Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatel Bohumil Nuska | Deník KNIHY

Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatel Bohumil Nuska

Bohumil Nuska – prozaik a básník, výtvarník, historik umění, kulturní historik, estetik a filosof, se narodil 5. 11. 1932 v Českých Budějovicích. Otec byl obchodníkem. V Českých Budějovicích studoval Nuska od roku 1947 na reálném gymnáziu (mat. 1952), v Praze na FF UK dějiny umění a historii (1957 diplomová práce Česká renesanční knižní vazba, PhDr. 1968). Od roku 1957 žije v Liberci: působil nejprve jako vědecký pracovník v Severočeském muzeu (CSc. 1987 prací Typologie českých renesančních vazeb), v letech 1990–1991 na Katedře společenských věd Vysoké školy strojní a textilní, v letech 1991–2003 byl vedoucím Katedry filozofie na PF Technické univerzity, 1992–1993 přednášel také na DAMU v Praze. V roce 1995 se habilitoval prací Základy obecné symboloniky; roku 2009 jmenován profesorem (profesura na DAMU v oboru teorie a kritika, téma profesorské přednášky Rytmus a tvorba. Symbolonické aspekty dramatického umění). V letech 1972–1977 spolupracoval jako teoretik s divadlem Ypsilon, od roku 1989 přispívá kulturněhistorickými promluvami do televize a rozhlasu.

Publikoval v časopise Tvář (1965 zde debutoval), Sešity pro mladou literaturu, Divadlo, Dialog, Repertoár malé scény, Dějiny a současnost, Junák, Umění a řemesla, Umění (1980 zde studie o symbolonových hodnotách ornamentu a otázkách řádu a rytmu, základech symboloniky), Scéna, Region (Liberec), Kultura a sport Liberecka aj. Po roce 1989 publikuje v obnovených Literárních novinách a v dalších periodikách (mj. Host, Knihařský bulletin, Estetika, Tvar, Intelektuál, Revolver Revue, Psí víno, Weles, Kalmanach, SvětLik). V knižní příloze časopisu Roverský kmen (Semínka, Liberec) vyšla 1997 próza Jak jsem byl pikolo, tamtéž 1998 básnický triptych, pohybující se na hranici lyrické prózy a básni v próze, Slavnost básníků (později zařazeno do sbírky Okamžiky). Od 60. let zpracoval řadu katalogů výstav věnovaných především knižní vazbě. Je autorem katalogu výstavy v České Lípě Krásná kniha (1991) a dalších katalogů a předmluv.

Nuskův debut z druhé poloviny 60. let (Hledání uzlu) je knihou chronologicky řazených próz, která obsahuje různorodé útvary: od několikavětných textů uspořádaných graficky přes scénky, básně v próze, dialogy, proslovy, vzpomínkové vyprávění až po těkavé, jakoby v transu chrlené úvahy o umění. Tvárná uvolněnost, alogické vazby, jazykové neologismy i výslovné autorovy konfese prozrazují pojetí umění jako hry, vytvářející svébytný svět. Napětí do něho přináší úsilí po dosažení řádu a touha po osvobozující čistotě. Hravý styl charakterizuje také (a nejnápadněji opět ve slovních hříčkách a jazykové bravuře vůbec), rozsáhlý román Padraikův zánik, který v okamžiku svého vzniku (1969) reagoval na soudobou společenskou situaci prostřednictvím jinotajného obrazu anglické okupace Irska. Celý svět románu spočívá na detailní výpovědi o duševním životě citlivého intelektuála vystaveného totalitní moci: rozkladnému „Obludnu“; rostoucí nejistota tohoto hrdiny se stává symbolem všeobecného rozpadu. Román se pohybuje v rozpětí od dávných kultur a náboženství až po problémy současné civilizace. Intelekt, autorem výslovně preferovaný jako nástroj duchovní kázně, se nejúčinněji uplatňuje v analýzách citových stavů a v přesném zachycení imaginativních postupů rozpoutaných často opět až do grotesknosti. Groteskní nadsázka charakterizuje i Nuskovy tzv. samokresby bizarních postav či tváří, které v jeho knihách tvoří rovnocenný doprovod textu a které nejednou vstupují s vážně stylizovaným textem do ironického napětí.
Drobný text Rytíř a Smrt (původně v souboru Hledání uzlu, znovu v knize Tanec smrti) byl prvním literárním projevem Nuskovy celoživotní fascinace rozmanitými výtvarnými zpodobněními tzv. tanců smrti; Nuskovi se v tomto směru staly inspirací především pozdně gotické rytiny a dřevořezy Albrechta Dürera a Hanse Holbeina, ale též nejrůznější lidová vyobrazení. Jak v rozsáhlém souboru próz O Paní Vševládné, tak v osobněji pojaté knize Tanec smrti, obsahující vzpomínky na zemřelé přátele (básníka Andreje Stankoviče, kritika Jana Lopatku či filosofa Jiřího Němce), se smrt vtěluje vždy do postavy ženy, která může mít (i v rámci jednoho textu) řadu různých podob a má podobné vlastnosti jako skutečná žena: ráda si s mužem hraje, laškuje, svádí ho a provokuje. Setkání Nuskových mužských hrdinů se smrtí je tedy vždy ambivalentní – je v něm přítomna hrůza z nepostižitelné a neporazitelné smrti i neodolatelná přitažlivost k ní. Tematizací smrti se nepoukazuje na marnost a pomíjivost života (byť je to právě vědomí smrti, které dává existenci smysl), ale vyzdvihují se lidské vlastnosti, díky nimž je člověk smrti rovnocenným soupeřem: vůle odolávat až do konce, dostát své službě, svému přesvědčení, schopnost obětovat se. Tyto vlastnosti se u Nusky personalizují v archetypálních postavách rytíře a šaška, dvou podobách bláznovství, které zároveň představují i dva póly, mezi nimiž se Nuskova tvorba pohybuje: patos a vážnost na straně jedné a smysl pro hru a ironii na straně druhé. Prostřednictvím tématu smrti Nuska vyslovuje životní filosofii, obsahující výrazný etický akcent. Ten zesílil v knize Obrazy neradostné, básnické lamentaci nad hrůzami a krutostmi války a násilí, jejichž oběťmi se povětšinou stávají nevinné, naivní bytosti. Smrt vstupuje nakonec jako nezvratné fatum i do poklidného, po většinu času rozverně pojatého Ptačího údolí aneb Idylky, prózy, jež je příkladnou manifestací autorovy obecné záliby v podrobných popisech nejrůznějších oblastí přírody, (kulturní) historie, kultury každodennosti (popisy oblečení, jídla, zbraní, obyčejů apod.), v etymologických výkladech a tvoření neologismů (v Ptačím údolí jsou to idiolektická pojmenování, v jiných knihách především expresivní citoslovce) i připomínání slov starých.
Jako básník (Okamžiky, Podzimy a jara) tíhne Nuska k prozaizovanému, avšak výrazně rytmizovanému verši. Podobně jako v Obrazech neradostných je mluvčí těchto textů velmi kritický vůči sociální realitě současnosti: vyjadřuje rozhořčení nad úpadkem do sprostoty, surovosti, duševní pohodlnosti a konzumu. Proti „barbarskému“ světu staví své hodnoty: vedle všednodenních radostí a vzpomínek na dětství prožité v jižních Čechách je to životní a tvůrčí přesvědčení, spočívající v neustále kultivaci ducha, intelektu, vycházející z hluboké vnitřní potřeby tvořit, duchovně se pozvednout až k tzv. Modré propasti, jež je konkrétním pojmenováním jasně modré oblohy i metaforou nekonečna, absolutna, k němuž se zdvihá tvůrčí duch, odpoutaný od zemské tíže (i tu je Nuska zároveň literárně inspirován, a to Hölderlinem a Nietzschem). Svéráznou interpretaci vzniku a vývoje kosmu nabídl Nuska v hravě pojaté Kosmické události s příznačným podtitulem Filosofická pohádka pro dospělé.
Nuskovu tvorbu výrazně poznamenává jeho odborné zaměření, ve svých beletristických dílech vychází z rozsáhlých znalostí z filosofie, dějin umění, literatury atd.; podobně jako jiní autoři, spojující činnost odbornou i tvůrčí, překračuje úzké hranice jednotlivých žánrů a využívá množství intertextových a interkulturních aluzí. Sám je také autorem mnoha odborných statí: v literárněhistorické studii Švihova aféra a Kafkův Proces nachází látkový zdroj Kafkovy knihy ve známém soudním procesu z roku 1914. V 50.–70. letech se intenzivně věnoval dějinám knižní kultury, především terminologii a typologii české renesanční knižní vazby, od 70. let až do současnosti se věnuje – u nás průkopnicky – také symbolonice, disciplíně, která studuje rytmus a jeho derivace v tvořivé činnosti člověka.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře