Blume Judy

Judy Blumeová patří mezi nejoblíbenější a nejplodnější americké autorky. Má na kontě na tři desítky knih pro všechny věkové kategorie, kterých se prodalo přes 85 000 000 výtisků a byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Pozornost si získala zejména otvíráním tabuizovaných témat v knihách pro mládež, za což se jí dostalo jak uznání, tak odsouzení. Narodila se r. 1938 v městečku Elizabeth ve státě New Jersey, kde byla o čtrnáct let později spolu s ostatními obyvateli svědkyní tří leteckých katastrof v průběhu několika měsíců. Vzpomínky na tyto tragické události (její tatínek byl zubař, a tak pomáhal identifikovat ostatky zahynuvších cestujících) založila hluboko ve své paměti a vrátila se k nim teprve po šedesáti letech. Výsledkem je skvělý román V případě neočekávané události, díky němuž i vy můžete nejen prožít dramatické chvíle, ale i poznat všední život amerických rodin v padesátých letech 20. století.

 

Život nekončí, musíte žít každý den

„Není to můj příběh, ale v zimě 1951–1952, když se ta bizarní věc stala, bylo mi čtrnáct let,“ říká Judy Blumeová. „Že během dvou měsíců nad vámi havarují tři letadla, není normální. Ale o tom tato kniha není. Je o tom, jak se nám nepravděpodobné události mohou stát kdykoliv a změnit naše životy, a o tom, jak bez ohledu na tragédie, jdeme dál. Můj otec říkával: "Život nekončí, musíte žít každý den."

Je Miri je obrazem mladé Judy?

To bych neřekla. Nejvíce skutečnosti se podobá Dr. Osner, zubař. Mám ráda takovéto hrdiny ve svých knihách, protože jsem zbožňovala svého otce, který byl také zubním lékařem. Přizvali ho k identifikaci obětí. Dělalo se to tehdy podle karet, nic jiného nebylo k dispozici. DNA se ještě neznala.

Jak tragické události vnímaly vaše vrstevnice?

Pohybovala jsem se ve skupince dívek, které hodně debatovaly o tom, co se kolem nás děje. Jedna řekla: „je
to sabotáž!“ A my jsme si pod tím nedokázaly nic moc představit. Ale bylo nám jasné, že ten, kdo za tím ne-
štěstím stojí, útočí hlavně na děti. Vždyť jedno z letadel spadlo blízko od školy a další do oblasti jediného sirotčince ve městě. Brali jsme to jako útok na nás, vždyť jsme byly ještě děti. Dospělí hledali vlastní důvody.
A vysvětlení měli jednoduché: komunisté, komunisté se blíží...

Myslíte si, že teenageři jsou nyní „starší“, než tomu bylo na počátku roku 1950?

Když jsem byla v tomhle věku, četla jsem knihy pro dospělé. Svět dospělých mě zajímal a všechno, co jsem
o něm chtěla vědět, jsem načerpala z četby. Nebo alespoň získala nějakou představu o tom, co znamená
být dospělá. A jací jsou mladí lidé dnes? Myslím, že jsou zralejší. Ale na počátku padesátých let byla jiná doba.
Těžko se to dá tedy srovnávat. Každá generace má jiné životní zkušenosti, a ty ji formují.

Jak třeba na knihu reagovala vaše dcera?

Já nevím, jestli víte, že moje dcera je obchodní pilotkou. A je i velký čtenář. Zajímá se, co píšu, a když si přečetla
jednu z prvních verzí této knihy, zeptala se: „Mami, proč jsi mi nikdy tento příběh nevyprávěla?“ Nemluvila jsem
o tom s nikým. Tyto zážitky žily hluboko ve mně. Jsem ráda, že je to pryč, že kniha je hotová.

Děj knihy prokládáte citacemi z novinových článků, některé napsal strýc Miri Henry Ammerman. Jsou to skutečné příběhy?

Během čtyř měsíců, které jsem věnovala jen výzkumu, jsem shromáždila všechny novinové články o události.
Moc mi v tom pomohl můj manžel George. Držela jsem se tedy reality. Jen jsem někde upravila jazyk. Neumím si třeba představit, že by se dnes někdo vyjádřil: „spadlo to na zem jako obrovský zraněný pták.“ Než jsem začala psát, také jsem hodně mluvila se svými spolužáky. Shodli jsme se na tom, že jsme padesátá léta považovali za to nejnudnější desetiletí, kdy se nic nestalo. Srovnávali jsme to s válečnými lety, které traumatizovaly naše rodiče. Zřejmě i proto nás chránili před vším rušivým, co by k nám doléhalo. Takže až ve zralém věku, když už jsem načerpala hodně informací, mi připadalo mé mládí tak fascinující. 

Jaká jsou setkání se čtenáři?

Velmi emotivní a pro mě to znamená všechno. K čemu by to bylo psát knihy a nemít čtenáře? Když píšu,
nemůžu se bát zklamání. Nemohu si dovolit o tom vůbec přemýšlet, protože by mě svazoval strach něco napsat.

(Ze zahraničních pramenů)

 

 

 

 

 

VYDANÉ TITULY


Reklama