Dnes uplyne 120 let od narození spisovatelky Milady Součkové

Milada Součková – prozaička, básnířka a literární historička, se narodila 24. 1. 1899 v Praze. Pocházela z rodiny stavebního podnikatele. Po absolvování dívčího reálného gymnázia Minerva (mat. 1918) studovala na pražské Přírodovědecké fakultě (do 1922, 1923 RNDr. prací O duševním životě rostlin), v letech 1922–23 absolvovala stáž v Ženevě. Literární tvorbě se začala věnovat pod vlivem svého muže malíře, doktora přírodních věd a spisovatele Zdeňka Rykra (1900–1940, sňatek 1927); ovlivněna byla též Pražským lingvistickým kroužkem (který také podporovala), a především přátelstvím s Romanem Jakobsonem. S Vladislavem Vančurou spolupracovala na prvním díle Obrazů z dějin národa českého. Do roku 1945 nebyla zaměstnána, po válce byla jmenována kulturním atašé při čs. konzulátu v New Yorku, v dubnu 1948 však rezignovala a rozhodla se trvale zůstat v USA. Přednášela českou literaturu a literatury slovanské na univerzitách v Harvardu (1950–62), v Chicagu (1962–69) a v Berkley (1970–73). 1959 obdržela Guggenheimovo stipendium. Jako zaměstnankyně slavistického oddělení Harvard College Library shromáždila cennou sbírku české a slovenské literatury.

Přispívala do novin a časopisů: Lidové noviny, Eva, Kvart, Slovo a slovesnost a Listy (Melantrich), po odchodu do exilu především do Proměn a Perspektiv (oba New York), dále do Sklizně (Hamburk), ojediněle do Studií (Řím). Dále publikovala v periodikách Harvard Library Bulletin (Cambridge), Books Abroad (New York). V Proměnách užívala šifry M. S.

Milada Součková je představitelkou a zakladatelkou intelektuální linie české literatury. Do českého literárního kontextu přinesla netradiční postupy, rozvíjené především v anglosaské literatuře (Lawrence Sterne, James Joyce, Virginia Woolfová). Její tvorba je nesena dvěma výraznými sjednocujícími principy. Prvním je autorčin smysl pro experiment a destrukci literární konvence; druhým, zdánlivě opozitním, je hluboká znalost literární tradice a k ní příslušejících literárních struktur, které jsou mnohonásobně využívány jako stavebný prvek díla. Kontrast takto vytvořených rovin způsobuje napětí mezi odkazem k hotovému, uzavřenému světu literárních vzorců, symbolů, ikon a jejich permanentním zpochybňováním prostřednictvím nově utvářeného fiktivního kontextu, který je rozkládá, paroduje, ale i významově obohacuje. Takto navozeným aktem se promlouvající subjekt pokouší zbavit tlaku stylu a konvence, jejichž dominantní vliv potvrzuje proměnu bohaté skutečnosti v literární schéma. Její prózy rezignují na pevnou syžetovou stavbu i na časovou konsekvenci. Vypravěč kombinuje ultrarealistický popis všední banality se symbolickými odkazy k hotovým literárním textům, reflexi vlastního vypravěčského gesta s personalizací, vnitřními monology postav, které často nabývají podoby proudu vědomí. Surrealismem inspirovaný pokus o zápis vnitřní reality individua se objevuje v autorčině debutu První písmena i v knize Amor a Psyche, kde je již zřetelná snaha karikovat konvenční postupy výstavby prózy. Romány Odkaz a Zakladatelé na půdorysu tradičního tématu, příběhu o rozkladu měšťanské rodiny, předvádějí i rozklad literárních forem, které zobrazovanou společenskou vrstvu emblematizují. V útržcích vnitřních monologů, příběhových fragmentů je zde jako dominující, všepohlcující fenomén zobrazen čas. Úsilí o parodické využití tradičních žánrů pak vrcholí v dílech Škola povídek, která je jakousi učebnicí poetiky 18. a 19. století. V Bel cantu, příběhu průměrné zpěvačky toužící po úspěchu, autorka sleduje v mnoha rovinách proměnu skutečnosti ve fikci. Fascinace především nebezpečností této proměny se objevuje i v její – po válce vydané – próze Hlava umělce. – Již za války, v knize Žlutý soumrak, která byla inspirována japonskou poezií, si Součková ověřila možnost využít v novém kontextu tradiční básnické formy. Poezie pak výrazně dominovala autorčině exilové tvorbě. Její lyrika prostřednictvím intelektuálního experimentu „testovala“ schopnost a dynamiku významových možností slov i neobvyklých slovních spojení, v nichž se prolíná banální všednost s umělým světem literatury. Zájem o všednost sbližuje lyriku Milady Součkové s poetikou Skupiny 42. Významným inspiračním zdrojem, zvláště v lyrických textech z 50. a 60. let, se jí stal duchovní svět katolicismu, českého i italského baroka. V její poezii se však objevují rovněž tradiční exilová témata a motivy, jako nostalgie a hledání domova, vždy však jsou traktovány způsobem, který je činí součástí vnitřního světa subjektu a zbavuje schematické emblematičnosti (Pastorální suita, Sešity Josephiny Rykrové). – Autorčina činnost literárněvědná, psaná a publikovaná převážně v angličtině, má dvě linie. Soustředila se zejména na zkoumání výrazných literárních osobností a takových období, kdy česká literatura překročila úzce národní kontext a navázala dialog s evropským kulturním prostorem (The Czech Romantics, The Parnassian Jaroslav Vrchlický, Baroque in Bohemia). Značnou pozornost však věnovala i soudobé české literatuře a mimoliterárním vlivům, které ji od roku 1939 často násilně ovlivňovaly (A Literature in Crisis: Czech Literature 1938–1950, A Literary Satelite. Czechoslovak-Russian Literary Relations).

Milada Součková zemřela 1. 2. 1983 v Bostonu.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz