Tudor C. J.

C. J. Tudorová žije v anglickém Nottinghamu se svým partnerem a malou dcerou. V minulých letech pracovala jako reklamní textařka a televizní hlasatelka. Věnovala se také dabingu a přivydělávala si rovněž voděním psů na procházky. V současné době je spisovatelkou na plný úvazek. Román Kříďák je její prvotina.

 

 

Vždycky jsem si chtěla vymýšlet příběhy...

Řekněte nám pár slov o sobě. Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se spisovatelkou?

Žiji v Nottinghamu s partnerem a dcerou. V šestnácti letech jsem opustila školu a pak vystřídala několik pracovních míst – od televizního moderátora až po psovoda. Ale vždycky jsem milovala vymýšlet si příběhy. Když jsem byla malá, žila jsem v úplném fantasy světě. Teprve v mém dospívání mě můj učitel angličtiny, pan Webster, skutečně povzbudil. Jednou napsal na konec mé eseje: „Pokud se nestanete předsedkyní vlády nebo nejprodávanější autorkou, budu velmi zklamán!“

Kdybyste měla popsat vaši knihu ve třech adjektivech, která byste zvolila?

Strašidelný, strašidelný, strašidelný! Ne, tři strašidelné určitě ne! Tak ještě jednou: strašidelný, zdeformovaný a ... to třetí nechám, ať si každý doplní sám.

Kříďák je váš debutový román – a hned tak úspěšný! Splnila jste si tím svůj sen stát se  spisovatelkou? Jakou cestu jste k tomu musela ujít?

Víte, myslím, že můj příběh se nikterak neliší od těch, kterými si museli projít jiní debutanti. Psala jsem asi deset let a je za mnou spousta neúspěšných projektů, musela jsem se vyrovnat s mnoha odmítnutími. Ale tohle skutečně přišlo poměrně rychle! Měla jsem nějakou představu, začala psát a podařilo se.

Takže toto nebyla vaše první kniha? Kolik jich bylo před Kříďákem?

Jo, přesně! Ty, co skončily v koši, nepočítám. Ale knihu, která bude mojí druhou, jsem ve skutečnosti začala psát ještě před Kříďákem. Jen jsem si nebyla úplně jistá, kam s ní směřuji, spoustu věcí jsem si musela ujasnit. Tak jsem rukopis odložila a napsala jinou knihu, která je tak mou prvotinou. Ale mám i další nápady...

Myslíte, že se k nim také někdy vrátíte?

Myslím, že ano. I když mě mnohé dovedly do slepé uličky. Ale jsou tam určité motivy, ke kterým se ráda vrátím. Dokonce i celá kapitola, která se mi opravdu líbí!

Kde se zrodil námět na Kříďáka? Kreslila jste sama s přáteli v dětství křídou panáky na cesty?

Vzniklo to tak, že přítel koupil mé dceři k jejím druhým narozeninám sadu kříd. A o zábavu bylo postaráno. Dcera začala na příjezdovou cestu k našemu domu kreslit postavy v různých barvách. Moc ji to bavilo a skoro celou cestu pomalovala těmi panáky. Skončila až večer. A později v noci jsem pouštěla ven psa, automaticky se rozsvítila světla a ozářila cestu, na níž jakoby ožily všechny ty divné postavy! Zavolala jsem svého partnera Neila a řekla mu: „Podívej, tito křídoví muži vypadají ve tmě opravdu strašidelně!“ Protože se opravdu zdáli zlověstní,
napadl mě námět na horror. Knihu jsem začala psát hned příští den.

Malé děti hrají v příběhu důležitou roli, říkala jste, jak se zrodil námět, dá se říci, že má Kříďák autobiografické rysy nebo jde o fikci?

Ačkoli je každá postava jako celek smyšlená, myslím, že jsem občas použila věty, vtipy, slova, která si pamatuji z dětství. Předpokládám, že se trochu ztotožňuji s Eddiem. I já byla docela obsedantní dítě, také jsem ráda sbírala divné věci, které jsem nacházela na procházkách s rodiči nebo přáteli. Na kolech jsme jezdili v lesích poblíž  našich domovů a často se přitom navzájem děsili nějakou hrůzostrašnou historkou. Takže toto si  pamatuji z období dětství a dospívání. 

Ale vaše kniha není vůbec o nevinnosti dětství. Naopak jste do něho zakomponovala hodně temná témata. Jak to spolu souvisí?

Ale vždyť i děti mohou být docela temné bytosti – v tom věku stále hledají svůj morální kompas. Přemýšlejte o tom, co se děje ve škole. Se šikanou má zkušenosti hodně dětí, nejhůře jsou na tom ty, které projeví strach.
Spousta dětí může dělat i strašlivé věci, věci, které by u dospělých řešila policie a soudy. Děti mohou být neuvěřitelně kruté a vytvořit si docela strašný svět. V dětství mnohé z nás poutaly temné a strašidelné věci. Děti rády vyděsí sama sebe. Chtějí najít něco špatného, chtějí jít ven a vidět něco strašidelného v lese. Přitahují je horrové události…

Kdybyste měla popsat Eddieho jako přítele, co byste o něm řekla?

Řekla bych, že má vlastní charakter. Chtěl dělat dobro, ale výsledek tomu neodpovídal. Svědčí to o tom, že spousta věcí, které dělá, ve skutečnosti nemusí fungovat. V srdci je dobrý člověk – ale má chybné vlastnosti a je
trochu divný a zvláštní. Přesto je stále příjemnou postavou – nehodlá dělat špatné věci, ale někdy se zdá, že špatné věci se staly v důsledku toho, co dělá. Může se zdát být špatným člověkem, ale jeho srdce je dobré.

Takže on je člověk!

Přesně tak! Všichni jsme nějak vadní, něčím poznamenaní. Ale kdo chce číst o postavách, které jsou krásné a dokonalé a pěkné? 

Takové postavy nejsou přesvědčivé!

A nejsou to ani lidé. My všichni jsme směsicí dobrého a špatného a mezi tím je v nás šedá oblast. Jsme prostě lidé. Čtenáři se nezajímají o někoho, kdo je dokonalý, všechno umí a ví. Chtějí číst o skutečných lidech, kteří dělají chyby.

Agentura MM prodala práva do 38 teritorií. Koupila je taková nakladatelství, jakými jsou Penguin Random House v USA nebo Michael Joseph ve Velké Británii. Něco podobného se debutovému románu nepodařilo. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Je to úžasné a vysvětlení pro to nemám. Nemohu ani říci, že je to splněný sen, protože takový sen jsem si nikdy netroufla ani mít. Práce na knize byla hektická, psala jsem ji a současně se starala o tříletou dceru. Řekla jsem si, že pokud rukopis nakladatel odmítne i tentokrát, tak se budu věnovat něčemu jinému. Výsledek je nakonec ohromující a trochu neskutečný.

Čtete sama fikci o zločinu, když ji zrovna nepíšete?

Ano! Přečetla jsem hodně thrillerů. Zajímá mě všechno strašidelné, napínavé. Četla jsem také spekulativní fikci nebo sci-fi. Horor taky! Je fér říci, že mě nezajímá romantika. Jsem obrovský fanoušek Stephena Kinga! Čtu ho od svých devíti let. Možná to bylo trochu brzy! Spíš jsem měla sáhnout po Judy Blume, ale četla jsem Pet Sematary! Má na mě obrovský vliv. Myslím také, že skvělí jsou Gillian Flynn, Val McDermid, stejně jako
Michael Marshall. Píše opravdu temnou fikci s místy až krutým humorem. Především však dobře zaznamenává stav lidské duše. Jsem také jeho obrovský fanoušek. I moje příběhy jsou prostě strašidelné jako peklo!
(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama