Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele Viktora Fischla

Viktor Fischl – básník a prozaik, se narodil 30. 6. 1912 v Hradci Králové. V diplomatických službách přijal Viktor Fischl v roce 1955 hebrejské jméno Avigdor Dagan, v češtině publikoval vždy pod původním jménem. – Narodil se v českožidovské rodině. Studoval na reálném gymnáziu v Hradci Králové (maturoval 1930), poté sociologii a práva na UK v Praze (JUDr. 1938). V letech 1935–39 byl parlamentním sekretářem Židovské strany v ČSR, v téže době redigoval sionistický týdeník Židovské zprávy. Koncem března 1939 emigroval do Anglie, kde od roku 1940 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí čs. exilové vlády, do roku 1944 jako vedoucí oddělení propagandy v informačním odboru, pak spojovací úředník mezi ministerstvem a čs. výborem anglického parlamentu. Byl blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka. V letech 1940–45 zde zastával funkci sekretáře Čs. centra PEN klubu v exilu. V letech 1945–47 pracoval jako tiskový atašé čs. velvyslanectví v Londýně, poté na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. V roce 1949 na svou funkci rezignoval a odešel do Izraele, který od roku 1955 reprezentoval jako vyslanec v Japonsku, Barmě, Polsku, Jugoslávii, Norsku a Rakousku (penzionován 1977). Zemřel 28. 5. 2006 v Jeruzalému.

Literárně činný byl od roku 1933, jeho prozaický debut Píseň o lítosti byl roku 1948 oceněn v soutěži Evropského literárního klubu (ELK), česky však vyšel až roku 1982 v Torontu; v roce 1998 vznikla na motivy tohoto románu stejnojmenná televizní inscenace (r. Dušan Klein). Česky přispíval Fischl původními pracemi i překlady, zvláště poezie pražských německých autorů, do Židovských zpráv, Lidových novin, Práva lidu, Rozhledů, Listů pro umění a kritiku, Národního osvobození aj.; v době pobytu v Londýně pak do Obzoru, Čechoslováka, Mladého Československa. Publikoval i hebrejsky. V roce 1992 mu byla udělena Cena Egona Hostovského, v roce 2004 Cena Jaroslava Seiferta (společně s Josefem Škvoreckým), v roce 2005 cena Gratias Agit, již uděluje Ministerstvo zahraničních věcí. Užíval šifry vf.

Předválečnou fázi Fischlovy tvorby představuje lyrika vyhraňující se pod vlivem Františka Halase a Otokara Fischera. Jsou pro ni příznačné melancholické nálady, motivy smrti a bolestné tušení válečné katastrofy, jež vrcholily ve sbírce Hebrejské melodie, sdělující hluboké soucítění s lidským utrpením a touhu po zdroji útěchy. Válečné prožitky z celé Evropy odrážejí sbírky Lyrický zápisník, Mrtvá ves, Evropské žalmy a Anglické sonety. Poválečnou básnickou tvorbu shrnuje až výbor z 80. let Dům U tří houslí.
Fischlovo prozaické dílo má charakter variací na několik klíčových problémů či obtížně zodpověditelných otázek; spíše než vývojovou linii v něm lze identifikovat návratné tematické okruhy; převaha autorových próz (s výjimkou poválečné Písně o lítosti, prozaické ódy na toleranci, soucit a vzájemné odpuštění) vznikala ve zralém věku, po ukončení diplomatické kariéry (své zkušenosti z této oblasti autor využil jako rámec souboru tragických i komických příběhů v pozdních Povídkách ze starého cylindru). Tíhnutí k rekapitulaci životní zkušenosti se projevuje především v postojích vypravěče, jemuž je vlastní senzitivita, reflexivita, tendence k meditaci, bilancování a gnómám, ať už je vypravěč stylizován jako autobiografický (v prózách vzpomínkových), jako fikční protagonista (Dvorní šašci, Loučení s Jeruzalémem, Ulice zvaná Mamila) nebo jako pozorný svědek více či méně uvěřitelných příběhů ve sbírkách povídek. Autorovo filozofické krédo vyjadřuje lyrizovaná próza Kuropění, přinášející ve dvojí optice – melancholicky romantické a vděčně vitalistické – obraz vesnice jako mikrokosmu naplněného cyklickým děním, jež ve své všednosti vyjevuje věčné životní hodnoty v nepřetržitém toku času, daleko přesahujícím hranice jednoho příběhu či lidského osudu. Z představy „toku života vytrysklého z vyprávění“ vyvstává soubor povídek Figarova zlatá svatba, navazující na čapkovský typ apokryfů; apokryfnost tu spočívá v rozvíjení a pokračování původních příběhů. K aluzi tradičního žánru se Fischl vrátil ve filozofických povídkách se zvířecím vypravěčem Skorobajky.
Podstatná část Fischlových próz, vyznačujících se stěhováním motivů a epizod, je věnována židovské tematice. I do námětů ze současného života Izraele, zpracovaných hlavně v povídkové tvorbě (Jeruzalémské povídky, Z povídek nosiče Ovadji), se promítají reminiscence utrpení Židů za druhé světové války. V dalších dílech je pak zvažována sdělitelnost svědectví o holocaustu: v románech Dvorní šašci a Hodinář z uličky zvěrokruhu si ti, kdo přežili, kladou otázku po smyslu svého přežití, jež pociťují jako závazek. Těmito i dalšími prózami (Kafka v Jeruzalému, Loučení s Jeruzalémem, Ulice zvaná Mamila) prolíná obraz Jeruzaléma jako zázračného města obývaného lidmi nadanými výjimečnými schopnostmi i podivíny, města, v němž prostřednictvím opakování modelových příběhů, ba i převtělování jejich protagonistů splývá minulost s přítomností. Spolu s domovem autorova dětství (tematizovaným ve vzpomínkové próze Rodný dům) představuje Jeruzalém (bez ohledu na to, že je dějištěm množství aktuálních konfliktů) prostor jistoty, pramenící z tradice, a také prostor naděje. Ta se vždy znovu rodí z vypravěčovy neustávající metafyzické disputace o božské autoritě; hlavní rysy přisuzované metafyzické instanci jsou přitom „lidské“: odpovědnost a existenciální osamělost, v níž je tato autorita nucena činit dalekosáhlá rozhodnutí. Právě naděje a až mentorsky traktovaná vděčnost za obohacující smyslovou zkušenost z mnohotvárného světa překonávají i deziluzi pramenící z jeho ostrého politického a náboženského rozdělení. Z tohoto hlediska se i Fischlova variace na tradiční pohádku o Palečkovi, situovaná do perského Chorásánu (Říkali mu Sefi), jeví jako smířlivé gesto sjednocující svět skrze sdílené příběhy.
Nostalgické a sentimentální nálady vytvářejí spojnici mezi Fischlovou tvorbou pro dětské čtenáře (Strýček Bosko, Modrý kolotoč) a jeho „pohádkami pro dospělé“ (Velociped pana Kulhánka, Hrací hodiny). Trvalým zdrojem naděje zůstává pro autora láska jako dar života v obojím slova smyslu, zdrojem jistoty pak až ideálně pojatá rodina, jejíž symbolický kruh zůstává v platnosti i tehdy, když jsou jednotliví členové oběťmi tragického osudu, ať už individuálního či spjatého s dějinami (Zátiší s houpacím koněm, Hovory s jabloní).
 Z hlavních tematických okruhů vybočují povídky exemplifikujících politické procesy 50. let (Obžalovací spis) a ironická hříčka s faustovským rámcem Maškary v Benátkách, v níž autor doslovně karnevalizuje úskalí prudkého civilizačního rozvoje za současného přetrvávání kulturních schémat.
V závěru své spisovatelské kariéry Fischl reflektoval svou tvorbu (včetně jejích zdrojů a nedokončených pokusů) pod příznačným titulem Prstoklady. Takřka symbolickou tečkou za jeho dílem je pak poslední román Vy, soudcové athénští, v němž spisovatel pro vyjádření svého poselství o touze po sebereflektujícím dialogu jako prostředku dorozumění využil jako mluvčího postavu antického filozofa Sókrata.
Původní autorovu tvorbu provázela také činnost překladatelská, zahrnující jak práce odborné, tak beletrii, v posledních letech zaměřená zvláště k modernímu zprostředkování vybraných biblických textů.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz