Dnes uplyne 140 let od narození historika Zdeňka Nejedlého

Zdeněk Nejedlý – historik, estetik a muzikolog, se narodil 10. 2. 1878 v Litomyšli. Otec Roman Nejedlý (1844–1920) byl učitelem, hudebním skladatelem a vlastivědným pracovníkem. Manželka Marie (roz. Brichtová, 1881–1953) byla dcerou ředitele Národní politiky, syn Vít Nejedlý (1912–1945) byl hudebním skladatelem a dirigentem, dcera Zdenka (1908–1998), byla úspěšnou lékařkou.
Po maturitě na gymnáziu v Litomyšli (1896) Nejedlý studoval na pražské FF historii, zprvu v kombinaci se zeměpisem a později s estetikou (žák Jaroslava Golla, Otakara Hostinského a Tomáše Garrigua Masaryka). PhDr. získal v roce 1900 prací Česká misie Jana Kapistrana. Paralelně navštěvoval soukromé kurzy kompozice u Zdeňka Fibicha. V letech 1899–1909 byl zaměstnán v archivu Muzea Království českého. Pravidelně podnikal výzkumy v polských, německých a ruských archivech, v roce 1900 navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně. V roce 1905 se habilitoval na FF české univerzity v Praze v oboru hudební věda spisem Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, v roce 1908 se zde stal mimořádným a 1919 řádným profesorem hudební vědy. V březnu 1939 odešel ilegálně do SSSR a do roku 1945 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV SSSR a profesorem na katedře dějin západních a jižních Slovanů Lomonosovovy univerzity. Byl tu politicky velmi aktivní: spolupracoval s moskevským vedením KSČ (za svého pobytu v Moskvě byl 1939 přijat za člena KSČ zpětně od 1929), byl místopředsedou Slovanského výboru, publikoval v Československých novinách, působil v českém vysílání moskevského rozhlasu aj. 1945 se podílel na přípravě Košického vládního programu a byl jmenován ministrem školství a osvěty, v letech 1946–1948 ministrem sociální péče. Hned po válce se vrátil na FF UK (přednášel dějiny Slovanstva), v roce 1947 jmenován řádným profesorem všeobecných dějin na PedF. V roce 1953 získal titul doktora historických věd. Po únoru 1948 jako ministr školství a osvěty (od června 1948 přejmenováno na ministerstvo školství, věd a umění) řídil přestavbu školství (s poslední reformou 1953 však vnitřně nesouhlasil a úřad opustil) a vznik nových kulturních a vědeckých institucí. V roce 1945 jmenován prezidentem ČAVU (jejím mimořádným členem od 1925, řádným od 1932), 1952 se stal prvním prezidentem ČSAV, 1953 krátce náměstkem předsedy vlády ČSR, poté až do smrti ministrem bez portefeje.
Před první světovou válkou se podílel na konstituování české muzikologie zejména rozsáhlým husitologickým bádáním a stal se členem řady vědeckých institucí (mj. 1904 mimořádným a 1918 řádným členem Královské české společnosti nauk). Podílel se též na činnosti popularizační a osvětově organizátorské: od 1906 člen Svazu osvětového a Českého pracovního výboru pro lidovou píseň (od 1911 jeho předsedou). V roce 1911 založil na pražské univerzitě Hudební klub, jehož byl předsedou, 1924 spoluzaložil Společnost pro hudební výchovu. Jako celoživotní obdivovatel hudby Bedřicha Smetany byl od roku 1909 členem sboru pro postavení jeho pomníku a později členem jeho společnosti, v roce 1924 měl hlavní podíl na smetanovských oslavách a začal také redigovat souborné kritické vydání díla tohoto skladatele, v roce 1936 pak byl iniciátorem založení Muzea Bedřicha Smetany, v roce 1935 založení Společnosti Otakara Ostrčila, jejímž byl předsedou.
Roku 1918 Nejedlý vstoupil do aktivní politiky: od roku 1918 byl členem České (Československé) strany pokrokové, v letech 1920–1921 členem výkonného výboru Realistického klubu, po jehož rozdělení se postavil do čela levice. Na podzim 1921, kdy byla z levého křídla Realistického klubu vytvořena Socialistická společnost, se stal členem jejího výboru, od roku 1925 předsedou (do jejího zániku 1939, 1924 při Společnosti založil časopis Nové Rusko). Od 20. let spolupracoval s Dělnickou akademií a Proletkultem. V roce 1925 se stal spoluzakladatelem a předsedou Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem (od 1934 Společnost pro hospodářské a kulturní styky s SSSR ). V jejím čele odjel 1925 poprvé do SSSR (navštívil ho ještě 1927, 1935 a 1937). V této funkci zůstal (s výjimkou 1939–1945) až do února 1948, kdy Společnost fúzovala do Svazu čs.- sovětského přátelství, jehož předsedou byl až do své smrti. V letech 1926–1931 předsedou Mezinárodní dělnické pomoci (od 1928 Dělnické pomoci v Československu), od roku 1927 členem ústředního výboru Rudé pomoci Československu, od 1929 členem a v letech 1932–1933 předsedou Levé fronty, od 1932 členem výboru Ligy pro lidská práva, od 1933 členem Komitétu pro pomoc emigrantům z Německa, od 1935 předsedou Mezinárodního sdružení marxistických akademiků (od 1936 přejmenováno na Socialistickou akademii) aj. 1936 stál u zrodu Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a navštívil španělskou frontu. Přednášel na četných shromážděních a dělnických schůzích a účastnil se téměř všech meziválečných mírových a protiimperialistických kongresů (mj. 1927 v Bruselu, 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem, 1932 v Amsterodamu a 1933 v Paříži). Od počátku 30. let se stále více sbližoval s politikou KSČ, jednostranně propagoval SSSR, obhajoval i procesy v SSSR a stalinistickou orientaci v mezinárodním komunistickém hnutí. Od roku 1945 byl členem ÚV KSČ, poslancem Národního shromáždění (1946–1954) a předním funkcionářem mnoha politických a kulturních organizací.

Přispíval do řady časopisů vědeckých i odborných a rovněž do deníků: Česká stráž, Časopis Českého (Národního) muzea, Čas (též příloha Hlídka Času), České slovo, Český časopis historický, Český lid, Dalibor, Dav, Divadlo, Haló noviny, Hlas revoluce, Hudební rozhledy, Kmen, Kulturní život, Levá fronta, Lidová demokracie, Lidové noviny, Literární noviny, Lumír, Národní listy, Národní osvobození, Národní politika, Nová mysl, Nové Československo (Londýn), Nové Rusko, Obzor literární a umělecký, Osvěta, Pedagogika, Prager Presse, Praha–Moskva, Právo lidu, Roentgen, Rovnost, Rozhledy, Rudé právo, Slovanský přehled, Svět sovětů, Tvorba, Učitelské noviny, Věstník ČSAV, Země sovětů a mnoho dalších.
Redigoval časopisy: Český pondělník (1906, rubriku hudba), Pražská lidová revue (1910), Smetana (1911–1927), Česká kultura (1912–1914, s F. X. Šaldou, s nímž jej založil, a zpočátku /1. roč./ též s Růženou Svobodovou), Česká stráž (1919–1920), Hudební sborník (1912–14), Realistická stráž (1920, s Emanuelem Rádlem), Var (1921–1930, který také založil a v němž soustředil přední představitele socialistické literární orientace: Jiřího Wolkra, Josefa Horu, Jaroslava Kratochvíla, Bedřicha Václavka aj., poté 1948–1953), Pondělní noviny (1924–1925, s Jaroslavem Kratochvílem a Josefem Horou), Nové Rusko (1925–1927, s Emilem Lustigem), Směr (1932–1933), Acta musicologica (1933–1939), Učitelské noviny (1933–1939), Země sovětů (1935–1939), Praha–Moskva (1936–1939 a 1946–1958), Slovanský přehled (1948–1962). Redigoval knižnice: Česká knihovna (1918), Hudební věda (1926), Lidová píseň v Republice československé (1930–1939).
Pseudonymy a šifry: N., Ndlý, Ný., Z. Njý, Z. N.

Jako mnohostranná osobnost se širokými zájmy zasahoval Nejedlý do nejrůznějších oborů, vedle historie, hudební vědy a estetiky se též věnoval literární historii a pedagogice. V samých počátcích byl ovlivněn myšlenkovými směry přelomu 19. a 20. století, ať již na ně reagoval negativně (dekadence) nebo s porozuměním (individualismus, titanismus); charakter jeho vědecké tvorby určilo zejména výrazné osobní zaujetí pro dědictví národního obrození, jehož odkaz vždy se zaujetím hájil. Metodologicky pak vycházel z pozitivistického důrazu na evidenci faktů, z představy vzestupného dějinného vývoje a z Diltheyova pojetí kulturní historie jako syntézy poznatků o minulosti. Nejedlého pozitivistické školení se zřetelně projevilo ve faktograficky podaných Dějinách města Litomyšle a okolí a v analyticko-syntetických pracích o předhusitském a husitském zpěvu. Žádný z těchto projektů však nebyl, vzhledem k množství pramenného materiálu a zvolené metodě, dokončen v zamýšleném rozsahu. Tyto knihy tak předjaly autorovy klíčové meziválečné práce, z nichž (s výjimkou díla Litomyšl. Tisíc let života českého města) rovněž zůstala torza, ač podle původního záměru měly na životním osudu významné individuality, respektive individualit, podat celistvý kulturněhistorický obraz určité dějinné epochy (monografie Bedřich Smetana, T. G. Masaryk a Lenin).
Idea pokroku, překonávajícího všechny překážky a vždy se prosazujícího ve všech dalších sférách lidské činnosti, vyústila v dílech Nejedlého v osobité, živelně dialektické pojetí vývoje jako permanentního konfliktu mezi „starými“ a „novými“ jevy. Zároveň se projevila v příklonu k myšlence programového umění, vědy a celé duchovní kultury, jímž Nejedlý (v souladu s obrozenskou tradicí i s názory Tomáše Garrigua Masaryka) přisuzoval výchovné a vzdělávací poslání i výraznou společenskou funkci, především orientaci národa na jeho dějinné cestě. Své chápání smyslu české kultury Nejedlý ještě zvýraznil koncipováním ucelených řad osobností, ztělesňujících podle něho pokrokové dějinné síly. V hudební historii to byla linie Bedřich Smetana – Zdeněk Fibich – Josef Bohuslav Foerster – Otakar Ostrčil, v českých dějinách 15. století Jan Hus – Jan Želivský – Jan Rokycana, v literatuře 19. století Josef Kajetán Tyl – Vítězslav Hálek – Alois Jirásek, respektive Božena Němcová – Teréza Nováková, v malířství pak dvojice Josef Mánes – Mikoláš Aleš. Tyto postavy, které si Nejedlý oblíbil již v časech dětství a dospívání (s Aloisem Jiráskem, Zdeňkem Fibichem a Otakarem Ostrčilem se osobně znal), mají v jeho pojetí vždy protivníky, reprezentující staré a z hlediska dějinného pohybu zplaněné elementy. Ztotožnění se s principy programového umění a výrazně subjektivní hodnocení vedly k tomu, že Nejedlý mezi konzervativní a vývojem překonané umělce zařadil např. komponisty Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Leoše Janáčka či básníka Karla Hynka Máchu. Své pojetí přitom rozhodně hájil v dlouhotrvajících polemikách.
Do období jeho nejbouřlivějších diskusí (1907–1914) spadá Nejedlého ne zcela důsledný rozchod s pozitivismem a akcentování intuitivismu, kterým hodlal proniknout k podstatě historických jevů. Patrné je to zvláště v publikaci Josef B. Foerster, v pojednání Gustav Mahler, ve filozoficko-historické úvaze Spor o smysl českých dějin, v sérii statí zveřejněných v České kultuře a v nedokončené monografii Richard Wagner, již si otvíral prostor k uchopení života a díla Bedřicha Smetany.
Až do první světové války působil Nejedlý na poměrně úzkou společnost svých žáků a přívrženců. V širší známost vstoupily jeho názory v letech zápasu za dosažení české politické samostatnosti (1916–1918). Po vzniku ČSR, po zklamání z prvních let její existence a příklonu ke krajní politické levici začal Nejedlý spatřovat pokračovatele pokrokových tradic v komunistech, jejichž vyostřené bipolární vidění světa i důraz na společenskou a agitační funkci umění mu byly blízké. Obdiv k výrazným individualitám přitom spojil s marxistickým kolektivismem a s tezí o úloze osobnosti v dějinách. Zprvu své sympatie dával najevo v denní publicistické činnosti (články ve Varu, Učitelských novinách aj.) a teprve na sklonku tzv. první republiky vydal dva díly nedokončené monografie o Vladimíru Iljiči Leninovi. Povrchní znalosti marxismu si prohloubil za šestiletého pobytu v SSSR, kde ho oslovilo Leninovo a Ždanovovo dělení kultury na pokrokovou (lidovou) a reakční.
V poválečném působení, poznamenaném oficiálním postavením a příslušností ke KSČ, usiloval sloučit komunistická schémata se svými staršími názory (prosazování Smetanova odkazu, jiráskovská akce). Činil tak autoritativním způsobem v rovině propagandistické (brožura Komunisté, dědici velikých tradic českého národa) i vědecko-popularizační (nedokončené a v mnoha ohledech problematické Dějiny národa českého), shledávaje paralelu mezi výstavbou socialismu a vzepětím české společnosti v husitské, a především v obrozenské epoše.

Zdeněk Nejedlý zemřel 9. 3. 1962 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz