší soukromé univerzitě v kalifornském Stocktonu. K výuce dějin mi tam přihodili šéfování knihovny, ale, jak o tom píšu v závěrečné kapitole, „byl jsem konečně pod penzí.“ 

Prvních 25 let své profesionální dráhy v Československu jsi věnoval studiu, výzkumu a výuce zpravodajství a publicistiky. Určitě jsi měl mnoho příležitostí srovnávat; této tematice jsi dokonce zasvětil jednu z kapitol své knihy. V čem se liší studium novinářství v USA od toho našeho?

Mediální studia kdekoli ve světě se potýkají s několika zásadními potížemi. Na rozdíl od medicíny nebo třeba práv či pedagogiky se člověk může stát novinářem i bez absolventského diplomu. V knize připomínám úvahu Josepha Pulitzera, prvního sponzora novinářského školství v Americe, který už na začátku 20. století soudil, že tento akademický obor se musí opírat o solidní společenskovědní základ – studium dějin, filozofie, sociologie, literárních věd, politické ekonomie apod.; v tomto ohledu je to „věda“. Zároveň to je „umění“ vyžadující představivost, tvůrčí talent a smysl pro aktuálnost. Studium tohoto oboru se všude potýká s povrchností společenskovědní složky, a také s nedostatkem zanícených mistrů – praktiků, kteří by byli ochotni investovat čas a energii do přípravy mladé generace. Studium je pak často buď přehistorizované anebo úzce technické, prakticistické. 

Asi není problém porovnávat úroveň současné americké publicistiky s naší. V čem spočívají jejich přednosti a nedostatky?

To je zapeklitá otázka. Českou mediální scénu si netroufám jako celek na dálku hodnotit. Na obou stranách oceánu se ale vše mění pod nezadržitelným vlivem tzv. sociálních médií. Jen nejsilnější mezi tradičními médii mají naději na tržní přežití. Mí studenti společenskovědních předmětů čtou tištěné – řádně editované – deníky a kvalitní časopisy jen zřídkakdy; většinu disciplin učím ve formátu online. Televizní kabelové sítě typu CNN, Fox News nebo MSNBC se soustřeďují na nekonečné politické debaty a zanedbávají faktografické zpravodajství ze světa. Pro dokreslení snad jen jeden údaj za mnohé: zatímco prezidenta Trumpa sleduje na Twitteru 43 milliónů lidí, kvalitní deník The New York Times má pouhých 3,1 milliónu předplatitelů.
Ptal se Vladimír Sůva

VYDANÉ TITULY


Reklama