Dnes uplyne 15 let od úmrtí básníka Ivana Slavíka

Ivan Slavík – básník a překladatel, se narodil 23. 1. 1920 v Praze. Pocházel z rodiny dělníka. Dětství prožil u prarodičů v Poříčanech. Po absolvování reálného gymnázia v Praze (maturita 1939) se zapsal na FF UK (čeština, němčina), nedlouho poté však byly vysoké školy zavřeny. Slavík pracoval jako knihkupecký praktikant v knihkupectví Jana Fromka, pak byl krátce úředníkem. V letech 1942–1945 byl totálně nasazen jako pomocný mechanik v továrně ETA v Praze-Vršovicích. Od roku 1945 pokračoval ve studiích češtiny, francouzštiny a filozofie na FF UK, absolvoval roku 1948 prací Epiteton Karla Tomana. V roce 1946 konvertoval ke katolictví, křestním kmotrem mu byl Jan Čep. V letech 1946–1947 byl v nakladatelství Vyšehrad redaktorem stejnojmenné revue (Vyšehrad), v roce 1947 mluvčím katolické skupiny na Večerech mladé poezie v Umělecké besedě v Praze. Od roku 1948 působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Praze-Vršovicích a v Domažlicích; od roku 1952 v Hořovicích, nejprve na Strojní průmyslové škole, od roku 1972 na gymnáziu. V Hořovicích žil až do své smrti. Po odchodu do důchodu (1980) se věnoval výhradně literatuře.

Přispíval zejména do novin a časopisů: Blok, Kytice, Kvart, Akord, Lidová demokracie, Vyšehrad, Tvář, Sešity, Orientace, Host do domu, Plamen, Arch, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Texty, Nové knihy, Latinská Amerika; po roce 1989 zejména Lidová demokracie, Literární noviny, Souvislosti, Proglas, Perspektivy a Box.
V samizdatu byly šířeny básnické sbírky Kapky potu a krve Arnošta Jenče (1985) a Dvacet pozdních básní aneb Zaříkávání naděje (1986). Jeho verše byly publikovány také v samizdatových sbornících a antologiích Albertovi k šedesátinám (1950), Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971), Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983), Básníci a samotáři (1984, edd. Ondřej Fibich a Jiří Brixi), Jaroslav Durych 2 (1987, ed. Karel Severa = Ladislav Jehlička neuveden), Na střepech volnosti (Česká expedice 1987), Nálezy (1988, edd. Michaela Freiová a Květa Neradová), Bylo nebylo. Sborník k narozeninám Jaromíra Hořce (Česká expedice 1991, ed. Zdeněk Koňák), Z Obsahu 1989 (1990); přeložil sbírku Rondely a co potom Tristana Corbiéra (b. d.).
Užíval šify I. S.

Slavík debutoval osobitou sbírkou Snímání, která z něj v druhé polovině 40. let učinila mluvčího mladší generace křesťansky orientovaných básníků. Jeho verše nemilosrdně analyzovaly válkou rozvrácený svět a konfrontovaly jej s básnickým snem o čistotě a ryzosti. I když od počátku určovalo „znamení kříže“ základní rozměr Slavíkova světa, civilnost a nepatetičnost jeho pohledu na skutečnost i příklon k prozaizaci verše a obliba městské scenérie jej přiváděly též do blízkosti Skupiny 42. Setkávání civilizace s přírodou na velkoměstské periferii se Slavíkovi stalo symbolickým pásmem přechodu, v němž se střetává – tak, jako v člověku – okouzlení a krása s hnusem, láska s nenávistí a chtíčem. Překonat tuto protikladnost může toliko víra, kterou Slavík vnímá jako katarzi, jediné východisko z tragického prožitku lidské existence. Pod tímto zorným úhlem chce Slavík odhalovat tajemství údělu člověka a jeho touhy po přesahu i v těch nejbanálnějších životních situacích. V této snaze se opřel o konkrétní lidský příběh, čímž včleňoval svou poezii do epizačních tendencí z přelomu 40. a 50. let (Deník Arnošta Jenče, Já A. J.). Nad světem „obyčejného“ člověka pak sklenul vizi světa světců, kteří dokázali gestem lásky proměnit životní všednost v zdroj opravdové radosti (básnický cyklus Světla in S očima otevřenýma, Lux sanctorum).
Od poloviny 60. let sílí v Slavíkově poezii složka meditativně reflexivní; jeho kladení otázek po smyslu lidské existence je stále více podřizováno křesťanské pokoře, vědoucí o neproniknutelnosti tajemství dobra a zla v lidském nitru (Osten, Hlohový vítr, Dvacet pozdních básní). Proměnily se i básníkovy výrazové prostředky: převažuje-li na počátku v jeho verších silná výrazová expresivita (včetně záliby v téměř traklovských obrazech rozkladu a hnití) a obliba básně v próze, od 60. let začíná převládat a sílit stálá snaha o maximálně úsporný verš, tíhnoucí až k aforistické strohosti (Dvacet pozdních básní, Suspiria). Kniha Hory roků shrnuje Slavíkovy deníkové záznamy pořizované mezi roky 1960 a 1990, v nichž autor nezapře svou katolickou orientaci, tradicionalismu a konzervatismus, ale také vášnivé čtenářství a schopnost přesného kritického úsudku nad literárním textem.
Nedílnou součást Slavíkovy literární tvorby představují četné překlady poezie z francouzštiny (Charles Baudelaire, Paul Claudel, Charles Péguy, Jean Paul Toulet, Jules Laforgue), angličtiny (Edgar Allan Poe, Gerard Manley Hopkins), němčiny (Novalis, Joseph von Eichendorff, Eduard Mörike), ruštiny (Fedor Ivanovič Tjutčev, Afanasij Afanasjevič Fet, Ivan Aleksejevič Bunin) a španělštiny (Gabriela Mistralová, Rubén Darío, Juana Inés de la Cruz). Vesměs v nich projevil cit pro různorodý básnický projev i jeho formální osobitost. Většinu knižních překladů Slavík doprovodil také literárněhistorickým esejem či studií (Rozklenout srázné). Významnou částí Slavíkova překladatelského díla jsou objevné pohledy na předkolumbovské kultury amerického kontinentu (Sláva a pád Tenočtitlanu, Popol Vuh, Motýl z obsidiánu), doprovázené zasvěcenými komentáři. Slavík překládal z původních aztéckých a mayských pramenů a poprvé v českém kulturním kontextu zprostředkoval celistvý obraz těchto dávno zaniklých kultur.
Slavíkova editorská činnost se soustřeďuje na objevování a připomínání zapomenutých či neprávem opomíjených hodnot, jež chce svými doprovodnými studiemi a komentáři znovu začleňovat do živého proudu české literatury. V Máchově stínu hledal nezanedbatelné hodnoty českého romantismu (Hledání modrého květu), zdůrazňoval vývojovou velikost díla Richarda Weinera (Mezopotamie) a připomněl tvůrčí šíři básnické generace 90. let (Zpívající labutě) i nespravedlivé zapomenutí některých jejích příslušníků (Jan Opolský). Jako významným básnickým zjevům věnoval značnou pozornost zejména Irmě Geisslové a Hermoru Liliovi.

Ivan Slavík zemřel 24. 12. 2002 v Hořovicích.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz