Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele Vladimíra Vokolka | Deník KNIHY

Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele Vladimíra Vokolka

Vladimír Vokolek – básník, prozaik a esejista, syn majitele pardubické tiskárny Václava Vokolka, se narodil 1. 1. 1913 v Pardubicích. Jeho starším bratrem byl malíř a sochař Vojmír Vokolek (1910–2001), nejstarším pak tiskař a pozdější spolumajitel rodinného podniku Vlastimil Vokolek (1903–1985), který byl také vydavatelem a redaktorem časopisu Tvar (1931–32) a edicí Paprsek (1924–46) a Delfín (1935–39, s Bohuslavem Durychem). Syn Václav Vokolek je výtvarníkem a spisovatelem.
Vokolek navštěvoval gymnázium v Pardubicích a v Rychnově nad Kněžnou. Po maturitě (1933) se přihlásil na FF UK, kde studoval češtinu, francouzštinu a filozofii (k jeho učitelům patřil mj. F. X. Šalda). V roce 1938 s bratry založil bibliofilskou edici Lis tří bratří, v níž vycházela převážně jeho díla (do 1949, 7 sv.). V druhé polovině 30. let započaly také Vokolkovy přátelské styky s Josefem Florianem, Jakubem Demlem, Bohuslavem Reynkem, Janem Čepem, Františkem Hrubínem, Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími. Studia Vokolek promocí neukončil a po uzavření vysokých škol (1939) se vrátil domů do Pardubic. V letech 1939–45 byl nezaměstnaný, kromě školního roku 1940–41, kdy byl výpomocným učitelem katolického náboženství v Hlinsku. V letech 1945–46 absolvoval prezenční vojenskou službu a zároveň knihovnické kurzy při FF UK. Poté (1946) se odstěhoval do Děčína, kde se na doporučení Františka Halase stal ředitelem Okresní lidové knihovny, roku 1949 byl z ředitelského místa odvolán, 1954 z knihovny propuštěn. Pracoval jako učitel ZŠ v Děčíně.
Od roku 1968 byl pracovníkem Tiskové informační služby v Ústí nad Labem, kde působil jako jeden z redaktorů časopisu Dialog. Po zastavení časopisu (1970) byl bez zaměstnání; od roku 1973 v důchodu.

První verše otiskl v Akordu (1937), dále publikoval zejména v periodikách: Řád, sborníky Archy (Stará Říše), Vyšehrad, Plamen, Dialog (Ústí nad Labem), Sešity pro mladou literaturu (1968 zde drama Sokratova poslední noc) aj. V rukopisné, respektive později v samizdatové podobě byly šířeny jeho práce Únor (B 1949), Rekviem za Jana Masaryka (B 1949), Kašpar Hauser (B 1950), Dětství (BB 1951; přeprac. 1979), Obrana básníka (EE 1955), Tak pravil Švejk (P 1959), Monology po telefonu (BB 1960; přeprac. 1977), Exodus (BB 1960; přeprac. 1976), Sokratova poslední noc (D 1965), Oidipovské variace (EE 1970), Hádání z vody (BB 1973; poté s tit. Ve znamení ryb in smz. Dílo V. V.), Slepé naděje (EE 1973), Kříž a křídlo (BB 1974; přeprac s tit. Na hrotu plamene, Česká expedice 1987; sbírka měla 1970 vyjít s tit. Na hrotu plamene, její vydání však bylo cenzurou znemožněno), Obrázkové dějiny (EE 1975), Kukačka a kyvadlo (BB v próze, 1975), Ke komu mluvím dnes (BB 1977), Jak dlouho (pět básní jako novoročenka, 1976), Bílé místo (BB 1980), Torzo máchovských studií (EE 1986), Kroužení (BB 1987). V samizdatu bylo také vydáno souborné Dílo V. V.: 3. sv. Hic iacet (1981, obsahuje: Únor, Rekviem za Jana Masaryka, Kašpar Hauser, Dětství); 4. sv. Cesta do ztracena (1982, obsahuje: Tichý a temný, s tit. Ve znamení ryb, Atlantis); 5. sv. Kříž a křídlo (1983, obsahuje: Monology po telefonu, Exodus, Kříž a křídlo); 6. sv. Ke komu mluvím dnes (na tit. listě 1978–80, obsahuje: Ke komu mluvím dnes, Bílé místo); Absurdanda (PP 1980; 1. verze textů kolovala ve 4 svazcích již od konce 50. let).

Vokolkův vstup do literatury byl ovlivněn prostředím rodinného tiskařského závodu a jeho blízkostí ke křesťansky orientovaným aktivitám. Již jeho první bibliofilsky vydané básně se začleňují do kontextu katolické poezie tak, jak ji ve 30. letech ztělesňoval básnický odkaz Otokara Březiny, poezie Jana Zahradníčka i tvorba francouzských básníků baudelairovské provenience. Pod těmito vlivy se také utvářela Vokolkova poetická dikce, obraznost a cílevědomá snaha po básnickém tvaru, jenž by odrážel svrchovanou dokonalost veškerého stvořeného jsoucna (Žíněné roucho). Básníkův náboženský prožitek od počátku nemá znaky vnější náboženské zdobnosti a sentimentálního kvietismu, ale, patrně pod vlivem Josefa Floriana, tíhne až k středověce vyhraněným postojům, jimž nechybí patos a tvrdá bloyovská odhodlanost. To se projevilo i ve verších z válečných let, v nichž s ironickým sarkasmem a rozhořčeným patosem komentoval zločiny války, a především soudobou duchovní atmosféru, která tuto válku zplodila (Národ na dlažbě, Cesta k poledni). Vokolkova válečná poezie má až pamfletický charakter, apokalyptické vize světa na „útěku před Bohem“ (ovlivněné filozofickým dílem Maxe Picarda) se zde prolínají s poznáním nesmírné sociální a mravní bídy člověka, vykořeněného z tradic daného řádu. Apelativnost a zvýrazněná tendenčnost básníkových vizí rozrušuje veršovou pravidelnost, volný verš se střídá s až mechanickým rytmem gramatických rýmů tak, jak se střídají vlny básníkova rozhořčení s mravními apely. Pochmurné svědectví o duchovním stavu současného světa podává Vokolek rovněž v poválečné básnické poemě Atlantis, stojící ideově v těsné blízkosti Zahradníčkovy La Saletty.
Během komunistické totality Vokolek nesměl, až na dvě výjimky z konce 60. let, publikovat, respektive mohl svou tvorbu prezentovat pouze prostřednictvím rukopisů a samizdatů a v zahraničí. Z jeho veršů v této době mizí poválečný apelativní patos i výrazová expresivita a jeho výpověď se výrazně prohlubuje: od polyfonní básnické skladby Pouť (knižně ve sbírce Mezi rybou a ptákem), alegorizující svět jako panoptikálně zrůdný obraz pouťového hlomozu a třeštění, se stále více soustřeďuje na filozofickou reflexivní lyriku, jejímž základním tématem je hledání identity v soudobém sekularizovaném světě. Na křesťanovo tázání se po smyslu bytí, v němž všechno ztrácí lidský rozměr, odpovídá nadějí, s níž hledí na smysluplnost i té nejnepatrnější věci. Meditací prohlubovaný dotyk s každodenností jeho poezii znatelně oprostil a zcivilněl. Básnické obrazy se střídají s útržky řečí a filozofické sentence s kolážovitým výsekem všední reality, aby tak vznikl komplexní obraz světa, jehož grotesknost básník intenzivně prožíval.
Od počátku 50. let Vokolek psal i eseje a prozaické texty, kolísající mezi deníkovým záznamem a filozofickým komentářem doby. Jako jeden z prvních českých spisovatelů v nich z nejrůznějších úhlů odkrývá absurditu a groteskno, skrývající se pod maskou zdánlivé normálnosti, zrůdně směšnou podobu společnosti, v níž je člověk nucen žít (prózy psané 1948–58 a soustředěné do souboru Absurdanda). S výraznou filozofickou náročností se Vokolek pokusil tento prožitek absurdity analyzovat v próze Tak pravil Švejk (psáno 1959–60), v níž vytvořil jakýsi „švejkovský paramýtus“, sarkasticky se vysmívající různým způsobům smířlivé koexistence dobra a zla. S hlubokou filozofickou a literárněhistorickou erudicí Vokolek polemizoval se soudobými představami o poslání a podstatě literatury také v sokratovsko dialogických esejích (Obrana básníka).

Vladimír Vokolek zemřel 23. 7. 1988 v Ústí nad Labem.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře