Dnes uplyne 10 let od úmrtí spisovatelky Ilony Borské | Deník KNIHY

Dnes uplyne 10 let od úmrtí spisovatelky Ilony Borské

Ilona Borská, provdaná Štuková, se narodila 9. 11. 1928 v úřednické rodině. Provdaná (1952) za spisovatele Iva Štuku (1930-2007). Vystudovala gymnázium v Praze (maturita 1947), 1952 ukončila studium sociologie na Vysoké škole politické a sociální (doktorát 1953). V letech 1951–61 byla redaktorkou v Čs. rozhlase, do nuceného odchodu v roce 1970 učila na Stavební fakultě ČVUT. Poté působila jako spisovatelka z povolání, v období 1972–73 vedoucí oddělení v nakladatelství Albatros, posléze do roku 1979 jako vedoucí reportážní rubriky v časopisu Svět práce, pak opět spisovatelkou z povolání.

Přispívala do periodik Květen, Plamen, Signál, Svět práce, Zemědělské noviny, Domov aj. a do dětských časopisů Mateřídouška, Sluníčko, Čtyřlístek. V letech 1949–72 soustavně spolupracovala s Čs. rozhlasem (literární pořady, recenze pro Zrcadlo kultury, pohádky pro cyklus Hajaja, pořady A léta běží, vážení, 1963 hra Švestky zrají v září aj.), od roku 1964 příležitostně s Čs. televizí. Podle povídky Vdovec po snu natočil Václav Gajer film Jak se zbavit Helenky (1967, scénář Zdeněk Mahler). Borská svým jménem kryla překlady Ivo Štuky (L. I. Davydyčev: Těžký život záškoláka, 1975; P. G. Amatuni: Tajemství Pito Kaa, 1980). – Užívala pseudonymu a šifer: Barbara Strobachová (hlavně u fejetonů); bs, ib, společně s I. Štukou: ibiš (zejména pro epigramy v Plameni a dalších časopisech).

Radostně laděné básně, jimiž Borská zahájila tvorbu, jsou zpravidla založeny na dějovém rozvinutí situace a také svou tematikou lidské vzájemnosti uprostřed velkoměsta předznamenávají autorčiny práce prozaické. Ty se větví do několika linií. Zatímco dětem adresovala spíše příběhy s tematikou prázdninových dobrodružství (Mirka s Jirkou a cihlový kluk) či s detektivní zápletkou (Komu zlatá brusle?, Trubadúři a ztracená švadlena), v románech pro mládež citlivě zachytila problémy dospívajících s jejich další životní orientací (Ve čtvrtek budeme dospělí, Cesta pro Hanku, Hanka v Paříži).
K psychologické próze se hlásí i částí tvorby pro dospělé, kde se pokouší ukázat jedince ve zlomovém okamžiku, vedoucím ke svízelné cestě za sebepoznáním (Cizí tvář v mém zrcadle, Na letišti kdesi v mlze).
Značnou část próz pro dospělé tvoří, počínaje titulem Trůn, na kterém se stojí o gymnastce Evě Bosákové, biografie autentických postav. Borská volí hrdiny svých románů mezi pozapomenutými osobnostmi, které svým dílem či životním příkladem výrazně vybočovaly z dobového průměru, jako například lékařka Vlasta Kálalová-DiLottiová, která založila a vedla nemocnici v Bagdádu (Doktorka z domu Trubačů), výjimečný učitel František Hodík (Osud jednoho Čecha), průkopník moderní léčby tuberkulózy František Hamza (Kdo byl Hamza?). Dokumentární přesnost, opřenou o autentická svědectví, korespondenci, archivní materiály, zde autorka snoubí s beletristickým přístupem k zajímavým a dramatickým osudům postav. Nejvíce se pak k literatuře faktu přiklonila Příběhem staršího bratra (o Josefu Čapkovi), kde bez souvislejšího fabulování a s důrazem na vnitřní život hlavního hrdiny sleduje v krátkých útržcích osudy rodiny Čapků.
Smysl pro dobově příznačný detail osvědčila Borská také románem Menuet v hangáru, kde na příběhu polovičního Žida evokuje období fašistické okupace s její atmosférou strachu, a spolu s Ivo Štukou románem vycházejícím ze vzpomínek českých letců Letci v bouři.

Ilona Borská zemřela 27. 12. 2007 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře