Dnes uplyne 140 let od úmrtí spisovatele Karla Sabiny | Deník KNIHY

Dnes uplyne 140 let od úmrtí spisovatele Karla Sabiny

Spisovatel, publicista a politik Karel Sabina, se narodil 29. 12. 1813 v Praze, vychován byl v rodině zedníka J. Soviny (otec zůstal neznámý). Vystudoval akademické gymnázium a filozofii v Praze, práva nedokončil. Byl blízkým přítelem K. H. Máchy.
Krátce působil jako vychovatel, později se věnoval literatuře a žurnalistice. Od roku 1831 byl sledován policií pro podezření z účasti ve spolku Mladá Evropa. Roku 1835 byl vyšetřován pro satiru (Obrazy a květy snů) a rok nato pro báseň Ku vzdáleným, otištěnou v Květech, roku 1839 pro článek v časopise Ost und West. Roku 1838 spolupracoval ve Vídni s časopisem Adler, ale pobyt zde mu byl policejně zakázán. Ve čtyřicátých letech byl členem tajného spolku Repeal, v roce 1848 představoval jako horlivý řečník a publicista vůdčí osobnost radikálních demokratů a podílel se na formulaci jejich politického programu. Ve spojení s ruským revolucionářem Bakuninem se účastnil přípravy povstání proti Rakousku. V květnu roku 1849 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, který mu však byl cestou milosti změněn na 18 let žaláře. Při amnestii roku 1857 byl propuštěn a věnoval se literatuře. V roce 1859 se pod tlakem hmotné bídy dal do služeb tajné policie, které dodával zprávy o činnosti v literárním, novinářském a politickém životě. Roku 1872 byl usvědčen ze spolupráce s policií, označen za zrádce národa a přinucen opustit Čechy. Odjel do Drážďan, po návratu se hájil i veřejně (brožurkou Obrana proti lhářům a utrhačům a plakáty), ale důvěry nenabyl.

Sabinův význam pro českou literaturu spočívá především v jeho kritické a teoretické činnosti a v aktivní účasti na utváření českého kulturního života. V předbřeznovém období jako kritický mluvčí českého romantismu uplatnil svůj rozhled po světové literatuře i poučení z hegelovské estetiky. Zároveň tvořivě domýšlel umělecké i společenské podněty obsažené v Máchově poezii a v jeho názorech na umění. V Úvodu pravopisném, v němž se projevil jako Máchův oddaný stoupenec a první zasvěcený vykladač, formuloval nejjasněji ideu geniální tvůrčí osobnosti, pronikající silou své fantazie do svobodnějšího světa budoucnosti a schopné velkých společenských a uměleckých činů. Ve stati Demokratická literatura vytyčil program literatury, která by viděla lid jako tvůrce společenských hodnot a jako společenskou sílu a která by proto byla v souladu s jeho zájmy; zároveň volal po kritice schopné napomáhat zrodu takové literatury.

V šedesátých letech se do S. myšlení promítlo tragické rozdvojení jeho osobnosti, které se projevilo spoluprací s tajnou policií. Nemluvil už o proměně společenského řádu, ale o revoluci ducha, zdůrazňoval výchovné úkoly literatury a její účast na demokratizaci vzdělanosti. Svou autoritou a znalostmi podpořil tehdy májovce v jejich polemikách a bojích o moderní, životně pravdivou, demokratickými idejemi nesenou literaturu proti konzervativnímu pojetí.

Své teoretické postuláty se od počátku snažil naplňovat i vlastní tvorbou, avšak s malým uměleckým zdarem. V básních slučoval politickou vlasteneckou poezii s lyrikou máchovské rozervanosti, přičemž jednotícím principem obou typů byla zdůrazňovaná opravdovost prožitků. V prozaické tvorbě se pokoušel o romantickou povídku zobrazující jedince složitých povah a v složitých lidských vztazích (Hrobník, Msta), o venkovskou povídku (Vesničané), o historický román navazující na Máchu postavami krále Václava IV. a kata (Obrazy XIV. a XV. věku), v němž chtěl vylíčit boj lidu a panstva v předhusitské době a tak promluvit k národnostním a sociálním otázkám přítomnosti.

Nejlepší ze S. četných společenských románů z konce padesátých a ze šedesátých let ukazovaly sociální a myšlenkové proudy připravující revoluční výbuch roku 1848 a mnohde zachytily atmosféru předbřeznového romanismu v prostředí pokrokové inteligence (Synové světla, Na poušti). Nejzdařilejší prózou tohoto období jsou Oživené hroby, vytěžené z pobytu v olomoucké věznici, pravdivý obraz ze života a osudů několika politických vězňů různé národnosti, v němž S. postihl sílu i slabost revolučního hnutí.

Trvalým odkazem jeho literárního díla zůstávají libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta a k Blodkově opeře V studni. Dále psal libreta k operám K. Šebora, Z. Fibicha, J. Rozkošného, K. Bendla.

 

Karel Sabina zemřel 9. 11. 1877 v Praze.

Komentáře