Roach Mary

Spisovatelka populárně vědeckých knih Mary Roachová je známá tím, že se nezastaví před žádným problémem a snaží se ho popsat do posledního detailu. Výzkumu zasvětila celý svůj život. „Jsem  v pohodě jenom, když uspokojím svoji zvědavost.“ A právě ta ji přinutila věnovat se v předchozích knihách anatomii, sexu a otázkám trávení. Nyní v knize Mozky pro armádu zkoumá vědu o boji – konkrétně odkrývá některé vědecké poznatky, které pomáhají čelit infekcím po zranění a zlepšují šance, že vojáci vydrží vedro pouště a přežijí výbuchy

O přežití - nejen vojáků ...

Už možná v oblasti legend jsou zprávy o zázračném působení červů na hojení zranění během první světové války...

To není legenda, je to skutečnost. Červi se za první světové války hojně používali k čištění a hojení ran. V první linii na frontě působil s francouzskými expedičními silami lékař William Baer. Všiml si, že několik jeho pacientů zraněných na nohou a na genitáliích, kteří čekali na ošetření i déle než týden, mají rány plné červů. Působilo to odporně. Teprve, když jim rány vyčistili, s překvapením sanitáři zjistili, že se zranění hojí, že roste nová tkáň.
Červi se živili mrtvou tkání a tím vlastně podporovali hojení, protože nekrotická tkáň léčení blokuje. Zdálo se, že červi také brání infekci, a to byl rovněž mimořádný objev. A William Baer o několik let později, už v civilním životě, o tom přemýšlel a pokračoval v experimentech. Léčil tak děti s infekcemi kostí – a úspěšně. Takovouto metodu nezavrhuje ani moderní medicína.

To jsme se podívali do historie, ale vy píšete i o futuristických projektech.

Ano. Hodně jsem studovala články o tom, jak by se dalo změnit lidské tělo, abyste vytvořili efektivnějšího 
vojáka. Třeba mu naoperovat žábry pro plavání pod vodou nebo změnit mozek tak, aby jedna jeho část spala a druhá byla v bdělém stavu. Do základního výzkumu jde spousta peněz, ale zatím všechno zůstává jen na papíře. Strašně ráda bych navštívila laboratoř, kde už mají nějaké výsledky a sama to viděla a zažila.

Ale v mnoha oborech už výsledky jsou...

V knize mluvím třeba o transplantacích, zejména o transplantacích penisu. K první takové transplantaci došlo nedávno ve Spojených státech, ale tu provedl jiný tým lékařů, než s kterým jsem byla ve spojení já.  Udržovala jsem kontakt s doktorem Rickem Redettem z nemocnici Johns Hopkins. Mají vybraného pacienta. Je to veterán. Nemohu si vzpomenout, jestli z Afghánistánu nebo Iráku – pravděpodobně z Afghánistánu. Takže mají příjemce, ale nemají dárce. Zatím se nikdo vhodný nenašel, ale jsou připraveni.

Bavili jste se také o transpantaci celého těla...

To je velmi náročné. V podstatě byste nebral jen jeden orgán nebo jednu končetinu, ale vezmete celé tělo a dáte ho někomu jinému. Velice zjednodušeně řečeno při transplantaci penisu se připojují dva hlavní nervy, nebo při transplantaci končetin periferní nervy. Je to jako telefonní kabel. Ale u spinálních nervů nebo očních, je analogie spíše s počítačovým systémem. Je to příliš složité. Navíc platí, že čím více různých druhů tkání se transplantuje, tím více příležitostí má imunitní systém je odmítnout. Při transplantaci rukou a obličeje existuje mnohem víc problémů s odmítnutím než třeba s játry. Spojení celého těla je tak už, myslím, za hranicemi současného vnímání.

Vaše knihy nepostrádají humor. Najdeme ho i v této?

Závisí to na materiálu. V této knize se toho moc veselého nenabízí. Snad jen kapitola o tzv. „zápachové bombě“ by mohla vyvolat úsměv. Pokouším se také bavit sama sebe v momentech, když si připadám jako bezradný outsider objevující svět, který dosud neznal. A někdy jsou to poznámky pod čarou.Ty přímo nesouvisejí s vyprávěním a mohou být vtipné.

(Ze zahraničních pramenů)

 

VYDANÉ TITULY


Reklama