Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatel Pavel Hajný

Pavel Hajný – scénárista a prozaik, se narodil 15. 4. 1939 v Rožnově pod Radhoštěm.  Po maturitě na gymnáziu ve Valašském Meziříčí (1956) studoval elektrotechniku na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě (1956–1959) a ČVUT v Praze (televizní a filmová technika 1959–61, Ing.). Po skončení vojenské služby roku 1962 pracoval krátce v Tesle Hloubětín, v letech 1962–68 byl zaměstnán v Československé televizi jako mikrofonista, střihač, zvukový technik, mistr zvuku a následně i dramaturg a redaktor. Současně v letech 1963–68 vystudoval dramaturgii na FAMU. V letech 1968–90 byl dramaturgem hraného filmu ve Filmovém studiu Barrandov. Po rozpadu studia působil od roku 1990 v International Data Group (IDG), kde v letech 1991–92 připravoval pro Českou televizi a později i pro TV Prima týdenní pořad Computerworld. V IDG založil také měsíčník i4U (Internet For You) a stal se jeho šéfredaktorem. V roce 1991 stál u zrodu českého vydání časopisu Playboy a krátce působil jako jeho první šéfredaktor. Od roku 1998 redigoval v Českém rozhlase na stanici Radiožurnál týdenní rozhlasový pořad Megabyte. V letech 2002–2004 pracoval v neziskové organizaci BMI, podporující využívání Internetu a moderních komunikačních technologií jako nástrojů současné občanské společnosti; v rámci evropského projektu Leonardo zde spolupracoval na mezinárodních programech pro neslyšící Tecno Zeinu a pro nemocné roztroušenou sklerózou MS Net. Od roku 2008 pracuje opět pro IDG na programu webové televize IDGTV. V roce 1999 se také začal soustavně věnovat historii podnikání Tomáše Bati, především fenoménu „baťovství“ a životním osudům dosud zapomínaných Baťových odchovanců a následovníků, kteří kdysi opustili republiku. Výsledky svého bádání publikuje na webovém portálu http://www.batastory.net.

První povídky otiskl Pavel Hajný v roce 1961 v Mladé frontě; na konci 90. let publikoval v měsíčníku Internet4U. – Televizní film Domácí víno (1963, r. František Filip) vznikl na základě jeho scénáře, zpracovaného jako ročníková práce na FAMU. Další scénáře napsal k televizním inscenacím: Kdo je kdo (1970, r. Antonín Moskalyk), Klícka (1971, r. Antonín Moskalyk), Od večera do rána (1970, r. Alois Müller), Návštěva (1973, r. Alois Müller, sc. + V. Hajný), Okno (1974, r. Zoroslav Záhon), Egyptologové (1974, r. František Filip, podle Kingsley Amise a Roberta Conquesta), Vernisáž (1977, r. Alois Müller, sc.+ Zdeněk Vyhlídal), Zelená řeka (1980, r. Otakar Kosek), Poslední adresa neznámá (1982, r. Alois Müller), Plamen a dým aneb Tajné lásky a veřejné omyly poštovního úředníka v. v. (1983, r. Alois Müller, o Petru Bezručovi) aj. Je rovněž autorem scénáře seriálu Pražský student (1992, r. Ladislav Smoljak a Bero Radojčić, sc. + Bero Radojčić). Podle scénářů Pavla Hajného byly natočeny filmy Lekce (1971, r. Dušan Klein), Jakou barvu má láska (1973, r. Zdeněk Brynych, sc. + Zdeněk Brynych), Pasiáns (1977, r. Vladimír Čech), Střepy pro Evu (1978, r. Rudolf Adler, sc. + Rudolf Adler), Vražedné pochybnosti (1978, r. Ivo Toman, sc. + Miloš Makovec), Cena medu (1986, r. Jaromír Borek), Když v ráji pršelo (1987, r. Marie Pivoňková, podle Jana Otčenáška), Copak je to za vojáka (1988, r. Petr Tuček), Stavení (1989, r. Miloš Zábranský) aj. Ve spolupráci s polskou kinematografií vznikly scénáře filmů Dvojí svět hotelu Pacifik (1975, r. Janusz Majewski), Noční můry (1978, r. Wojciech Marczewski), Slaná růže (1980, r. Janusz Majewski), Pezionát paní Latterové (1982, r. Stanislaw Różewicz), Sexmise (1984, r. Juliusz Machulski, sc.+ Juliusz Machulski + Joanna Hartwigowa + Pavel Hajný), C. k. dezertéři (1986, r. Janusz Majewski).

Osu tvůrčí činnosti Pavla Hajného tvoří scenáristická práce pro televizi a film, v níž se zaměřil zvláště na psychologicky ztvárněné náměty ze všedního života současného člověka, případně na adaptace literárních předloh. Psychologický aspekt převládá rovněž v jeho prózách, zachycujících vnitřní zrání protagonistů v dějově exponovaných a z hlediska kompozice složitě vystavěných příbězích, využívajících detektivní prvky, motivy tajemství a náhody. Na základě dramatických prožitků, promítaných střídavě v časových rovinách 50. a 60. let, takto bilancuje svůj život hrdina prózy Kde teče Tennessee, persekvovaný v době dospívání Státní bezpečností. K závažným etickým otázkám dospívá protagonista prózy Léta, založené na postupně odkrývané detektivní zápletce. Po vydání prózy Samarkand, Samarkand, organicky propojující psychologický žánr s moderním cestopisem, se Hajný jako prozaik na čas odmlčel; v současné době jsou do tisku připraveny dvě prózy s náměty čerpajícími z biografie členů Baťovy rodiny a „baťovství“, zpracované v žánru literatury faktu.

V roce 2010 vyšla kniha s názvem Marie Baťová – první dáma Zlína. Baťa byl nesporně nejvýznamnějším československým podnikatelem, jemuž se povedlo oslovit svým zbožím – ale i svými lidmi – úspěšně celý svět. Víme ale něco o jeho ženě? Marii Baťové? Matce Tomáše Bati juniora, jenž nás nedávno opustil? Úspěchy obou spočívaly i v tom, že si uměli vybrat a vychovat talentované spolupracovníky. Tomáš Baťa to uměl nesporně uplatnit i při volbě manželky, tehdy o sedmnáct mladší Marie, vídeňské Češky narozené v rodině c. k. dvorního bibliotekáře. Vzdělaná mladá žena s nejlepšími školami vládnoucí třemi jazyky si – přesazena do napůl ještě valašské vesnice, napůl už industriálního Zlína – měla nejspíše zoufat. Namísto toho si jej zamilovala a stala se tam úžasnou osobností vyvažující racionalitu svého muže a zvládající s diplomatickou citlivostí i ty nejožehavější problémy. Nebylo jí ještě čtyřicet, když Tomáš havaroval s letadlem a ona zůstala sama. A zanedlouho čelila další výzvě: poté, co se v předvečer války dostala šťastně do Kanady, musel kvůli hrozbě zabavení majetku Němci někdo z rodiny nazpět do protektorátu. Dobrovolně to na sebe vzala právě Marie a jako svého druhu rukojmí pak prožila celou válku ve Zlíně, pomáhajíc rodinám popravených a zatčených. Dáma, jež pomohla financovat Slovenské národní povstání? – Že jsme o tom v životě neslyšeli? – Nebylo divu, předchozí režim, jenž u nás Baťu znárodnil, ba přejmenoval i Zlín, měl na jméno Baťa spadeno. Tím spíše, že všude jinde na světě zůstalo stejně úspěšným. I na tom měla svůj podíl, když se jí po válce podařilo uniknout a shledat se po letech se synem, spatřit vyrůstat vnuky. Je to román? – Není? – Těžko rozhodnout. Mluví se tam přímou řečí, postavy přemýšlejí, milují, nenávidí, to vše svázáno mantinely doby a nemilosrdným odchodem pamětníků. Je to čtivý pokus, jak seznámit národ, jenž nemá mnoho hrdinek, s jednou z nich. Opravdu jich nemáme tolik: Boženu Němcovou, Emu Destinovou, Miladu Horákovou, Martinu Navrátilovou … – Je škoda nevědět o další.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz