Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele Bohuslava Brouka | Deník KNIHY

Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele Bohuslava Brouka

Bohuslav Brouk – esejista, antropolog, biolog, estetik, filozof, prozaik, básník a publicista, se narodil 19. 11. 1912 v Praze.  Jeho otcem byl významný prvorepublikový podnikatel Jaroslav Brouk (1884–1953), spolumajitel obchodních domů Brouk a Babka. Brouk maturoval v roce 1931 na obchodní akademii v pražském Karlíně, kvůli zájmu o studium medicíny složil jako externí student maturitu ještě na gymnáziu v Klatovech (1932). Po dvou semestrech na Lékařské fakultě UK (1932–1933) přestoupil na Katedru biologie na Přírodovědecké fakultě UK, kde se zaměřil na studium antropologie (doktorát 1937 prací Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu; knižně s tit. Patologie životní zdatnosti, 1937). V roce 1937 začal studoval také estetiku na Filozofické fakultě UK, studium dokončil po válce po znovuotevření vysokých škol (doktorát 1946 prací Jazyková komika). Za války pracoval jako estetický poradce v pražském obchodním domě Bílá labuť, který vlastnila rodinná firma.
Navzdory sympatiím k marxismu začal již ve třicátých letech vystupovat kriticky proti komunistické ideologii a praktické politice KSČ (např. v otázkách kulturní politiky a omezování tvůrčí svobody). Kritické články na toto téma uveřejňoval především po válce, a poté, kdy mu bylo znemožněno psát do českých periodik, publikoval na Slovensku. Za tyto své kritické výstupy byl krátce po únorovém převratu v roce 1948 jako jeden z prvních vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn z Klubu socialistické kultury, kde v roce 1948 krátce působil jako šéfredaktor Českého života. Na jaře roku 1948 emigroval. Po krátkém pobytu v německém utečeneckém táboře přesídlil do Paříže, kde pracoval přibližně rok ve funkci tajemníka ve Výboru pro sociální pomoc československým uprchlíkům, zároveň byl de facto odpovědným redaktorem Zpravodaje československé emigrace (1949). V říjnu 1949 přesídlil do Lyonu, kde však existenčně živořil. Od roku 1951 žil v australském Melbourne, od března 1952 pracoval v Laboratořích Australského svazu pro výzkum sér (Commonwealth Serum Laboratories). Od roku 1958 žil v Londýně, kde působil nejprve jako středoškolský učitel, později přednášel biologii na londýnské vysoké škole North Western Polytechnic (dnes London Metropolitan University), od září 1968 až do konce roku 1977 pak na Borough Polytechnic (od roku 1970 Polytechnic of the South Bank, dnes South Bank University). V létě roku 1972 krátce navštívil Československo a setkal se svou rodinou a přáteli. Zemřel v Londýně. – Jeho první žena Miroslava Brouková, roz. Bulovová (1917–1994) byla sestrou manželky básníka Konstantina Biebla. Jejich starší syn Ivan Brouk (*1942) byl operetní herec, nyní je v důchodu.

 Broukův vstup do kulturního života byl motivován jeho zájmem o marxistickou filozofii, psychoanalýzu a moderní umění. To ho přivedlo do společnosti budoucích surrealistů, s nimiž od počátku třicátých let spolupracoval; výtvarně činní tvůrci z těchto řad (Jindřich Štyrský, Karel Teige, Toyen) vytvořili k řadě jeho publikací obálky a typografickou úpravu. V roce 1934 se stal jedním ze zakládajících členů Surrealistické skupiny v ČSR, jejíž úvodní leták Surrealismus v ČSR vydal – podobně jako řadu vlastních prací – vlastním nákladem. Podílel se též na Mezinárodním bulletinu surrealismu (1935) a na jediném čísle revue Surrealismus (1936). Za svůj provokativní článek Máchův kult v surrealistickém sborníku Ani labuť ani Lůna (1936), uspořádaném Surrealistickou skupinou na počest stoletého výročí úmrtí Karla Hynka Máchy, byl spolu s vydavatelem sborníku Ottou Jirsákem žalován za urážku na cti máchovským badatelem Karlem Jánským a byl nucen se Jánskému v Lidových novinách veřejně omluvit (proces byl rekonstruován v knize Pavla Vašáka Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy /2007, rozšíř. 2009/). Po svém odchodu do exilu se v Paříži stýkal mj. s bývalými členy pražské Surrealistické skupiny, malířkou Toyen a básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem.
Časopisecky debutoval roku 1930 v komunistické Tvorbě, v témže roce dále publikoval ještě v Teigově ReDu a Nezvalově revue Zvěrokruh (původní články i překlady). Publikoval také ve Štyrského Erotické revue (zde např. v 1. čísle z října 1930 – května 1931 esej Onanie jakožto světový názor, v němž předestřel apologii onanie jakožto prostředku rozvoje fantazie). V roce 1931 sám vydal a s Jindřichem Štyrským a Vítem Obrtelem spoluredigoval jediné číslo kulturního letáku Rok. Ve třicátých a čtyřicátých letech dále publikoval v Anthropologii, Českém slovu, Českém životě, Dnešku, Kalendáři česko-židovském, Kritickém měsíčníku, Kvartu, Listu pro sociologii a psychologii, Nových prúdoch v súčasnom živote (Bratislava), Literárním kurýru Odeonu, Plánu, Rozpravách Aventina, Svobodném zítřku (Praha), Volných směrech a Vývoji. V exilovém Svědectví (Paříž, č. 12/1959–60) uveřejnil pod titulem Problém svobody v lidské kultuře výtah ze svého rozsáhlého rukopisu O šalbě svobody a filosofie. Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (rkp. dokončen 1958), v exilu dále publikoval ve Zpravodaji československé emigrace (Paříž), ojediněle v měsíčníku Svobodný zítřek (Paříž) a čtrnáctideníku Hlas domova (Melbourne). Posmrtně byly jeho práce otištěny v exilových Proměnách (New York) a dále v periodikách Analogon (v č. 3/1990 text z padesátých let Moje členství v KSČ, v němž se Brouk vyjádřil ke svému vztahu ke komunistické straně; přetištěn in Zde trapno existovat, 2008), Babylon (úryvky z eseje Závažnost obecného vzdělání, zde), Host, Jarmark umění (text Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, č. 5/1992), Literární noviny, Tvar (úvaha Strach z oddechu, č. 36/1992). – V prosinci 1938 vydal vlastním nákladem v jediném výtisku jako svatební dar bratru Jaroslavovi a jeho ženě Marii knížku Jednadvacet (reprint 2002), soubor intimních kolorovaných kreseb od Toyen, který si u ní pro tento účel přímo objednal. Během svého londýnského pobytu vydal několik svých básní vlastním nákladem ve formě novoročenek. – Článek Sportovní narkotikum, který vyšel v roce 1931 v kulturním letáku Rok (v přepracované podobě pod vlastním jménem knižně s tit. Stoupa života), a v exilu vydané Dopisy z exilu příštím milenkám podepsal pseudonymem Jan Vlasák, v měsíčníku Svobodný zítřek (Paříž) užil pseudonymů Gottlob Brauk a Boguslav Broukčenko. Články podepisoval též šiframi bkb (-bkb-), B. B., -bkb-, -br-, Dr. B. B.

 Do českého kulturního života vstoupil Brouk na počátku třicátých let 20. století ještě v době svých gymnaziálních studií a již první časopisecké články a překlady dokazovaly jeho nadšené zaujetí psychoanalýzou a avantgardním uměním. Zdroje moderní obrazotvornosti spatřoval v umělcových psychických zážitcích, moderní poezii charakterizoval jako nejlepší řešení konfliktu mezi realitou a ideálem, neboť moderní poezie svým iracionalismem realitu překonává. Hájení sexuální svobodomyslnosti, nekompromisní trvání na individuální (tvůrčí) svobodě a fascinace současným moderním umění našly propojení např. v Broukově obhajobě umělecké erotické literatury v doslovu k próze Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu.
Broukova snaha o propojení impulsů psychoanalýzy a marxismu se projevila po časopiseckých článcích i v jeho knižní prvotině, studii Psychoanalysa. Vybraná témata z oblasti sexuologie se stala předmětem také následující knihy Psychoanalytická sexuologie, problematika onanie (pro niž Brouk preferoval termín ipsace) stojí v centru zájmu knihy Autosexualismus a psycherotismus. Své „osvětové“ příručky Brouk zakládal na důkladné etymologické a kulturně-historické analýze pojmosloví; sexuální chování interpretoval v závislosti na proměnách historických a kulturních kontextů s rozpětím od antiky po současnost. Charakteristickým znakem Broukova rukopisu je důsledná a detailní klasifikace a kategorizace každé zkoumané problematiky, příznačný je též kritický, krajně nesentimentální, skeptický přístup k lidské existenci. Dekonstrukcí nejrůznějších mýtů, sloužících lidem jako berličky ke snášení prázdnoty života, Brouk navazoval mj. na Friedricha Nietzscheho, jehož slova si několikrát vybral jako motta svých knih. Během třicátých let podrobil kritické demystifikaci běžné jevy lidského života, jako je etika (Poslední dnové etiky), práce (O funkcích práce a osobitosti, Strach z oddechu), sport (Stoupa života) nebo manželská instituce (Manželství – sanatorium pro méněcenné). Všechny tyto jevy viděl jako pošetilou lidskou snahu uniknout prázdnotě a bezsmyslnosti života a kompenzovat pocit méněcennosti. Z psychoanalýzy si Brouk přinesl přesvědčení, že veškeré lidské chování a jednání je libidinózní povahy (O funkcích práce a osobitosti) – v tomto smyslu interpretoval také akt sebevraždy, nicméně právo na tuto krajní individuální volbu zároveň hájil (O smrti, lásce a žárlivosti). Jediným rozumným životním postojem je podle jeho názoru lhostejnost k životu i smrti.
V knižní podobě vyšly také Broukovy disertační práce z oboru antropologie a estetiky. V práci Patologie životní zdatnosti navazuje na svou starší kritiku kultického uctívání géniů (článek Máchův kult ve sborníku Ani labuť ani Lůna; k tématu se vrací v knize O funkcích práce a osobitosti) a popírá v ní jak teorii o spojitosti geniality a šílenství Cesare Lombrosa, tak relevanci samotných pojmů genialita a talent. Za životním úspěchem mnohem více než vrozené dispozice stojí náhoda a štěstí. V Jazykové komice se z čistě lingvistického hlediska – na základě analýzy všech jazykových rovin – zabývá různými typy ústních i písemných komických projevů.
V období druhé světové války pracoval Brouk spolu s architekty Karlem Honzíkem (Tvorba životního slohu. Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec /1946/) a Ladislavem Žákem (Obytná krajina /1947/) na konceptu životního slohu, založeného na novém, racionálním uspořádání všech životních forem. Obecnou podstatu konceptu ozřejmil v textu Životní sloh, kde sloh pojímá jako výtvor ducha doby, jednotného myšlení a cítění; sloh vychází vždy z konkrétních životních podmínek a vzniká z přirozené lidské touhy po konsolidaci. Konkretizaci nového životního slohu přináší kniha Lidé a věci, rozšířená verze publikace Racionalisace spotřeby. Brouk zde podal návrh nové vědy, tzv. chrematologie, zabývající se pošetilým pozitivním (chrematofilie) i negativním (chrematoklastie) vztahem lidí k věcem. Tento dvojaký vztah Brouk vykládá opět na základě libidinózního charakteru lidského jednání, zároveň zde ovšem kriticky přehodnocuje surrealismus, k němuž se dříve sám hlásil a jenž se vyznačoval právě kultickým, fetišistickým uctíváním věcí. Své původní zaměření tu koriguje akcentem na střídmý životní styl, jehož předpokladem je kultivace niterného způsobu života, a to již v době obecného vzdělání, které by proto mělo být reformováno (Závažnost obecného vzdělání). Důraz klade především na rozvoj estetického cítění a filozofického a teoretického myšlení.
Broukovu exilovou esejistiku, publicistiku, poezii (cykly Ohlasy básní českých, Dvacet let svobody) a korespondenci shrnuje posmrtně vydaný knižní soubor Zde trapno existovat. Brouk zde zůstává ironickým glosátorem životní skutečnosti, tentokrát ve vztahu k pobytu v exilu. V jeho textech se nadále vyskytují erotické motivy a potřeba dehonestace různých klišé. S ironickou, až satirickou distancí demytizuje a deheroizuje postavení českého exulanta (Dopisy z exilu příštím milenkám); kritické reflexi podrobuje zmytizované a různými ideologiemi zneužité pojmy svobody a demokracie (O svobodě a demokracii, Problém svobody v lidské kultuře). Existenci ve zdánlivě svobodném světě reflektuje i ze subjektivního hlediska osamělého individua, jemuž vnější svoboda přináší pocit zoufalství a prohlubuje jeho bytostné solitérství. Stesk po domově a neukotvenost v cizí zemi do Broukova myšlení vnáší nostalgickou evokaci zmizelého řádu světa a ztracené noblesy, které nachází v rakousko-uherské monarchii (O svobodě a demokracii).

Bohuslav Brouk zemřel 19. 1. 1978 v Londýně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře