Thamm Marianne

Marianne Thammová je spisovatelka, publicistka, satirička a redaktorka časopisu Daily Maverick . Narodila se německé matce, která přistěhovala do Jižní Afriky v době vrcholící nadvlády rasistické bělošské většiny. Napsala několik úspěšných knih, z nichž největší ohlas vedle příběhu o Alison, dívce která při brutálním útoku násilníků přišla málem o život, patří také titul  Hitler, Verwoerd, Mandela and me. Žije v Kapském Městě.

 

Alison je pozoruhodná žena. 18. prosince 1994, bylo jí 27 let, ji v Port Elizabeth Frans du Toit a Theuns Kruger brutálně napadli a znásilnili. Více než třicetkrát ji bodli do celého těla a na krku oběti zanechali šestnáct řezných ran. Alison si jednou rukou držela střeva a druhou přivolávala pomoc. Příběh vzbudil světovou pozornost. Marianne Thammová napsala knihu a inspirovala i režisérku Ugy Carliniovou k natočení filmu.

K němu také směřovala první otázka. Film byl neuvěřitelně dobře přijat. Co to pro vás znamená?

Pozitivní reakce lidí mě ohromily. Za jejich přízeň jsem vděčná, je to inspirativní a povzbuzující. Vím, že se režisérka Ugy Carliniová snažila propagovat myšlenku tohoto filmu pro získání dalších lidi k podpoře projektu proti násilí. Je tedy opravdu skvělé vidět všechny ty pozitivní reakce.

Jak těžké je každé ráno se probudit – dokonce i teď, po více než dvaceti letech od útoku, a nacházet životní rovnováhu?

Bylo to už dávno a po absolvování spousty terapie jsem se rozhodla, že nebudu každou špatnou náladu nebo duševní rozpoložení svádět na prodělané brutální napadení. Je pravda, že takový traumatizující zážitek nikdy nezmizí a že by mě mohl občas obtěžovat a limitovat. Ale mám špatné dny jako všichni ostatní a měla jsem je i před útokem.

Jak probíhala práce na filmu? Nemohlo být pro vás vůbec jednoduché vracet se na místa, kde se všechna ta hrůza odehrávala a vy si ji musela znovu vybavovat...

Hodně jsme diskutovali o tom, co má film zobrazovat. O technických věcech moc nevím, tak jsem do nich nezasahovala. Samozřejmě jsem hovořila o všem, co jsem prožila, ale nebylo to pro mě těžké, protože jsem zvyklá o tom zážitku mluvit. Spíše bylo pro mě těžší svěřovat se s osobnějšími věcmi, které obvykle držím v soukromí.

Jste spokojena s výsledkem? Jak těžké pro vás bylo to znovu vidět na filmovém plátně?

Myslím, že film je velmi dobrý a jsem hrdá na konečný výsledek. Citlivě zobrazuje drama, které se odehrálo, ale nesnaží se dělat to strašnější, než to musí být. Měla jsem pocit, že se mi to zdá a určitě nebylo příjemné znovu sledovat dávno prožité hrůzy. Ale ohromila mě má vůle přežít, nevím, kde se ve mně vzala.

Viděli film vaši synové, nechala jste je dívat?

Ne, neviděli a ukáži jim ho později, až budou trochu starší, tedy pokud budou chtít. I když oba vědí, co se mi stalo, domnívám se, že by bylo pro ně traumatické, kdyby se teď dívali na to, jak je jejich matka tak strašně zraněná a zranitelná.

Co byste vzkázala dospívajícím dívkám? Aby si za pomoci rodičů a školy uvědomovaly svou vlastní hodnotu, že jsou hodny ochrany a že o sebe musí pečovat. Rovnost pohlaví by již neměla být pro ně něco, za co musí bojovat, ale běžnou normou.

A chlapcům?

V podstatě totéž, že oni a dívky jsou jedinečné bytosti hodné stejné úcty a ochrany. Naši synové by měli být povzbuzováni k tomu, aby byli příkladem pro ostatní v úsilí vyhýbat se nevhodným a ponižujících komentářům, vtipům a chování vůči dívkám a ženám.

Dokážete si vůbec představit, jak byste žila, kdyby k útoku na vás nedošlo?

Je těžké si to představit, ale vím, že by mi trvalo déle uvědomit si svůj potenciál. Byla jsem někdo, kdo opravdu nevěřil svým schopnostem napomáhat změnám, které jsem chtěla vidět kolem sebe. Skoro jsem nucena uznat, že napadení pro mě znamenalo obrovský posun směrem k životnímu poslání. Takže v mnoha ohledech musím být
vděčná za to, že jsem se stala obětí tak hrozné věcí.
(Ze zahraničních pramenů)

Oslava vítězství nad lidskou brutalitou

V anglicky mluvících zemích je jméno Alison docela běžné. Vyřknete-li jej však v Jižní Africe, každému vytane na mysli jediná Alison – dlouhovlasá jemná dívka (i když dnes už paní, nic ze svého půvabu neztratila), kterou před událostí, jež jí změnila život, znal pouze okruh jejích bližních a přátel. Pak však přišla osudná noc, která –  jak výstižně praví slogan – transformovala obyčejnou dívku v neobyčejnou hrdinku. Oproti své vůli se Alison ze dne na den stala idolem a symbolem statečnosti. Podobně jako události relativně významnější dokázal její příběh sjednotit národ a stal se předmětem nekonečných debat, novinových článků, besed apod. 
Návrat do běžného života – už nikdy ne normálního – po tak hrůzné zkušenosti nebyl pro Alison jednoduchý po stránce fyzické a už vůbec ne psychické. To, jak se se svým údělem vyrovnávala, popisuje její kniha Život nekončí.
Útokem život pro Alison opravdu neskončil, naopak se před ní otevřela celá škála možností a tak zahájila svoji novou kariéru motivační řečnice, která se nebojí o svých zkušenostech mluvit zcela otevřeně a dokáže dodat odvahu i inspiraci každému, kdo jí naslouchá.
Poprvé jsem Alison slyšela na její přednášce někdy kolem roku 1997, kdy zavítala do našeho malého městečka. Hala tamní základní školy praskala ve švech, a přesto když Alison promluvila, nastalo takové ticho, že byste  slyšeli i špendlík spadnout na zem. Nikdo ani nedutal, když naprosto věcným tónem líčila události oné noci – člověk se přistihl, že chvílemi ani nevnímá slova vypovídající o neskutečné hrůze, ale nechává se unášet jejím uklidňujícím a sympatickým hlasem. Je to již dávno, přesto si pamatuji na jedno moudro, které mě tehdy zaujalo. Na dotaz, proč se dala cestou motivační řečnice, Alison odpověděla: „Je to podobné jako s oním mužem, co hází zpátky do moře hvězdice vyplavené na pláž. Okolo jdoucí se podiví nad jeho beznadějnou činností – vždyť moře hvězdice opět vyplaví. Muž na to odpoví: ‚I kdybych zachránil jen jednu, pak moje úsilí stojí za to. ‘ ” Alison nezachránila jen jednu „duši“, ale ovlivnila spoustu žen - a to i daleko za hranicemi JAR - které v sobě dříve  nenašly odvahu postavit se čelem svému osudu.
Později jsem měla tu čest setkat se s Alison osobně a vždy na mě její vystupování a přístup k ostatním hluboce zapůsobily. Alison je otevřená problémům druhých a snaží se vždy najít nestranné řešení, na druhé straně je to osoba velice skromná, která nerada dává druhým nahlédnout do svého soukromí. Na jejích webových stránkách se dočteme, že Alison žije v přímořském městě George se svými dvěma syny, kterým o své zkušenosti vypráví jen tolik, kolik je adekvátní jejich věku. Vychovává je v duchu svého učení k tomu, aby z nich vyrostli „správní chlapi“ se zdravým sebevědomím a respektem vůči druhým. O její přednášky je neustále zájem, proto často cestuje po celém světě. Jedinečnost jejího příběhu netkví v tom, že přežila tak brutální útok, ale ve způsobu, jak se se svou zkušeností vypořádala. Svým postojem dokazuje platnost výroku, který se stal jejím životním krédem: Málokdy můžeme ovlivnit situaci, v níž se nacházíme, ale vždy se můžeme rozhodnout, jak na ni budeme reagovat. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že příběh zanechá ve čtenáři deprimující dojem, pravý opak je pravdou. Kniha je oslavou vítězství nad lidskou brutalitou, nad fyzickými i duševními šrámy; je oslavou života. V žádném případě není určena pouze ženám, a už vůbec ne jen těm, které si prošly traumatickou událostí. Napětí, exotiku, povzbuzení i mnoho skrytých poselství v ní najdou bezesporu i čtenáři mužského pohlaví. 

Renata Hájková, překladatelka knihy

VYDANÉ TITULY


Reklama