Dnes uplyne 115 let od narození spisovatele Jana Čepa | Deník KNIHY

Dnes uplyne 115 let od narození spisovatele Jana Čepa

Jan Čep – prozaik a esejista, se narodil 31. 12. 1902 v Myšlichovicích jako první z deseti dětí chalupnické rodiny; jeho bratr Václav Čep (1908–1986) překládal italskou, francouzskou a španělskou prózu. Obecnou školu vychodil Čep v Cholině, gymnázium v Litovli (mat. 1922); zde ho učil mj. básník, dramatik a překladatel Eugen Stoklas. Na FF UK v Praze studoval češtinu, angličtinu a francouzštinu; v Hlávkově koleji bydlel jistý čas s Vilémem Závadou. Studia nedokončil, po první státní zkoušce (1926) se nastěhoval k Josefu Florianovi do Staré Říše a tři čtvrtě roku mu pomáhal (i jako překladatel) v jeho vydavatelské činnosti. Poté žil jako spisovatel z povolání (soustavně lektoroval pro nakladatelství Melantrich a Symposion, po válce pro Vyšehrad). V roce 1927 krátce bydlel ve Slapech u Prahy, v letech 1927–28 v Berouně, potom v Praze-Modřanech, v polovině 30. let načas znovu ve Slapech, pak v Praze. Od roku 1923 také často pobýval na studijních cestách, a to v Anglii, Španělsku, Jugoslávii, ale především ve Francii (kterou už tehdy považoval za svou „druhou vlast“), mj. též u autorů, které překládal, u Georgese Bernanose (1928 a 1934 ve Francii, 1935 na Mallorce) a Henriho Pourrata. Mezi jeho nejbližší literární přátele patřili Rudolf Černý, Jakub Deml, Jan Dokulil, Bedřich Fučík, Jitka Fučíková, František Halas, Egon Hostovský, František Hrubín, Aloys Skoumal, Josef Vašica, Vladimír Vokolek, Albert Vyskočil, Jan Zahradníček. Za války žil ve svém rodišti (úzké vztahy ho tehdy poutaly k olomouckým dominikánům a mezi nimi zejména k vydavateli revue Na hlubinu Silvestru Maria Braitovi), od roku 1945 opět v Praze (1947 pobýval v Itálii). V srpnu 1948 emigroval do Paříže, kde žil až do své smrti s výjimkou let 1951–55, kdy pracoval v Mnichově jako komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa (později působil jako její pařížský kulturní dopisovatel a posléze volný spolupracovník). V roce 1954 se oženil s dcerou (tehdy už mrtvého) francouzského literárního historika a kritika Charlese Du Bose. Zemřel po třetím záchvatu mozkové mrtvice 25. 1. 1974, pohřben byl do hrobky svého tchána v Celle-St. Cloud v těsné blízkosti Paříže.

Po maturitě debutoval v ostravském Moravskoslezském deníku, poté publikoval zejména v časopisech Cesta, Rozmach, Sever a východ, Tvar, Akord, Kvart, Řád, Listy pro umění a kritiku, Obnova, Na hlubinu, Vyšehrad, po 1948 v časopisech Nový život (Řím), Svědectví (Paříž), Proměny (New York). Redigoval „knihovnu světových románů“Epika (Melantrich, 1936–39) a 1. svazek knižnice Vavřín (Vyšehrad, 1942). V samizdatu vyšly Sebrané spisy J. Č. (1981–83, 6 sv., ed. B. M. =Bedřich Fučík a Mojmír Trávníček); dále mj. Holubí princezna (1977); O Paulu Claudelovi (1981). Řada starších Čepových textů byla převzata do různých samizdatových sborníků a edic, mj. i jeho poznámka k tzv. Halasově politické závěti (mj. ve sborníku A co socialismus, 1979). Podle románu Hranice stínu byl natočen stejnojmenný celovečerní film (1996, s. Martin Müller, Veronika Müllerová, Petr Michálek, r. Martin Müller). – Užíval šifer Č., -č., čp., jč., -jč-, J. Č., v Moravskoslezském deníku pseudonymu Jan Milovický, dále pseudonymů Josef Bříza a Jiří Drs. – K 95. výročí Čepova narození se v Olomouci ve dnech  9.-10. 3. 1998 uskutečnila mezinárodní konference; příspěvkům z této akce je věnováno mj. číslo České literatury 6/1998.

Od protagonistů české meziválečné prózy, a to i od těch, kteří rovněž trvale vycházeli z katolické inspirace (Jakub Deml, Jaroslav Durych), se Čep od počátku lišil svou (ve všech plánech díla uplatňovanou) intencí sjednocovat dočasně rozdělené a takto nabývaným souladem docilovat pravé integrity jevů. Již v jeho prvotině Dvojí domov našel tento scelující elán nejzřetelnější výraz v titulní ideji, podle níž domov člověka na tomto světě je toliko předstupněm, fragmentárním podobenstvím jeho domova nadpřirozeného a věčného. Jakkoliv byla pro Čepa hierarchie dvojího domova neměně dána a jakkoliv z priority nadpozemského domova vyvozoval, podpořen „vrozeným platonismem“, své postavení poutníka, ba cizince na této zemi, nezabraňovalo to jeho plnému akceptování vezdejší, pomíjivé reality se všemi jejími drsnostmi a vadami, naopak umocňovalo to jeho vroucí, soucitnou lásku k ní. U Čepa nelze mluvit, jako u Durycha, o žízni absolutna, nýbrž o „žízni tělesné přítomnosti Ukřižovaného“ (Oldřich Králík). Dominantními motivy Čepovy tvorby se logicky stala smrt jako okamžik, kdy jeden domov člověka zaniká v druhém, a dětství jako věk, který svou čistou radostností zrcadlí situaci člověka ještě před jeho vyhnáním z ráje. Skryté vazby mezi dvojím domovem, jakož i niterná dramata, v nichž člověk sám rozhoduje o své budoucí spáse nebo zatracení, situoval Čep do prostředí soudobé vesnice; protože však svým základním námětem činil skutečnosti duchovní a přednostně usiloval o zachycení reality fenomenologické (Jan Franz), odmítal apriorní preferování vesnice i biologická hesla, jimiž ve 30. letech operoval ruralismus. Ve srovnání s městem však vesnice přece jen měla v Čepových očích duchovní kvality, které jeho hrdinům – prostým vesničanům i městským intelektuálům vracejícím se za své životní krize do rodného kraje – napomáhaly dojít poznání vlastního jedinečného poslání v životě i nalezení niterného smíru skrze spočinutí v Bohu. Vedle tradiční (katolické) zbožnosti byly oněmi kvalitami zejména příznivé podmínky pro srůstání člověka s krajinou a přírodou a dále zavazující existence pospolitosti, vytvářené nejen živými, nýbrž i mrtvými a dosud nenarozenými. Takto vytvářel Čep každou ze svých próz určitý duchovní prostor; dramatičnost jejich dění pak spočívala v tom, zda jednotlivé postavy při svém sebeuskutečňování zůstanou nakonec vně tohoto prostoru, nebo zda s ním splynou v jednotu. Soustředění na okamžiky užaslého prozření, tj. na zážitky transcendentna, vedlo Čepa k preferování formy s jediným syžetovým ohniskem, povídky (mj. soubor Polní tráva); odtud Čepova pozice v moderní české literatuře jako jednoho z jejích nemnohých bytostných povídkářů. Na uskutečňování autorovy generální sjednocovací intence se výrazně podílel i tvar Čepových povídek, a to svou monotematičností, monografičností, klidným lineárním vyprávěním bez pestrých dějových peripetií i bez složitější syžetové strukturace, absencí sociologické a psychologické analýzy, přítomností vypravěče zabezpečujícího pevný hodnotový (křesťanský) rastr, stavebnou uzavřeností, jazykovou uměřeností a stylovou zhuštěností. Osobitou součástí Čepovy situační epiky byl její lyrismus. Jeho historickým zdrojem byl obecný lyrizační trend české prózy v době Čepova debutu; zde možno konstatovat Čepovu (postupně slábnoucí) souběžnost se smyslovou konkrétností Demlovou i hodnotící metaforičností Vančurovou. Jeho zdrojem individuálním byl autorův „jitřní zrak“ (F. X. Šalda), obzírající jevy jakoby v okamžiku jejich stvoření, a důraz na emocionalitu slova. Podoba Čepových povídek způsobila, že když se autor v polovině 30. let výjimečně pokusil o rozměrnější útvar, došel logicky k žánru tzv. románu formování. Veden katastrofickým vývojem evropské politiky, využil Čep v prózách Hranice stínu a Zápisky Jiljího Klena (původně v souboru Modrá a zlatá) jednoho ze svých stálých námětů (hrdinova řešení životní krize uprostřed vesnické pospolitosti) k obecnému odsouzení současnosti jako doby tragického duchovního rozvratu a k vyzvednutí křesťanského univerzalismu 13. století jako zatím nejzdařilejší společenské realizace božího zákona. Kvůli svému antropocentrismu, jenž se obchází bez Boha, byly tu shodně odsouzeny totalitarismus i liberalistický demokratismus a španělská občanská válka tu byla hodnocena jako boj (komunistických) neznabohů s (katolickými) zastánci věci boží. Tato ideologizace Čepovy beletrie vyvolala celkové posílení ich-formy, zcivilnění podání, příliv aktuálně polemických glos a v posledku i její postupné umlkání. V autorově literární činnosti získaly nakonec převahu úvahové žánry, jež ostatně praktikoval už od vstupu do literatury. Zejména poté, co byl nucenou emigrací odtržen od svých inspiračních a jazykových kořenů, co jeho „druhá vlast“ nenašla vztah k jeho umělecké tvorbě a co se prostřednictvím svého rozhlasového zaměstnání rozhodl bezprostředně čelit totalitarismu, stala se úvaha pro Čepa výhradním žánrem. Pokud jí chtěl duchovně posílit lidi „doma“ nebo polemizovat s teorií a praxí komunistické moci, dával jí podobu rozhovoru. Podobu „samomluvy“ pak Čepovy úvahy mají tam, kde pokračoval ve svých tradičních zamyšleních nad podstatnými otázkami života, nad články křesťanské víry a událostmi katolického církevního roku i nad úkolem a postavením básníků a umění vůbec. Tyto rozhlasové úvahy mluvního stylu a unifikované délky vydal Čep v několika výběrech, vnějšími okolnostmi někdy donucen ke krácení původního textu.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře