Dnes uplyne 15 let od úmrtí herce, dramatika a prozaika Miroslava Horníčka | Deník KNIHY

Dnes uplyne 15 let od úmrtí herce, dramatika a prozaika Miroslava Horníčka

Miroslav Horníček – herec, dramatik a prozaik, se narodil 10. 11. 1918 v Plzni.  Po maturitě na reálce v Plzni (1937) byl nejprve rok pomocným technickým pracovníkem ve Škodových závodech a poté úředníkem v plzeňské Městské nemocnici (1938–41). Již od roku 1937 však působil jako jevištní výtvarník, herec a režisér v amatérském Studentském avantgardním souboru. V roce 1941 se stal profesionálním hercem v Městském divadle v Plzni, kde se uplatnil také jako režisér a autor. Po květnu 1945 přešel do pražského divadélka Větrník a na počátku sezony 1946/47 spolu s dalšími kolegy do malostranského Divadla satiry, v němž pak působil (opět jako herec, režisér i autor) až do jeho likvidace. Počínaje sezonou 1949/50 byl členem činohry Národního divadla. Od sezony 1955/56 byl zástupcem uměleckého ředitele v městském Divadle satiry (od 1957 Divadlo ABC); jako herec zde byl partnerem Jana Wericha a od roku 1960 Miloše Kopeckého. V roce 1959 začala Horníčkova úzká spolupráce s nově založeným divadlem Semafor (hrál mj. titulní roli v zahajovacím Člověku z půdy). Po odchodu z ABC (1962, spolu s M. Kopeckým) byl angažován jako „sólista operety“ v Hudebním divadle v Karlíně. V sezonách 1965/66 – 1967/68 byl ve svém posledním stálém angažmá v Semaforu (autorské představení Hovory přes rampu). Na světové výstavě EXPO 1967 v Montrealu byl půl roku hlavním konferenciérem i aktérem experimentálního filmového představení Kinoautomat. Později hostoval jako herec i režisér na různých scénách a v médiích; psal prózy, dramata a publicistiku.

Publikovat začal (zprvu povídky) již jako student v plzeňském tisku (Český deník, Nová doba). V pozdějších desetiletích si vyzkoušel prakticky všechny publicistické žánry; přispíval mj. do Literárních novin, Plamene, Květů, Kina, Divadla (v č. 10/1962 hra Tvrďák aneb Albert, Julius a tma), Divadelních novin, Filmových a televizních novin, Záběru, Kulturní tvorby, Impulsu, Scény, Dramatického umění (zde v č. 3/1988 hra Louka pro dva); Domova, Gramorevui, Světa motorů, Stadionu, Mladého světa, Světa v obrazech, jakož i do denního tisku. Řadě svých próz a textů dal jevištní podobu (např. Dobře utajené housle, 1967; Listy z Provence, 1971), některé namluvil na gramofonové desky (Jablko je vinno, Chvála pohybu aj.) Pro Čs. televizi, se kterou často spolupracoval jako herec, scenárista i moderátor, připravil mj. cyklus Hovory H (1969–71) a Hovory H po dvaceti letech (1990). Podílel se na scénáři filmů Táto, sežeň štěně (+ Jan Ryska + r. Milan Vošmik, 1964) a Ve vlaku (+ r. V. Svitáček, 1969). Vytvořil hlavní role ve filmech Kam čert nemůže (r. Zdeněk Podskalský, 1959) a Táto, sežeň štěně (r. M. Vošmik, 1964) a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři (r. Ján Roháč, 1972), hrál však v řadě dalších filmů. Podle jeho hry Tři Alberti a slečna Matylda natočil Martin Faltýn stejnojmennou televizní komedii (1994). Kromě pravidelné literární a divadelní činnosti se Horníček příležitostně stále více věnoval i činnosti výtvarné (fotografie, koláže, dekalky); je autorem řady katalogů k výstavám (mj. Adolfa Borna, Olomouc 1979, Česká Třebová 1981; Vladimíra Renčína, Praha 1982, Teplice 1985; Vítězslava Eibla, Karlovy Vary 1984). – V první polovině 50. let pro svá scénická pásma několikrát užil pseudonymu Bedřich Jakub.

Dominantním úhlem Horníčkova pohledu na svět ve všech jeho uměleckých aktivitách je humor, k jehož nejvytrvalejším a nejdůslednějším vykladačům také patří: teoretizující sebereflexe je integrální součástí každého Horníčkova díla. Také proto základním prvkem jeho komediálního herectví i dramatické a prozaické poetiky je stálá přítomnost komentujícího autorského subjektu. Cokoliv autor ve svých textech předvádí a vypravuje, je jím dříve či později ironizováno, „shozeno“ a zcizeno. Výchozí situace, již vždy rozvíjí se značným potěšením, je jím znovu a znovu proměňována a obracena naruby, vlastní pointu příběhů vytvářejí ironizující glosy. Na rozdíl od srovnatelné poetiky Jana Wericha či Ivana Vyskočila však Horníček tuto techniku nepoužívá k satirickému demaskování skutečnosti či k jejímu usvědčování z absurdity, nýbrž spíše k laskavé toleranci a zdůraznění relativity pravd o světě, k jejímu novému harmonizování a obohacení o poetizující rozměr. Důsledně tohoto postupu Horníček užil např. v hrách Rozhodně nesprávné okno, Tři Alberti a slečna Matylda či Pokušitel, v nichž jej dokonce učinil tematizovanou součástí fabule. Přesto však nejvíce času vzdorují ty Horníčkovy umělecké kreace, které vznikly „nárazem“ o dobu, partnera či o zdánlivě odlehlý inspirační podnět jakožto střet autorových vrozeně harmonizujích dispozicí lyrických a epických s uměleckou mentalitou odlišnou, kontroverznější, drsnější či hlubší: patří k nim i práce z období Divadla satiry, autorsko-herecká spolupráce s Janem Werichem, Milošem Kopeckým (Tvrďák aneb Albert, Julius a tma), Milanem Lasicou a Júliem Satinským či Semaforem, období Hovorů (v jejich divadelní, televizní i knižní podobě). Proto si Horníček i jako dramatik nejšťastněji vede tam, kde mu permanentní situační zvraty a komentáře slouží ke kritické reflexi reálných problémů doby a kde se nejvíce přibližuje k regulérnímu dramatickému tvaru myslitelnému i bez jeho vlastní herecké či režijní účasti. Takto vystavěl například hru Můj strýček kauboj aneb Rodeo, situovanou do obligátního mikrokosmu „malé české rodiny“, v níž proměny vztahu k příbuznému emigrantovi dávají vzniknout dramatickému konfliktu mezi nepříjemnou, nehodící se pravdou a zdánlivě humánní, léčivou lží. – Horníček je rovněž autorem řady prozaických knih causerií, apokryfů, cestopisů, lyrických vyznání, novel s náběhy na román, esejů, memoárů aj. Rovněž v této jeho tvorbě přitom dominuje technika autorského komentáře a analytické glosy. Nejvýrazněji snad v thurberovsky laděné prvotině Dobře utajené housle, která v polovině 60. let významně rozšířila žánrové spektrum české drobné prózy, ale také ve většině jeho cestopisů (Javorové listy, o Expo 67; „mistralovské“ Listy z Provence; Pohlednice z Benátek, inspirovaná Thomasem Mannem, aj.). Méně přesvědčivý byl Horníček od poloviny 70. let v prózách, v nichž se nechával unést svým lyrickým naturelem a před kritickým analytickým postřehem dával přednost bezbřehému okouzlení nebo vzývání jevového povrchu skutečnosti (např. Vyznání Mariánským Lázním v červnu, Jablko je vinno aj.).

Miroslav Horníček zemřel 15. 2. 2003 v Liberci.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře