Dnes uplyne 20 let od úmrtí básníka Ivana Andrenika

Ivan Andrenik – vlastním jménem Jiří Kudrna, později bylo jeho příjmení změněno na Jiří Kafka, se narodil 2. 11. 1921 v Neveklově. Pocházel z hudebnického a učitelského rodu, otec byl ovšem lékař. Matka byla sestřenicí básnířky Simonetty Buonaccini. Andrenik maturoval na reálném gymnáziu v Benešově u Prahy (1940), byl aktivním účastníkem odboje v organizaci Hnutí mládeže. V roce 1943 spoluzakládal skupinu mladých literátů Pětník, z níž později vznikla skupina tzv. dynamoarchistů (dále Jaromír Hořec, František Listopad, Jaroslav Morák, Jan Grossman). V roce 1945 společně s touto skupinou zakládal tiskový koncern Mladá fronta. Vystudoval knihovědu na FF UK, později též studoval filmovou scenáristiku a dramaturgii. Pracoval jako externí vedoucí redaktor v nakladatelství Aloise Šaška ve Velkém Meziříčí (do roku 1949), poté též jako knihovník a bibliograf v Ústředním vědeckometodickém kabinetu knihovnictví ve Státní (nyní Národní) knihovně v Praze, ve Výzkumném osvětovém ústavu a v Památníku národního písemnictví. V letech 1968–1973 působil v ČTK (mj. práce na infopřehledech), od roku 1973 až do odchodu do důchodu v roce 1982 pracoval jako redaktor v nakladatelství Československý spisovatel.

Andrenik debutoval v roce 1938 básněmi v časopisu Jitro, později publikoval v časopisu Řád. Po druhé světové válce otiskoval poezii i odborné texty v časopisech Mladé fronty (deník Mladá fronta, Generace, My a sborník dynamoarchismu Aktiv) a v periodikách Archa, Blok, Mladé archy, Vyšehrad, Zpravodaj Umělecké besedy. Po roce 1948, kdy byl na základě zmínky ve Štollově referátu Třicet let bojů za českou socialistickou poezii považován za odpůrce nového společenského zřízení, publikoval pouze sporadicky v Jihočeském sborníku historickém, Literatuře ve škole, Lidové demokracii, Listech Klubu přátel poezie, Nových knihách, O knihách a autorech, Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka (zde mj. 1965 studie Humanističtí básníci a mecénové), Slovesné vědě, Univerzitě Karlově aj. – V období tzv. normalizace se Andrenik účastnil některých samizdatových aktivit Jaromíra Hořce a jeho edice Česká expedice. Vydal zde sbírku Jediný zlý oheň (1986, pozdější vydání z roku 1991 bylo zčásti upraveno) a dále publikoval v ineditních sbornících Dialog s časem. Sborník k životnímu jubileu Jaromíra Hořce (1986); Dynamoarchismus (1987, sborník Aktiv, doplněný o další materiály, později publikován v časopisu Aluze 1/2000); Na střepech volnosti. Almanach české poesie (1987, knižně Mnichov 1989) a Bylo nebylo (1991, sborník k narozeninám Jaromíra Hořce). Po roce 1989 byly jeho texty ze samizdatových publikací otištěny v časopisu Souvislosti. – Je autorem námětu filmových povídek Jeďte do Prachova! a Velké jeviště (obojí 1949). – Kromě pseudonymu Andrenik používal ještě jména Ivan Andrenik-Kudrna, Jiří Kudrna, Jiří Paris a šifry ia, -an, J. K., Ka a Kfk.

Rozsahem nevelké básnické dílo Ivana Andrenika je zejména v počátcích zřetelně ovlivněno poetikou Františka Halase. Básně z autorova mládí z období protektorátu, otištěné původně jen časopisecky a později sebrané do dvou bibliofilských svazků Stolístka naděje a Tmáň, jsou ještě silně ovlivněny dobovou poetikou nejmladších básníků (koketování s existencialismem i odkazem avantgardy, tíseň válečného stavu, ale též vliv mladického, až ortenovského okouzlení ze světa a jeho objevování.) Sbírka Jediný zlý oheň soustřeďuje texty z poválečného období, zejména z let 1945–1960, a posouvá původní válečná východiska k samostatnému osobitému vyslovení. Andrenik často pracuje s pouhými náznaky (místy využívá antické a biblické mytologie), do kontrastu staví zvláštní napětí mezi nebývalou vnitřní kázní a vizionářskou kritikou stavu upadajícího poválečného světa. Typické jsou pro něj mollové, ztišující ponory do torzovitých příběhů a dějů, ve kterých se střetává subjektivní, až citově velmi důvěrná poloha, s chladnou úsečností světa mimo důvěrnost poznání. I když Andrenik velmi šetří slovní expresivitou a využívá téměř písňových forem, vystupuje z jeho textů o to znatelnější bolest, strach a úzkost. Přesto tu má své místo i vůle všechny tyto existenciální problémy nést a přežít je i díky neokázalé vnitřní hrdosti.

Ivan Andrenik zemřel 5. 9. 1998 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz