Dnes uplyne 150 let od narození spisovatele a literárního kritika F. X. Šaldy | Deník KNIHY

Dnes uplyne 150 let od narození spisovatele a literárního kritika F. X. Šaldy

František Xaver Šalda – profesor románských literatur na pražské univerzitě, literární a umělecký kritik a estetik, básník, dramatik a prozaik, literát a publicista, vůdčí duch moderní české literatury, se narodil 22. 12. 1867 v Liberci.

Po studiích na akademickém gymnáziu v Praze byl posluchačem práv na Karlově univerzitě; studia nedokončil a stal se volným literárním kritikem. V letech 1894 – 1908 spolupracoval v redakci Ottova slovníku naučného, kam psal zejména hesla z francouzské, anglické, německé a české literatury a malířství, i některá velká souhrnná hesla. Roku 1899 těžce onemocněl a až do konce života trpěl následky choroby. Roku 1907 složil doktorát filosofie, od roku 1918 byl profesorem románských literatur na Karlově univerzitě. Plných padesát let přispíval do nejrůznějších časopisů básněmi, povídkami, literárními, divadelními i výtvarnými kritikami, eseji o umění i společenskými úvahami a glosami. Nejvýznamnější z těchto orgánů jsou Česká Thalia, Lumír, Literární listy, Rozhledy, Naše doba, Čas, Česká revue, Volné směry, Národní listy, Česká kultura, Kmen, Národní kultura, České slovo, Literární rozhledy, Var, Tvorba a další. Od roku 1928 vydával Zápisník, zvláštní typ časopisu, vyplněného jen vlastními pracemi, zvláště kritikami, statěmi a poznámkami k soudobé situaci literatury, kultury a společnosti.

F. X. Šalda je vedoucí osobností literární generace devadesátých let. Jeho kritické dílo ztělesňuje v české literatuře nové pojetí kritiky, chápané jako samostatná tvorba rovnocenná ostatní umělecké činnosti a zároveň schopná závazného, společensky odpovědného soudu nad uměním i celým národním životem. Nejvyšší hodnotou umění mu vždy zůstala hloubka a opravdovost prožitku tvořivého jedince, spojená přitom se schopností přetvářet rozpory skutečnosti v svět zákona a vnitřního řádu (Boje o zítřek, Duše a dílo).

Šaldova literární tvorba se po celý život pohybuje uvnitř polarity kritik – básník: umělecká složka jeho tvůrčí osobnosti je stálým předpokladem jeho kritického postoje. Debutoval v osmdesátých letech verši psanými v duchu pozdního parnasismu. Sám jeho druhý, tj. kritický debut stál v těsné souvislosti s vlastní beletristikou: podnět k ní dala obrana impresionistické metody zobrazení v próze, jak se ji Š. pokusil realizovat povídkou Analýza. Po údobí devadesátých let, v němž Š. vědomě rezignoval na uměleckou tvorbu a chápal kritický soud jako nejadekvátnější výraz své osobnosti, se v prvním desetiletí 20. století vrátil k beletrii; od té doby jsou verše, próza a později drama stálým doprovodem jeho kritické činnosti. Š. lyrika, která vzniká jako eruptivní, bezprostřední básnická konkretizace životních zážitků, stojí mimo dobové literární směry; její silně individuální výraz podává zkratkovité záznamy meditace o tragice lidského bytí a zápasu s osudem. V próze, pro niž je, nehledě na jediný filosofující román o podstatě tvůrčí osobnosti (Loutky i dělníci boží), příznačná rozsahem nevelká povídka, vyšel od kresby dusné atmosféry a dramaticky vypjatých situací, jíž ztělesnil pojetí života jako prudké síly, nemilosrdně strhující člověka k propastem bytí a k zániku (Život ironický a jiné povídky); jeho pozdější povídky, zachycující zkratkovitě jedinečné životní okamžiky a dramatické zvraty lidského osudu, jsou zřetelně ovlivněny novoklasicistní úsporností a kultivovanou prostotou stylu (Dřevoryty staré i nové).

Nejvýznamnější oblastí Š. beletristické tvorby se však staly jeho divadelní hry, které vznikaly po první světové válce jako osobitá odpověď na dramatickou podstatu revolučně zjitřené doby; svými třemi dramaty zaujal Š. výrazný podíl v diferenciaci dramatické produkce dvacátých let: od symbolizujícího básnického dramatu o spáse jedince v revolučním kolektivu (Zástupové) došel k optimistické komedii o životaschopnosti lidových typů (Dítě), blízké nové sdělnosti proletářské literatury; jeho třetí hra (Tažení proti smrti) se svou groteskní komikou, výsměchem akademismu i oslavou nekonečné lidské tvořivosti zase podílí na dramatické obrodě v souvislosti s tendencemi poetistického divadla.

F. X. Šalda zemřel 4. 4. 1937.

Komentáře