Towles Amor

Amor Towles (1964) je oceňovaný současný americký spisovatel původem z Bostonu. Než se vrhl na romanopiseckou dráhu, strávil více než dvacet let na vysoké manažerské pozici v investiční firmě na Wall Street. Neustálé cestování po celém světě za klienty mu poskytlo tolik potřebnou inspiraci a zkušenosti. Na svém kontě má zatím dva romány, které vyvolaly ve světě ohromný čtenářský ohlas a sklidily mnoho pozitivních recenzí. První z nich právě držíte v ruce – kniha Pravidla zdvořilosti (Rules of Civility) vyšla poprvé v roce 2011 a záhy se objevila na předních příčkách žebříčků bestsellerů prestižních amerických listů New York Times či Los Angeles Times. Deník Wall Street Journal a magazín Atlantic Towlesův román označily za nejlepší knihu roku 2011. Towlesův druhý román s názvem Gentleman v Moskvě (A Gentleman in Moscow) nakladatelství Vyšehrad vydalo v březnu 2018 v rámci Velkého knižního čtvrtka.

Rusofil nejsem, ale zamiloval jsem se do ruských klasiků

GENTLEMAN V MOSKVĚ vypráví příběh ruského aristokrata žijícího v domácím vězení v luxusním hotelu více než třicet let. Jak jste přišel na takový námět?

Během dvou desetiletí, kdy jsem se zabýval investicemi, jsem hodně za svou firmu cestoval. Každý rok jsem strávil několik týdnů ve světových metropolích. V roce 2009 při příjezdu do hotelu v Ženevě, kde jsem se pravidelně ubytovával, jsem poznal některé lidi, kteří jakoby „zamrzli“ v určité době a současnost jim unikala.
V té souvislosti mě napadlo napsat román, v němž jeho hrdina je zavřen ve velkém hotelu, protože za jeho zdmi je ohrožen na životě. Okamžitě mě napadlo Rusko, kde domácí vazba existovala od carských dob. V nejbližších dnech jsem si načrtl většinu klíčových událostí Gentlemana v Moskvě; v příštích několika letech jsem připravil podrobný přehled a v roce 2013 jsem dal výpověď ze zaměstnání a začal psát knihu. 

Do jaké míry vás Rusko fascinuje?

Rozhodně nejsem rusofil. Nemluvím rusky, historii země jsem nestudoval a navštívil jsem ji jen několikrát. Ale ve svých dvaceti letech jsem se zamiloval do ruských klasiků: Gogola, Turgeněva, Tolstého, Dostojevského. Později jsem nim přidal avantgardu počátku dvacátého století – básníka Majakovského, malíře Maleviče a filmového režiséra Eisensteina. Zdálo se mi, že každý umělec v Rusku měl svůj vlastní manifest. Čím hlouběji jsem se ponořil do psychologie země, tím víc jsem jí byl fascinován.

Mohl byste být konkrétnější?

Uvedu třeba Kazaňskou katedrálu. Je dokonalým symbolem ruské mystiky. Její název znamená, že je zasvěcena Kazaňské ikoně bohorodičky. Chrámů s tímto názvem je v Rusku několik. Významný je třeba i v Petrohradu. Ale já zůstanu v Moskvě. Dřevěný chrám na Rudém náměstí z roku 1625 nahradila v roce 1636 kamenná stavba, postavená carem Michailem Fjodorovičem. V roce 1936, bolševici oslavili 300. výročí jeho vysvěcení tím, že ji nechali zbourat a nahradili ji památníkem III. Internacionály. Ale Peter Baranovský (1892 – 1984), architekt, který se proslavil nejen obnovou chrámu Vasila Blaženého na Rudém náměstí, ale i tím, že ještě před demolicí zpracoval podrobné nákresy katedrály a ukryl je. Po více než padesáti letech byl podle nich chrám obnoven. Každý aspekt této historie považuji za fascinující. Samotná katedrála připomíná nejen ruské dědictví – staré, pyšné a oddané, ale i to, jak ruský lid může být nemilosrdný a nesentimentální. Ale co je nejdůležitější, symbolem této historie je osamělý jedinec, který s velkým osobním rizikem pečlivě dokumentoval to, co moc zničila, a navíc s minimální šancí, že by chrám mohl být někdy znovu postaven. Sovětská doba je bohatá na kulturní změny a na stoické hrdiny, kteří pracují izolovaně proti proudu historie k dosažení nějaké fiktivní jasnější budoucnosti.

Toto je váš druhý román odehrávající se v první polovině dvacátého století. Je to dáno vaším hlubším zájmem o toto období?

Můj zájem o počátek dvacátého století není ani odrazem lásky k dějinám, ani nostalgií pro tuto dobu. To, co mě
přitahovalo k tomuto období, je to, že má celkem blízko k současnosti. Tedy, že se většině čtenářů zdá být známé, ale na druhou stranu, je natolik vzdálené, že už nevědí, co se vlastně odehrálo. To mi dává svobodu prozkoumat úzkou hranici mezi současným a tím, co už je součástí historie.

Jak jste sbíral prameny pro knihu?

Spíše než bych se zaměřoval na sběr a studium pramenů, jsem vycházel ze svých pocitů. Jako mladý muž jsem byl fanouškem dvacátých a třicátých let minulého století. Dychtivě jsem hltal romány, sledoval filmy a  poslouchal hudbu té doby. Získané poznatky  jsem použil jako základ pro román Pravidla zdvořilosti (česky Vyšehrad 2018). Podobně jsem psal i knihu Gentleman Moskvě. V tomto případě stála na počátku má  dlouhodobá fascinace ruskou literaturou, kulturou a historií. Pro oba romány, jakmile jsem dokončil první verze, jsem uskutečnil nějaký aplikovaný výzkum, abych jemně vyladil detaily. 

Získal jste nějakou novou zkušenost při psaní  knihy?

Moje zkušenost s napsáním románu skončila podobně jako zkušenost hraběte s domácím vězením: hotel se před mnou otevřel a odhaloval stále více aspektů života. Od okamžiku, kdy hrabě prochází hotelovými dveřmi, se i vyprávění začíná otevírat. Během následujících dvou stovek stránek popisuji lidi, objekty, místnosti, vzpomínky a drobné události, z nichž se mnohé zdají být téměř náhodné. Ale pak, jak se kniha přesune do druhé poloviny, vyprávění začíná konvergovat do ostře vyhroceného závěru. Jestli se mi to podařilo, ať posoudí čtenáři.

Je hotel Metropol, který v románu hraje nezanedbatelnou roli, skutečný?

Ano. Byl postaven v centru Moskvy v roce 1905 a slouží dodnes. Dokonce i v sovětské éře představoval jakousi oázu svobody a luxusu, i když byl za rohem od Kremlu a pár bloků od ústředí tajné policie. Vzhledem k tomu, že Metropol byl v té době jedním z mála dobrých hotelů v Moskvě, ubytoval se tu každý významnější host. Například John Steinbeck nebo spisovatelka Lillian Hellmanová. 

Mají některé z postav reálnou předlohu?

Žádný z hlavních hrdinů románu není inspirován postavou, kterou bych znal. Ale to neznamená, že bych  nepoužil vlastní zážitky. 
Uvedu tyto tři příklady. Hra, kterou hrabě hraje se Sofii, pochází z mého dětství. Moje babička se jmenovala Boston Brahminová. Až do svých sta let žila ve velkolepém domě. Když jsem ji s bratranci navštívil, uvítala nás a zavedla do obývacího pokoje. Tajemným hlasem nám sdělila, že v místnosti je ukryto několik náprstků a že ten, kdo je najde, dostane dolar. Tím nás zabavila minimálně na hodinu. Jako desetiletý kluk jsem hodil na konci léta láhev se vzkazem případnému nálezci do Atlantského oceánu. Když jsme se o několik týdnů později vrátili domů, čekal na mě dopis z New York Times. Ukázalo se, že moji láhev nalezl Harrison Salisbury, ředitel časopisu Times. Zůstali jsme v písemném kontaktu a poprvé jsem se s ním sešel v New Yorku, když mi bylo sedmnáct. Zabýval se v té době zpravodajstvím z Moskvy a mnohé z jeho vyprávění jsem v románu také použil. Konečně scéna, ve které bouřlivá Anna vyhodí z okna oblečení se odehrála mezi rodiči krátce po jejich svatbě. Nechám vás, abyste uhádli, kdo vyšel uprostřed noci na ulici, aby všechny svršky sebral a odnesl zpět do bytu.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama