Perry Sarah

Sarah Perryová se narodila v r. 1979 v anglickém hrabství Essex a byla vychovávána v přísném duchu baptismu. Na univerzitě vystudovala angličtinu a tvůrčí psaní. První román After Me Comes the Flood jí vyšel v r. 2014 a získal si jak nominace na několik literárních cen, tak mezinárodní uznání. Tento úspěch byl ještě umocněn dalším románem Nestvůra z Essexu (The Essex Serpent, 2016), který se stal bestsellerem a knihou roku největší anglické sítě knihkupectví Waterstones. Navíc byl nominován na literární ceny Costa Award, Baileys Women's Prize, International Dylan Thomas Prize a další. Vyšel v 11 jazycích a na rozhlasové stanici BBC jej vysílali jako četbu na pokračování. Sarah Perry žije v Norwichi a pracuje na svém třetím románu. 

Většina z nás je zasažena okolím...

S jakými pocity jste začínala psát román Po mně potopa?

Byla jsem mladší a připadala se bezmocná. Neměla jsem žádnou zkušenost podívat se sama na sebe, což byl problém, protože jsem si myslela, že spisovatelé nemohou psát nic jiného než autobiografii. Ale pak jsem si uvědomila, že kniha nemusí mít nic společného se mnou, protože jsem dosud vedla velmi nudný život a více se zajímala o jiné než o sebe. Tak jsem se musela spolehnout jen na svou představivost.

Po mně potopa je vaše prvotina a vy jste román obhajovala v rámci doktorského studijního programu…

Při obhajobě se mě zkoušející zeptali, proč jsem to napsala. Uvědomila jsem si, že se o mě nikdo předtím takto nezajímal. Nebo: „Kde získáváte nápady?“ O tom jsem také nepřemýšlela. Příběh jsem nepovažovala za nic jiného, než produkt mé představivosti, kterou jsem si kultivovala.

Co mělo největší vliv na vývoj vaší představivosti?

Některé vlivy jsou zcela zřejmé. Vyrůstala jsem v náboženská rodině a má výchova se odehrávala v duchu baptismu. Provázely mě starodávné písně, recitace z Bible a dlouhá kázání v chladné kapli s vysokými klenbami. To mělo větší vliv na rozvoj mé fantazie než cokoli jiného. Písně, které si nejvíc pamatuji, byly o lásce. V řeckém Novém zákoně se o lásce hodně mluví. Byla agape, dobrotivá, duchovní láska; eros, láska touhy nebo intimity; philia, svazky lásky mezi přáteli; a storge, pro přirozenou náklonnost. Byla jsem zvědavá na projevy lásky. Jako by byla součástí transakce a měřítkem, proti němuž je měřeno. Přemýšlela jsem, jak bychom asi mysleli a cítili, kdyby bylo legitimní mnoho dalších druhů lásky: když se říká „já po tobě toužím“ nebo „jsi můj přítel“ je stejně krásné a stejně obsažné jako „Miluji tě“. Když jsem psala Po mně potopa, pomyslela jsem si (možná krutě), jestli by bylo zábavné vzít člověka, který nikdy nemiloval – na místo, kde je možné se setkat s každým druhem lásky. Poškozené a škodlivé, čisté a nelegální, tělesné a přátelské, intimní a odcizené. A já vím, že bych to neudělala, protože jsem stále měla v hlavě kázání vážných vousatých mužů. 

Příběh provází záhada. Když poutník přijde k neznámému domu, přivítají ho tam takovým způsobem, jako by ho dlouho čekali. Kde vidíte onu až magickou sílu, v domě nebo jeho obyvatelích?

Dům, kam John Cole přijde požádat o pomoc, je postaven s mocí, která vychází z jeho obyvatel. Pokoje a umírající zahrada a skleník působí na Johna vidí obdobnou sílou, která vychází ze všech mužů a žen v jeho zdech. O síle místa jsem také psala v dizertační práci, zvláště o významu gotických staveb (žánr, o kterém se domnívám, že dobře znám, aniž jsem o to chtěla). Beletrie v gotickém dědictví hodně čerpá ze skryté energie interiéru, Většina z nás, myslím, se je hluboce zasažená okolím – v mém případě až absurdně. Když jsem byla dítě, cesta domů ze školy vedla přes špatně zbarvený betonový nadzemní člun, který působil jako produkt ponurého průmysl. Zavřela jsem oči, když jsme se němu blížili. Máma mi měla říct, kdy je bezpečné je znovu otevřít. Nikdy jsem se moc nechtěla vidět. Raději bych se stočila někde na podlaze v tmavém rohu. A tak, když přemýšlím o svém mládí, jsem téměř vždy obklopena čtyřmi stěnami. Vidím gymnázium s parketami na podlaze, vydávám se na cestu na shromáždění, zjevuje se mi kaple s galerií, na níž varhany svým zvukem vyvolají i chvění podlahy. A byly tam také malé bukové lavice, v nichž bys mohl zamknout sám sebe. pryč. A vzpomněla jsem si na Hylands House, velký bílý domov v havarijním stavu, kde jsem jako malá holka vylezla na sochu lva, a z něhož jsem jako mladá nevěsta vyšla k oltáři. Sedím v mé pracovně o několik let později a píši svůj příběh. Nikdy jsem si na tato kázání, ani na všechny záhady domu nevzpomněla. Ne, opravdu. Když jsem řekla, že mé psaní nemá se mnou nic společného, nechtěla jsem lhát. Nikdy jsem si neuvědomila, že to všechno se vstřebalo do mě, vypálilo do v mých neuronů a nahromadilo v krvi a v mém nitru zakódovalo všechny představy, aniž bych si to někdy uvědomovala. A jsem tomu ráda.
(Volně podle zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama