Dnes by oslavil 95. narozeniny hudební skladatel, dramatik a prozaik Ilja Hurník | Deník KNIHY

Dnes by oslavil 95. narozeniny hudební skladatel, dramatik a prozaik Ilja Hurník

Ilja Hurník se narodil 25. 11. 1922 v Porubě (dnes Ostrava-Poruba). Pochází z učitelské rodiny. Manželka Jana Hurníková (roz. Roubalová, * 1939) je klavíristka, syn Lukáš Hurník (* 1967) redaktor Českého rozhlasu a hudební skladatel. Švagr Petr Eben (1929–2007) byl hudebním skladatelem, hudebníky jsou i synovci bratři Ebenové: Kryštof (* 1954), povoláním matematik, Marek (* 1957), herec a moderátor, a David (* 1965), muzikolog.  
Hurník studoval na reálném gymnáziu v Ostravě, odkud se rodina roku 1938 vystěhovala, a v Praze (maturita 1941). Od dětství se věnoval hře na klavír a komponování, obojí soukromě studoval u Viléma Kurze a Vítězslava Nováka. Roku 1948 absolvoval mistrovskou školu na pražské Konzervatoři, v letech 1948–1952 studoval Hudební fakultu AMU u Ilony Štěpánové-Kurzové. V letech 1958–78 působil jako sólista Státní (Janáčkovy) filharmonie v Brně, od roku 1973 byl profesorem skladby na pražské Konzervatoři (až po odchod do důchodu 1988) a souběžně (1975–1980) externím profesorem Vysoké školy múzických umení v Bratislavě. V roce 1992 Hurníkovi udělen titul DrSc. h. c. na Ostravské univerzitě.
Jako koncertní umělec se soustřeďoval zejména na tvorbu Clauda Debussyho (mj. souborné provedení jeho klavírního díla na gramofonové desky) a Leoše Janáčka, se svou ženou interpretoval skladby pro čtyřruční klavír. Je členem Společnosti českých skladatelů, Evropského kulturního klubu (ELK), 1990–1994 předsedou Umělecké rady ministerstva školství, od roku 1992 starosta Umělecké besedy, dále předseda umělecké rady Lyry Pragensis aj.

Jako spisovatel Hurník debutoval roku 1940 ve Studentském časopise fejetonem Z hudebního deníku. Po roce 1945 publikoval nejen odborné muzikologické články, ale i eseje, fejetony a povídky s hudební, případně obecněji uměleckou tematikou v periodikách: Hudební rozhledy (1963 zde na pokračování první verze knihy Trubači z Jericha s tit. Obrazy z dějin hudby), Opus musicum, Rodina a škola, Estetická výchova, Tvorba, Květy, Mladý svět, Sluníčko, dále příležitostně ve Zpravodaji Společnosti bratří Čapků, Svobodném slově aj. Hurníkovy dětské klavírní kompozice vyšly tiskem už v 30. letech. Ve své bohaté kompoziční tvorbě – mj. oratorium Noé (1958) a písňové cykly Šulamit a Šalamoun (na biblické texty) – se Hurník věnoval též tvorbě pro děti. V rámci soustavné hudebněvýchovné práce popularizační se podílel rovněž na rozsáhlém cyklu gramofonových desek Umění poslouchat hudbu (1972) a pásmu Příběhy jedné kapely (1983). Je vesměs autorem libret k vlastním operám: Dáma a lupiči (1966, 1994 rovněž studiová nahrávka pro Český rozhlas), Mudrci a bloudi (1968), Diogenes (1973), Rybáři v síti (1981), Oldřich a Boženka i k dětské opeře Co pohádka zatajila a dalších skladeb na vlastní texty (dětské sbory Slovníček kontrapunktu, kantáta Ozvěna).
Vedle řady vzdělávacích rozhlasových pořadů (zvláště pro mládež) napsal také rozhlasové hry: Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka (1966, natočeno též v rakouském rozhlase, 1968), Trubači z Jericha (1967), Moli (1967), Hudebně doložený Ezop (1969), Lov na pláč (1969), povídky Muzikální Sherlock (1970), Stručná rukojeť dějepisná 1–3 (1988, série apokryfů převzatých zejména z rukopisné knížky Proč pláče Metuzalém), Klavíristé (1993), Yachta Three Sisters (1993), Příliš mnoho života (1994), Rusalka (1994), Primáš (1998), Seance (1998), Úžasné období hudební historie (1999), Poněkud zvláštní červenec (2004), Na černých a na bílých (2005), triptych Stradivariana aneb Tři příběhy o houslích (1997, natočeno též v polském rozhlase, 1999) a mikrohry Ruce, Nastuzení z bažin (obě 1993), Vejce z Velvar (1994) aj.
V letech 1968–1971 uváděla Čs. televize cyklus S Iljou Hurníkem do světa hudby; inscenovala rovněž povídky a mikropovídky: Rudolf Druhý, Fantom opery, Zvuky domova, Konkurz, Poznej sama sebe, Host, Píseň z jižních Čech, Hřeben, Busta, Schodiště, Papoušek, Paridův soud, Dotvoření.
Na základě vlastních próz napsal Hurník scénář k filmu Touha Sherlocka Holmese (1971, režie Štěpán Skalský).

Díky způsobu, jímž Hurník dokáže těžit ze svého vzdělání a profese, je jeho prozaická tvorba v české beletrii tematicky zcela ojedinělá. Hudba tvoří základní téma Hurníkových esejů i jeho anekdotických, střídmě fabulovaných povídek, které však často pracují také s motivy i aluzemi literárními (Muzikální Sherlock), kulturními a historickými. Vyznačuje je aspekt noetický, spojený s hravostí a laskavým humorem (muzikantské povídky a causerie Trubači z Jericha, historky z dějin hudby i z její současnosti Kapitolské husy), nebo i groteskní či lehce ironické vidění jednotlivých životních jevů, které často ústí ve vtipnou, neočekávanou pointu (Neveselé žalozpěvy, Lístky vavřínové). Všechny Hurníkovy prózy přitom propojuje moudrost autorského subjektu a vytříbené vypravěčství. Své postavy autor staví do komických situací bez karikování a úsměšnosti, zdůrazňuje cit a nade všechno vyjadřuje svou víru v možnost harmonického řádu v rámci univerza. Tyto rysy charakterizují i Hurníkovu nejrozsáhlejší prózu Mokřice, která povyšuje sen a vizi nad skutečnost a reflektuje touhu po vyšších hodnotách. Kultivované vypravěčství Hurník rozvíjí i v pozdních knihách, několika souborech drobných próz, ať už fabulovaných či autobiografických (Proč pláče Metuzalém, cyklus Notýsků). Tematicky se zde Hurník obrací kromě svých vlastních vzpomínek do minulosti mytologické i historické, inspirací se mu opět stává svět hudby a literatury, učitelská praxe a čím dál tím častěji též věci patřící k všednímu životu (do nichž se vyprávějící hlas nejednou také vtěluje). Mnohé texty mají ráz úvahový nebo bilanční, vypravěč tematizuje stárnutí a stáří, příznačný je pro něho ovšem stále aktivní, leckdy ironicky zabarvený přístup k životu, jehož středobodem je kromě přátel, rodiny a umění chalupa a příroda. Hurníkův vytříbený smysl pro jazyk a řeč dal vzniknout také knížce Kterak psáti a řečniti, v níž jsou vtipně pojaté rady a zásady správné a slušné psané a mluvené komunikace prokládány povídkami (původními nebo přejatými ze starších knih).
Ve vzpomínkovém kaleidoskopu příběhů a mikroportrétů z rodinného i školního prostředí Dětství ve Slezsku autor vykresluje lidi, kteří jej ovlivnili („nitky, ze kterých je sešit pozdější život“). Na tyto vzpomínky, dovedené do roku 1938, navazuje kniha Závěrečná zpráva, v níž je žánr autobiografie ozvláštněn nezvyklou kompozici: hlavního vypravěče tu komentuje, vyslovuje pochybnosti, kriticky hodnotí, někdy ironicky shazuje hlas druhý, vypravěčovo druhé já. Paměti se Hurníkovi stávají prostředkem k hlubšímu přemýšlení o životě, k meditaci o duchovních hodnotách člověka. Osobní a umělecké výpovědi slouží i Hurníkovi jako část nekonvenčně pojaté knihy Trojhlas.
Hurníkovu tvorbu určenou dospělým doplňuje beletristické dílo pro děti, akcentující hudebněpedagogický zřetel a poskytující osobitým vtipem a originální hravostí předpoklady k dětskému porozumění hudbě (knižní soubory Jak se hraje na dveře; Struny, klapky, paličky; Sláva, jsi umělec).

Ilja Hurník zemřel 7. 9. 2013 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře