Sweeney Cynthia D’Aprix

Cynthia D’Aprix Sweeneyová je americká novinářka a scenáristka. Kritikou i čtenáři nadšeně přijatý román Polštář je jeji literární prvotinou. Žije s manželem a dětmi v Los Angeles.

 

Psala jsem knihu o rodině 

Román Polštář se ihned po vyjití udržel třináct týdnů na seznamu bestsellerů New York Times. Bylo už vytištěno na 275 000 výtisků a práva koupili ve 22 zemích. Podle románu vznikl filmový scénář.

Cynthia Sweeney žije v Los Angeles a ochotně odpovídala na naše otázky. Jaký je to pocit vidět svůj první román na seznamu bestsellerů? 

Stejně jako všechno ostatní, co se událo v mém životě v době vydání Polštáře, byl naprosto neskutečný zážitek. Do hotelu, kde jsem byla s manželem, mi donesli New York Times Book Review a moje kniha byla mezi  bestsellery druhá. Byl to pro mě šok a nemohla jsem tomu uvěřit.

Uvažovala jste vůbec, že knihu vydáte a že vás to přímo katapultuje na dráhu spisovatelky?

Opravdu nechci jednoznačně odpovědět. Hodně jsem o tom přemýšlela. Pátrala jsem ve svých minulých rozhodnutích – těch dobrých, i těch, kterých jsem posléze litovala. Vydat se na dráhu spisovatele na volné noze bylo nesmírně komplikované, protože jsem dorostla ve velmi disciplinovaného a soustředěného pracovníka. Chápu, že psaní je práce, a je třeba se jí věnovat každý den. A toho jsem se trochu bála.

Začala jste psát až ve středním věku. Pomohly vám vaše předchozí životní zkušenosti nebo naopak byly překážkou?

Kolem čtyřicítky jsem se začala cítit frustrovaná svou dosavadní prací v malé marketingové poradenské společnosti. Ve stejné době mé děti dospěly a staly se nezávislými. Začala jsem přemýšlet o tom, pro jaký druh práce bych se měla rozhodnout. Zkusila jsem psát eseje. Vždycky jsem ale milovala fikci a jsem celoživotní vášnivý čtenář románů. Ale touha napsat něco vlastního, je docela nedávná. Má dosavadní zkušenost, byla jen s texty pro marketing, do informačních bulletinů a na webové stránky, ale stačilo to na to, abych chápala, jak důležitá je revize textu, kolik toho budu muset napsat a kolik vyškrtat, abych se dobrala nějakého  rozumitelného tvaru. Psaní románu je velmi osamělý úkol, a zažila jsem mnoho dnů, kdy jsem přemýšlela, jestli to stojí za to, když jsem musela ignorovat rodinu i reálný život. Ale naplňovalo mě vědomí, že si to lidé budou číst a že si z toho třeba něco odnesou.

Nyní, když si Polštář přečetlo spoustu čtenářů, překvapily vás nějaké jejich reakce?

Psala jsem knihu o rodině. Překvapilo mě však, že ji někteří pochopili, že je o penězích. Děj se točí kolem peněz, samozřejmě, ale nemyslím si, že to je to hlavní, o co v knize jde. Myslím si, že tato kniha dala lidem možnost hovořit o něčem, co je důležité v životě každého z nás, ale jen zřídka jde o tom hovořit na veřejnosti.

Tato kniha se opravdu ponoří do vztahů mezi dospělými sourozenci, mezi nimiž panuje hluboké spojení. Proč jste si vybrala právě tento model?

Vyrostla jsem v irsko–italském katolickém prostředí a téměř každý zde měl spoustu bratrů a sester. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a ve srovnání s většinou rodin mých přátel byla ta naše malá. Vždy jsem se zajímala, jak to mezi o sourozenci funguje a jak se vytvářejí vztahy mezi různými věkovými kategoriemi. Proto, že sdílíte společné DNA a stejnou historii se svými nejbližšími, budete nutně sdílet hodnoty nebo společnou vizi i pro budoucnost. Postavy v Polštáři se potýkají s něčím, čemu všichni musíme čelit, jen v různé míře v závislosti na okolnostech. Je těžké prosazovat své vlastní touhy a přebírat odpovědnost za své volby a omyly. Polštář je určitě kniha o dělání chyb a objevování těch, kteří vám v životě odpustí a pomohou vám v těžkých chvílích.

VYDANÉ TITULY


Reklama