Dnes oslaví 60. narozeniny spisovatel Emil Hakl | Deník KNIHY

Dnes oslaví 60. narozeniny spisovatel Emil Hakl

Emil Hakl (vlastním jménem Jan Beneš) – básník, prozaik, publicista a scénárista, se narodil 25. 3. 1958 v Praze. Vystudoval gymnázium Na Pražačce (1974-78) a poté konzervatoř Jaroslava Ježka, obor Tvorba textu (prof. Marek Stašek a Josef Brukner), později ještě dva ročníky dramatického oboru (prof. Otakar Roubínek a Ivan Vyskočil). Od roku 1981 pracoval jako skladník, strojník čerpací stanice, zvukař na Barrandově a knihovník v Klementinu. V letech 1995–2000 pracoval jako textař a grafik v řadě reklamních agentur. V roce 2001 působil jako redaktor literárního obtýdeníku Tvar, poté v časopisu Instinkt (2003-04), Glamour (2004), Joy (2005) a od roku 2007 jako editor v měsíčníku Time in. Žije v Praze.

Publikoval v časopisech Iniciály, Tvar, Literární noviny, Aluze, Salon Práva, Hospodářské noviny, Týden, Reflex, Lidové noviny, Čilichili, v internetovém časopise Dobrá adresa a v revui Moderní analfabet.
V 80. letech se věnoval psaní veršů a dramatizaci literárních předloh (Chlebnikov, Vian, Gogol), ale od roku 1998 píše výhradně prózu. Je jedním ze zakládajících členů volného literárního sdružení Moderní analfabet, založeného v druhé polovině 80. let (spolu s Jaroslavem Jablonským, Markétou Hrbkovou a Václavem Bidlem), se kterým později spolupracovala řada autorů (Oscar Ryba, Václav Kahuda, Vladimír Pavlovič, Jan Majcher, Albert Kaufmann, Petr Motýl aj.) Těžištěm aktivity sdružení byla pravidelná autorská čtení, na která později navázala čtení v Literárním a kulturním Klubu 8. Moderní analfabet zanikl v polovině 90. let, po jeho rozpuštění se Hakl načas připojil k Pant klubu. V roce 2008 byl podle novely O rodičích a dětech natočen stejnojmenný film (sc. Emil Hakl, Jiří Křižan, Vladimír Michálek, r. Vladimír Michálek); týž text byl v roce 2003 zpracován také rozhlasově (r. Michal Bureš).

Emil Hakl vstoupil do literatury dvěma sbírkami poezie (Rozpojená slova, Zkušební trylky z Marsu), které pro svou jazykovou komiku a přímé nemetaforické pojmenování každodennosti tvoří jakési předobrazy autorových pozdějších ryze prozaických pokusů. Pro Haklovy novely a romány je signifikantní velmi tenká hranice mezi fikčním a skutečným světem s nezakrývající autobiografickou inspirací. Plasticky ztvárněné autentické historky z hospod s viditelnými reminiscencemi na Hrabalův styl tvoří základní stavební kostru obou Haklových povídkových knih (Konec světa, O létajících objektech). Protipólem hospodské dovádivosti jsou v naprosté většině autorových próz trvale přítomné pocity osamocenosti hlavních hrdinů, kteří se sice oprostili od komerce či banality skutečného světa, ale čelí naprosté existenční vyprázdněnosti. Hlavním hrdinou Haklových textů bývá velmi často autorský vypravěč (Intimní schránka Sabriny Black) mapující různorodé prostředí lidské společnosti (zde reklamního byznysu devadesátých let). Negativním vymezováním vůči konzumnosti světa se vzpírá podřízení průměrnosti a svou revoltu doprovází orientací na postavy ze společenské periferie. Autorovy texty se tak proměňují v jakési generační dokumenty doby; pocitů, tužeb a možností devadesátých let.
V tematicky ucelenějším textu O rodičích a dětech se prostřednictvím celovečerního dialogu otce a syna projevuje nejenom generační bariéra, ale napětí v rozhovorech odhaluje totožnou plachost obou hrdinů, jejich neochotu otevřít se jakémukoliv citu, z jehož absence se autorský vypravěč ve vnitřních monolozích soustavně obviňuje. V románu Let čarodějnice Hakl zpracovává životní příběh člověka bez budoucnosti, jehož z letargie nevytrhne ani domnělá vražda. Prostřednictvím viditelně dominujícího fenoménu svých textů – od společnosti izolovaný hrdina, který nedokáže být součástí světa – se zde autor tematicky vrací ke svým prozaickým začátkům.

V roce 2010 vyšla novela Pravidla směšného chování, která volně navazuje na autorův nejúspěšnější text O rodičích a dětech. Ve třech příbězích vypravěč rekapituluje soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma svéráznými podivíny vyzkoušet paragliding, kde se v napůl bezmocném závěsu ocitá tváří v tvář vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a jeho smrt. Závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejtíživější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a zachází s jazykem i vlastní pamětí se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironických glosách a metaforách konstatuje, o co jde looserům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou… Za tuto knihu získal Emil Hakl v roce 2010 ocenění Literární Cenu Josefa Škvoreckého.
V lednu 2013 vydalo nakladatelství Argo román Emila Hakla Skutečná událost. Hlavní postavy románu jsou tři kamarádi. Jeden z nich – vypravěč – se ocitá v Oslu těsně po tragické střelbě na ostrově. Na cestu si bere jako četbu do letadla knihu o německé teroristické skupině RAF. Z tíživé atmosféry se vrací zpátky do Prahy, aby zjistil, že jednomu z trojice zabavilo kvůli banální pohledávce exekutorské komando dům a ještě k tomu mu jen tak pro zábavu vyděsili ženu natolik, že skončila v psychiatrické léčebně. Kamarádi se sejdou, aby podpořili postiženého. Z nezávazně odlehčené konverzace vznikne položertem plán, jak se proti státní zvůli bránit. Jeden z trojice se však rozhodne plán dotáhnout. Jak je u autora obvyklé, nejde o přímočarý příběh. V ději se mísí útržky z historie německé RAF s letargickou českou realitou, milostná zápletka s vůlí aspoň jednou udělat něco, co by postihlo pravého viníka. Zprvu ležérně, leč se smyslem pro detail líčený děj postupně získává na napětí, až vyvrcholí akcí. Sice tak trochu nechtěnou, českou, rozpačitou, nicméně vraždou. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.
V roce 2014 vyšla v nakladatelství Argo kniha Hovězí kostky. Jde o soubor jedenácti povídek, majících společného vypravěče, ne však čas. První se odehrává v roce 1986 na bizarní cestě Bulharskem, poslední v současné pražské čajovně. Povídky jsou řazeny chronologicky, jde tedy o jakýsi nepravý časosběr, poněvadž jinak jde o texty zbrusu nové. Tématem sbírky je, co se za těch bezmála třicet let změnilo – kolem vypravěče i v něm. Kdo má rád Haklovy povídky, najde starého Hakla s bohatým vypravěčským rejstříkem obohaceným svěžím střídáním vypravěčských osob. Střídmé návaly excentrické melancholie a šelesty citových šrámů se střídají s rytmickou úsečností a skalpelovou přesností okamžiků.
Nový román Umina verze (Argo, 2016) předjímá to, k čemu technověda směřuje už delší dobu – výrobu umělého člověka. Frankensteinovská touha lidstva je tu naplněna v ryze garážových podmínkách. Což oběma hrdinům nebrání prožít vztah založený na zprvu opatrné příchylnosti, která záhy přeroste v absolutní závislost. Je to román o lásce s téměř detektivní zápletkou, napsaný autorovým typicky úsporným a svižným stylem. Život je zázrak, ať vzniká jakkoli.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz, www.emilhakl.cz, www.databazeknih.cz

Komentáře