Zilahy Mirko

Mirko Zilahy se narodil v Římě v roce 1974. Vystudoval cizí jazyky a literaturu, získal doktorský titul na Trinity  College v Dublinu, kde vyučoval italštinu a literaturu. Nyní vyučuje anglický jazyk a literaturu na Univerzitě pro cizince v Perugii. Publikoval eseje o irských autorech a zabývá se prací současných italských spisovatelů. Je překladatelem z angličtiny. Kniha Takhle se zabíjí je jeho debutovým románem, který byl zatím přeložen do sedmi jazyků.

Ponor do tmavých zákoutí duše

Narodili jste se a vyrůstal v Římě a pak působil jako profesor na Dublinské univerzitě. Získal jste jméno jako překladatel. A teď vás proslavil debutový román, který v Itálii velmi dobře přijali čtenáři i kritika. V cizině si jméno postupně získáváte, co byste o sobě chtěl prozradit?

Jsem sám sobě prvním čtenářem. Každé dílo, které má něco společného se slovy, ve mně vzbuzuje velkou vnitřní vášeň. Miluji tedy jak psaní, tak i čtení. Vyrůstal jsem v domě plném žen a knih. Knihy jsem považoval za své přátele a brzy se je naučil milovat. Dnes je každá kniha můj kamarád, moje dítě a milenka současně!

Takhle se zabíjí je dokonalý thriller a literatura ve své nejlepší podobě. Začínal jste psát už s takovým úmyslem nebo se to prostě „stalo“?  Jak těžké bylo napsat tuto knihu a jak dlouho vám to trvalo?

Asi rok a půl, a jak jsem to zvládl, je pro mě stále záhadou. Ale šlo o těžké období. Mým cílem bylo napsat literární thriller. Cením si uměleckou kvalitu a nerad rozdělují knihy do žánrů nebo kategorií. Hezky to vyjádřil Oscar Wilde: „Kniha je napsaná dobře nebo špatně. To je všechno.“ Učil jsem se u anglických klasiků viktoriánské éry, jako Charles Dickens, Robert Louis Stevenson, Oscar Wilde či Edgar Allan Poe a z dvacátého století Shane Stevens. Ale také jsem se inspiroval italskými autory, třeba Umbertem Ecem.

Sériový vrah, který se nazývá „Stín“, rozsévá strach a teror po celém Římě. Od vraždy až po likvidaci mrtvol má všechno pečlivě naplánováno a dává tomu symbolický význam. Proč takto charakterizujete zrovna sériového vraha?

Protože jeho skutky jakoby nám otevíraly cestu k naší nejhorší části, té skryté jako u doktora Jekylla a pana Hyda. Psaní o tomto druhu lidí mi dalo příležitost proniknout hluboko do temných zákoutí duše. Ve „Stínu“ se to zhmotnilo – krutý sériový vrah, který zavraždí lidi a ještě si to dokáže zdůvodnit. 

S každou novou obětí „Stínu“ samozřejmě stoupá tlak na římskou  policii. Nejlépe řešil případ komisař Enrico Mancini, jeden z nejzajímavějších a fascinujících hrdinů. Tato postava je mistrovské dílo! Věděl jste od začátku, že bude takto fungovat, nebo nebo se vám utvářel až během psaní?

Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2009 přemýšlel o tom, že napíšu knihu, už byl Mancini zasutý někde v mé
mysli. Na začátku měl jen jednu tvář, pak postupně přicházely emoce a konečně jsem začal přidávat drobné
detaily, které utvářejí jeho charakter, který se plně projevil při jeho střetu s Romem a „Stínem“.

Mancini je hvězda mezi římskou policií. Není jen detektivem oddělení vražd, ale také profesorem, který získal poznatky od těch nejlepších agentů FBI v Quantico ve Virginii. Proč myslíte, že sérioví vrazi jsou hlavně americkým fenoménem?

Sérioví vrazi jsou globálními jevy. Kriminalista, kterého jsem kontaktoval, mi řekl, že je dnes v Římě na svobodě patnáct aktivních sériových vrahů. V Evropě máme tendenci považovat to za americký problém. Ale je to dáno spíše literaturou a filmy.

Manciniho život ovlivnila smrt jeho ženy, která podlehla rakovině. Trauma, které si prožívá, je velmi přesvědčivé. Bylo to těžké popsat?

Když nám někdo umře, prožíváme nekonečná muka. V tomto okamžiku v nás začne narůstat zoufalství. Je to
jako bublina, v níž žijí naši vnitřní duchové. Mluví s námi a ozvěna jejich slov je něco, od čeho se bojíme
odpoutat, a tak v nás přežívají. Snažil jsem se analyzovat sám sebe prostřednictvím Manciniho, poznat svou bolest a svou duši. Ano, i pro to bylo bolestné napsat tuto knihu.

Mancini touží po útočišti, ztrácí se v alkoholu a nikdo ho za to nemůže vinit. Stál před úkolem zadržet vraha a ještě k tomu překonat své osobní problémy. Jak jste se dokázal do něho vcítit a co bylo nejtěžší při psaní knihy o takových zločinech? Co vás při psaní nejvíce fascinovalo?

Alkohol, zvláště pivo, je součástí života Manciniho. Než jeho žena zemřela, byl to prostě jednoduchý způsob,
jak uniknout skutečnosti. Když holdoval alkoholu po práci, mohl říct: OK, mám za sebou den se všemi hroznými věcmi, je u konce, nyní začíná bezpečný život tady v mém domě s manželkou. Po její smrti se však pivo pro něj stalo stejně důležité jako dýchání. K tomu musí Mancini myslet a cítit se stejně patologicky jako „Stín“, aby ho našel a usvědčil. Takto rozpolcená mysl představuje obrovskou zátěž.

Román má tři protagonisty. Jsou to Mancini, „Stín“ a samotný Řím! Ale Řím, který nám ukazujete, není to ono věčné město s fascinujícími budovami a sladkým životem. Proč jste vybral místa jako někdejší průmyslovou oblast v Ostiense nebo Testaccio, kde neplatí žádné tabu?

Když jsem studoval a vyučoval italskou literaturu v Dublinu, strávil jsem mnoho let mimo své rodné město. To mi dalo jiný pohled na Řím, vnější smíšený s mými vnitřními pocity. Tím mi bylo jasné, že Řím musí být v mé knize odlišný od toho monumentálního a stereotypního města, které každý zná. Vybral jsem si temnou atmosféru – asi mě inspirovalo podnebí Irska. Vžíval jsem se i do pochmurné atmosféry na konci 19. století v Londýně, Edinburghu a Dublinu. Zvláštní shodou okolností jsem se v roce 2012 přestěhoval do rohového domu v římském Ostiense. Je to čtvrt s mnoha opuštěnými budovami, plynojemem, zchátralými továrními halami. Takže jsem našel dokonalé prostředí, kde „Stín“ zabíjí své oběti.

Než jste se vydal na dráhu spisovatele, byl jste velmi úspěšný překladatel. Mimo jiné jste překládali romány americké spisovatelky Donny Tarttové. (Její román Tajná historie vydá do konce roku 2017 Argo, pozn. KNIHY). Budete nadále pracovat jako překladatel nebo se zaměříte na vlastní autorské projekty?

Pracuji jako novinář, překladatel a nyní jako autor. Musím však připustit, že překlady mě fascinují stále
nejvíce. Miluju překládat gotické a viktoriánské autory, ale momentálně se soustřeďuji na psaní mé trilogie.

Román Takhle se zabíjí zaujme čtenáře od začátku až do konce. Nejen Mancini a „Stín“ jsou fascinující postavy, ale celý tým má tolik potenciálu, že čtenář touží po pokračování. Co může očekávat?

Už jsem se zmínil, že půjde o trilogii. Vlastně od samého začátku jsem měl v hlavě příběh o tisící stranách,
který se rozdělí na tři základní témata. V prvním jsem připomněl smysl spravedlnosti a nelidskosti. Ptal jsem
se: Co je správné? Boží zákon, stát s povinností vymáhat právo? Nebo co každý z nás má ve svých srdcích? Odpověď není důležitá, v literatuře nemusíte vždycky odpovídat. Ve druhém románu, který už je na trhu, je téma vztah k realitě a transformaci. Mancini si uvědomil, že něco v sobě mění, už nežije jen smutkem. Obraz ženy, tón
hlasu, vůně se pomalu rozpadají. Ale tyto jevy ho děsí, cítí vinu. Potřebuje život. Podle Junga realita neexistuje, je to jen naše psychika, která ji vytváří. Nakonec jsem skončil s tímto konceptem a vytvořil sériového vraha, jehož problematické hledisko představovalo vztah k realitě, halucinace a vize. Ve třetím, který nyní píšu, rozvíjím pojem identity. V každém z nás je dav, který se snaží prosazovat naše vlastní já. Stejně jako ve filmu Split, který líčí skutečný případ amerického sériového vraha, jenž se cítil být obýván 23 silnými osobnostmi, které mu utvářely fyziologii. Jeden z nich měl diabetes a v době, kdy se se stal dominantní, vyvolal u postiženého opravdu zdravotní
problémy. Jinak jsem milující otec, romský fanoušek čarodějnictví a píšu, čtu a snažím se co nejvíce se bavit.
(Ze zahraničních pramenů)

 

VYDANÉ TITULY


Reklama