Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatel Jiří Dědeček | Deník KNIHY

Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatel Jiří Dědeček

Jiří Dědeček – písničkář, básník, prozaik a překladatel, se narodil 13. 2. 1953 v Karlových Varech. Manžel spisovatelky a publicistky Terezy Brdečkové. Po absolvování SVVŠ v Praze (1968–71) a dvou semestrech na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK (1971–72) studoval Dědeček na FF UK knihovnictví a vědecké informace (absolvoval 1976 prací Společenská funkce vědeckofantastické literatury). Studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU (1982–87) ukončil prací Jazyk scenáristy Jiřího Brdečky. Po absolvování roční vojenské služby působil ve svobodném povolání jako tlumočník z francouzštiny a ruštiny v Pražské informační službě (1977–83). V roce 2006 byl zvolen předsedou českého centra PEN-klubu.

V letech 1974–86 vystupoval s Janem Burianem ve vlastních kabaretních pásmech na malých pražských scénách (např. Ateliér, Rubín, Junior klub na Chmelnici) a podnikal zájezdy do studentských klubů po celé republice. V samizdatu vyšel soubor písňových textů Výběr z textů 1981-85 (Kvasar, sv. 2, 1986). Po roce 1989 publikoval ve Tvaru (1991 zde seriál Otevřená psaní z Dijonu), Lidových novinách, Lettre Internationale, Divadelních novinách, Hospodářských novinách, Pražských novinách a na několika internetových serverech. Příležitostně spolupracuje s Českou televizí (pravidelný pořad rozhovorů Host do domu, cyklus Cizí slovo Poezie) a několika rozhlasovými stanicemi: pro Český rozhlas připravoval mj. pořady Písničky po francouzsku a Odrhovačky po kapkách, fejetony psal pro české vysílání Svobodné Evropy a BBC. Na CD různých interpretů přispěl svými písňovými texty, ale též překlady textů Jacquese Brela, Edith Piaf či Borise Viana, týmž způsobem se podílel na několika divadelních inscenacích (mj. Kabaret Vian-Cami v Divadle v Dlouhé, 1997; Sólo pro tři v Národním divadle, 2007).

Dědečkova básnická a zejména textařská tvorba jednoznačností výrazu a epigramatickou zkratkovitostí vědomě navázala na poetiku Františka Gellnera, často bývá stylizována jako agresivní provokace tradičního posluchačského vkusu. Její podstatou je gesto vzpoury proti zmechanizovaným mezilidským vztahům, pokleslé etice konzumního způsobu života i dominanci tuposti nejen v předlistopadové společnosti. V satirických pamfletech a ironických baladách zejména z prvních sbírek písňových textů (souborně v knize Blues pro slušný lidi) využívá Dědeček nadsázku blížící se absurdnímu černému humoru, perzifláž, vyhrocené pointy, postupy nonsensové poezie, slang. Pro celou jeho básnickou a písňovou tvorbu je příznačné napětí mezi „vysokým“ a „nízkým“, mezi patosem a jeho destrukcí projevem racionálního odstupu a oscilace mezi okázale zdůrazňovaným cynismem a úzkostí. Veršová forma se pohybuje od jednoduchého rýmovaného popěvku k sonetu, jehož archaičnost lexikální, syntaktická i morfologická stojí v protikladu k aktuální tematice (Znělky); v některých případech autor dospívá k rozsáhlejším komponovaným celkům (Můj vůz).
Hra s jazykem, kritická reflexe a ironická sebereflexe se projevují i v Oběžníku, kaleidoskopu prozaických fragmentů evokujících atmosféru druhé poloviny 60. let. V útržcích příběhů, úvah a veršů, ve kterých se prolíná rovina intimní s rovinou společenskou, probouzení pubertální sexuality se změnami politickými, nelze nevidět příbuznost s Dědečkovou písňovou tvorbou. Sarkastická analýza skutečnosti a groteskní nadsázka vyúsťují v tematizaci trapnosti jako projevu sebeuvědomění i poznání stavu společnosti. Podobné postupy autor využívá i v mnoha více či méně časových fejetonech (soubory Projevy a stati a Bát se a krást).
Prožité poznání konečnosti lidského života je východiskem sbírky Věci po mrtvých, v níž jsou zachovány některé typické rysy autorské poetiky, ustupuje však dosud příznačná stylizace: cynická maska a okázalý nadhled, s jejichž pomocí bylo možné úspěšně čelit nejen falešnému, ale i přirozenému patosu tragických stránek lidské existence, jsou v konfrontaci se smrtí samy usvědčeny z falše a zbytečnosti. V motivech pozdního hledání cesty k zemřelým blízkým na sbírku navazuje útlý román Snídaně se psem. Životní osudy postav, odvíjející se v podmínkách daných politickými i společenskými konstantami komunistického režimu, jsou obrazem převažujících dobových, často generačně podmíněných hodnotových měřítek a limitovaných možností a životních zkušeností individua i společnosti. Autor však nedospívá ke karikatuře či k jednoduchým soudům: jakkoli ani zde zcela neopouští humor a ironii, předmětem jeho zájmu je spíše motivace jednání postav ve sféře veřejné i intimní. V jiné rovině lze román považovat za zprávu o obtížném pokusu překonat generační vzdálenost mezi synem a otcem. – Dvojdílnou sbírku původních rispet nejprve adorujících milovanou ženu a posléze ironizujících pošetilosti pozdní lásky prezentoval jako vlastní překlady veršů florentského renesančního básníka Angiola Poliziana (Rispetti e dispetti / Poklony a pošklebky). – Jazyková vynalézavost a neotřelé rýmy jsou dominantním kvalitami Dědečkových veršů pro děti (Šli červotoči do houslí, Uleželé želé).

Z nejnovějšího díla:  Balady z bankovního sektoru (2016), Hvězdy pražské ZOO (2015), Jede jede klokan (2013), Láska, smrt a jiné odrhovačky (2012), Míjím se s měsícem (2013), O princezně Hryzeldě (2017), Pohádky o Malé tlusté víle (2012), Povídky pro Adru / Miliónový časy (2014), Slizské písně (2011), Život a cesta hrocha Obludvíka (2013)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz

Komentáře