Wariner Ruth

RUTH WARINER žije v Portlandu ve státě Oregon v USA. Poté, co opustila mormonskou kolonii, kde vyrůstala, se přestěhovala do Kalifornie, kam přivedla i své tři mladší sestry. Vystudovala vysokou školu a absolvovala i postgraduální studium, aby se mohla stát středoškolskou učitelkou španělštiny. Je šťastně vdaná a zůstává stále nablízku svým sourozencům. Skřípot štěrku je její první kniha.

JSEM VDĚČNÁ ZA SVÉ VZDĚLÁNÍ...

Ruth Wariner prožila dětství v děsivé bídě v polygamní kolonii v Mexiku. Zneužíval ji její nevlastní otec. V patnácti letech uprchla za svobodou. Svůj mučivý příběh si znovu prožila při psaní knihy Skřípot štěrku. V tomto rozhovoru se Ruth mimo jiné svěřuje s tím, proč nemohla přestat bojovat, dokud ona a její sourozenci nebyli v bezpečí.

Váš otec zemřel, když jste byla dítě, a matka se pak stala druhou manželkou jiného muže v kolonii LeBaron v Mexiku. Jak jste tam žili?

Byli jsme chudí, protože můj nevlastní otec Lane nemohl sehnat práci, která by vynesla alespoň na zaplacení poplatků. Žili jsme na podpoře, kterou brala máma, protože úředně byla stále svobodná. Mnohoženství bylo v Mexiku samozřejmě nezákonné. Náš dům byl zchátralý, zamořený štíry. Chyběla vnitřní instalace, neměli jsme ani kuchyňský dřez. Nebyla do něj zavedena elektřina. Moje matka byla pořád těhotná, nebo se zotavovala z porodu. Spala jsem na posteli se svou starší sestrou Audrey, která byla těžce zdravotně postižená.

Když vám bylo šest let, začal váš nevlastní otec matku bít, protože měl pocit, že zpochybňuje jeho autoritu. Byl to počátek problémů v rodině?

Já se Lanea vždycky bála. Byl hrubý a měl prchlivou povahu. Mlátil nás po hlavě a když se zdržoval doma, nebyli jsme si před ním nikdy jistí. Cítila jsem se bezmocná a stejně tak mí sourozenci. Děti neměly mnoho práv a dívky už vůbec žádné. Když si v LeBaron dovolily ženy na něco stěžovat, čekalo je jen brutální bití... Sílilo ve mně uvědomění, že žijeme s šelmou, která by měla být hlavou naší rodiny.

Kdy jste si začala uvědomovat, že ne všechny rodiny byly jako je ta vaše?

Měla jsem silný vztah se svými prarodiči v Kalifornii. Nějakou dobu jsme s nimi žili. Všimla jsem si, že lidé mimo církev jsou šťastní a vedou spokojený rodinný život, který mi chyběl...

Kolik vám bylo let, když vás váš nevlastní otec začal pohlavně zneužívat?

Bylo mi osm. Řekla jsem to mámě. Lane se omluvil a slíbil, že už to nikdy nebude dělat. Ale nedodržel to. Asi za rok a půl jsem o tom znovu pověděla mámě. Vzpomínám si, že jsem se strašně styděla, a moje máma vypadala tak unavená a nešťastná. Ale když jsem zjistila, že zneužívá i mé další sourozence a že se na tom podílejí i někteří další příbuzní, nemohla jsem mlčet. Bylo mi tehdy asi tak deset.

Proč vaše máma neudělala něco, aby ho zastavila?

Byla bezmocná. Nemohla mě chránit, protože nedokázala ochránit ani sama sebe.

Jak reagovali ostatní lidé v LeBaron, když zjistili, jaký je Lane člověk?

Mnoho lidí ho bránilo, ale nakonec byl postaven před soud. Nicméně se nakonec všechno obrátilo stejně proti mně. Lane i rodina se na mě zlobili, jako bych udělala něco špatně...
Podle mých zkušeností mají lidé tendenci přimhouřit oči před sexuálním zneužíváním, protože muži jsou považováni za tvory nadřazené ženám..

Už jste byla schopna své matce odpustit?

Upřímně, stále se ve mně občas probudí smíšené pocity. Část mého já nechápe, proč s takovým člověkem byla, jak si to dokázala zdůvodnit. Když jsem o mámě psala, uvědomila jsem si, že za tím vším u ní stojí nedostatek víry sama v sebe. V ten moment jsem postřehla, že některé povahové rysy mám po ní. A toto poznání mi pomohlo se s nimi v životě vypořádat. A díky tomu jsem jí vlastně mohla i odpustit.

Jaké to bylo pečovat o mladší sourozence?

Přibližně jednou za osmnáct měsíců se u nás narodilo dítě. Musela jsem pomáhat a vynechala tak hodně školy. V učení jsem byla pořád pozadu...

Jak jste se jako dítě vyrovnávala se soustavným zneužíváním?

Snažila jsem se unikat do své vlastní mysli. Strávila jsem hodně času sněním ... ale ani ve snu jsem se nedokázala dostat mimo LeBaron.

Jak se vám podařilo utéci?

Jedna z manželek Lanea také plánovala útěk a dohodly jsme se, že si pomůžeme. Mí bratři Matt a Aaron již žili v Kalifornii. LeBaron jsme opustily v noci. Po celou cestu na hranice jsme měly strach, že nás Lane nebo někdo z jeho příbuzných chytí. Ale všechno dobře dopadlo a šťastně jsme se dostaly k babičce.

Jaké to bylo, přizpůsobit se životu mimo kolonii?

Bylo to těžké. Začala jsem znovu chodit do školy. Po jejím dokončení jsem našla práci v kanceláři za 6,75 $ za hodinu. Bylo mi to v podstatě jedno. Šlo mi o to přežít a zůstat spolu. Když mi bylo jednadvacet, uvědomila jsem si že nechci zůstat chudá a přihlásila se na Community College, kterou jsem úspěšně absolvovala. V devětadvaceti jsem začala učit na vyšší střední škole.

Máte někdy chuť vrátit se do LeBaron?

Byla jsem tam třikrát, a to mi stačí. Je to pro mě traumatizující. Jak se vám dnes daří? Trvalo to roky, než jsem byla schopna pochopit sama sebe, naučit se o sebe postarat. Jsem vděčná za své vzdělání, protože díky tomu
jsem schopná odpovídat na otázky, které přede mě klade život. Když jsem opustila kolonii LeBaron, neměla jsem tušení, že někdy dokážu uspořádat svůj život tak, jak ho mám nyní.

VYDANÉ TITULY


Reklama