Gideon Melanie

Melanie Gideon se narodila a vyrostla na americkém Rhode Islandu, vystudovala žurnalistiku na Emerson College a za svůj život vystřídala mnoho nejrůznějších povolání – od servírky až po práci v počítačové firmě. S manželem a synem žije nyní v Bay Area v Kalifornii a svými články pravidelně přispívá do různých novin i časopisů (New York Times, San Francisco Chronicle, Daily Mail a dalších). Má na svém kontě tři romány pro mládež, po nichž se pustila také do psaní knih pro dospělé čtenáře. Právě díky nim se stala doslova nepřehlédnutelnou autorkou. Nebývalého úspěchu dosáhl především její román Manželka 22. Ten se dodnes těší velkému čtenářskému zájmu, byl přeložen do více než třiceti jazyků a proslavil svou autorku prakticky po celém světě. V současné době se pracuje na filmu podle tohoto románu, práva vlastní studio Working Title.

 

Tvořím pro ty, kteří mi věří...

Jaká byla vaše první literární práce? 

Literární? To by asi bylo silné slovo. Nejprve jsem pracovala jako textařka ve společnosti, která vystavovala na
veletrzích módy. I když mě psát o módě bavilo, věděla jsem, že to není práce na celý život, a tak jsem i velkou
část svého prvního románu napsala v pracovní době. Moc jsem o tom nemluvila, styděla jsem se za to, až jsem
postupně zjišťovala, že obdobně se vydávalo na spisovatelskou dráhu hodně skvělých autorů. Pak už jsem se cítila v dobré společnosti.

Kdy jste se rozhodla pro povolání spisovatelky?

Už v jedenácti jsem věděla, že chci být spisovatelkou. Ale dřív než vlastní román, jsem tvořila jakési nakladatelské reklamy, které jsem si představovala v závěru mé budoucí knihy. Uvedu jednu z nich: „Melanie Gideon napsala mistrovské dílo, a myslím, že je tak úžasné a brilantní, že jsem autorku přijala za svou dceru.“ - Madeline L'Engle. Tato vynikající americká spisovatelka ve mně vzbudila touhu vydat se v jejích šlépějích.

Jakým překážkám jste musela čelit hned na začátku své tvůrčí kariéry?

Bylo jich hodně (být spisovatelem není pro bázlivé), ale budu jmenovat jen ty dvě velké. Odmítnutí. Přijde brzy a často. Vždycky to bolí a než se člověk z toho zotaví, chvíli to trvá. Strach z mluvení na veřejnosti. Bohužel jediný způsob, jak se strachu zbavit, je mluvit na veřejnosti. A to v hojné míře.

Nevyhýbáte se ani autobiografickým motivům, v nichž vystupují přátelé a rodina. Vyžadujete od nich předem povolení zahrnout je do svého díla, nebo se jim omlouváte, až když se ve vaší knize poznají a protestují? Jaké je to pro vás – vystupovat jako hlavní postava?

Velké otázky! Rukopis nenechám nikoho číst. Jedinou výjimkou je můj editor. A s negativními reakcemi jsem se
po vydání knihy dosud nesetkala. Pokud jde o zkušenost s psaním o sobě? Jsem šťastná, když udělám tečku za
poslední větou, a uvědomím si, jak velké mám štěstí, že se kolem mě pohybují tak úžasní lidé.

Odkud pocházejí vaše snové světy? Co vás inspiruje k napsání příběhu?

Vy mi to asi nebudete věřit, ale mé nejlepší snové světy pocházejí z tepla. Takovou múzou je pro mě proud teplé
vody, dopadající ze sprchy na mou hlavu...

Jak vůbec tvoříte?

Když pracuji na knize, kterou mám odevzdat v určitém termínu, sedím u počítače sedm dní v týdnu. Rukopis
neustále reviduji a upravuji. Spolupracuji s editorem a někdy si přizvu první čtenáře, kterým důvěřuji.

Co je pro vás jako autorku nejpříjemnější? 

Když dostanu e-maily od čtenářů, v nichž mi píší, že se nad mými knihami smáli i plakali.

S čím musíte počítat?

Neočekávám, že všichni budou mé knihy milovat. Pravidlem je, že 35% se líbí, 35% je nenávidí a 35% jsou
lhostejné. Vím, že součet je 105%. Ale já jsem spisovatelkou právě proto, že jsem tak špatná v matematice.
Z toho pro mě vyplývá, že tvořím pro oněch 35%, kteří mi věří a mají mou tvorbu rádi. Na zbytek nemyslím.

Jak slavíte vydání své knihy?

Uspořádám večírek doma v Kalifornii a party v New Yorku. Sejdou se přátelé a je to velmi příjemné.
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama