Žáček Jiří

Jiří Žáček (6. 11. 1945), český spisovatel, překladatel, básník, sběratel a tvůrce aforismů. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební ve Volyni a stavební fakultu ČVUT v Praze.

Po tříleté praxi na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy se začal věnovat literatuře.

VIDEA


Pane Žáčku, ty houby jste nasbíral v říši krále Sedmilháře?

Ano, ale neprozradím, kde to je, ještě by mi lidi ty nejlepší hřiby vysbírali.

A v lese jste potkal Milana Janáčka. Věděl jste, že je u Sedmilháře jako doma a že vám namaluje obrázky do celé knihy pohádek?

To bylo pro mě překvapení. Ale koho potkáte v lese u Sedmilháře s paletou v ruce, to je ten pravý člověk pro pohádky naruby.

Podle čeho poznáme pohádku naruby?

Taková pohádka je nějak praštěná, potrhlá, postavená na hlavu, aby čtenáři viděli, že svět není tak jednoduchý, jak se zdá, že všechno může být jinak – že drak může být mírumilovný, vlk vegetarián a hrdina s mečem mamlas s IQ tykve.

Kde se u lidí vzaly pohádky a jakou mají moc?

Jak praví pověra, pohádky připluly řekou řeči a dokážou způsobit zázraky – že lidé myslí a cítí!

Které pohádkové bytosti jsou vám nejsympatičtější?

Odmala miluji české čerty, o jakých psal Jan Drda – ty hloupaté, ale dobromyslné čerchmanty, kteří chtějí udělat na světě pořádek a potrestat lumpárny, ale moc se jim to nedaří, protože lumpové jsou nesmírně vynalézaví.

V pohádkách mohou obživnout i věci. Už se vám to stalo?

Ovšem. Třeba můj počítač Hugo – když mu nadávám, dělá mi naschvály, ale když ho chválím, jak je chytrý, poslouchá a vrní jako kotě.

Je nějaký rozdíl mezi starými a novými pohádkami?

Není, stejně jako není rozdíl mezi našimi dávnými předky a námi; my nejsme o nic chytřejší než oni, poněvadž ani náš mozek není výkonnější než jejich. Mám dokonce podezření, že brzy budeme hloupější než naši praprapradědové,  protože my se příliš spoléháme na počítače a na techniku a přestáváme myslet vlastní hlavou. (Šulc–Švarc)

VYDANÉ TITULY


Reklama