Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Ladislava Nováka

Ladislav Novák – básník, výtvarník, překladatel, se narodil 4. 8. 1925 v Turnově.

Vyrůstal v rodině spolumajitele jirchárny v Třebíči. Od roku 1936 studoval (mj. s Antonínem Bartuškem) na tamním reálném gymnáziu. Již v roce 1941 se stal členem studentského surrealistického kroužku. Maturoval roku 1944 a do konce války se učil v otcově podniku jirchářem. Od roku 1945 studoval češtinu a dějepis na FF UK, absolvoval v roce 1950 diplomovou prací Rým a asonance v díle Vítězslava Nezvala. Protože z politických důvodů nemohl získat zaměstnání v Praze, začal učit na jednotřídce ve Smržově u Českého Dubu (1950–1951). Po dvaceti sedmi měsících vojenské služby (ve Zvolenu a Žatci, do února 1954) působil krátce jako zástupce ředitele v Rovensku pod Troskami, avšak ještě v roce 1954 se vrátil za rodiči na západní Moravu. Vyučoval na základní škole v Budišově, v letech 1955–1961 na Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) v Třebíči, v letech 1961–1964 na základní škole v Hasskově ulici tamtéž a od roku 1964 opět na třebíčské SVVŠ, resp. gymnáziu. Roku 1979 odtud musel odejít a až do odchodu do důchodu v roce 1985 působil na Střední průmyslové škole stavební v Třebíči. – Od poloviny 50. let působil v třebíčském ochotnickém divadle Sokolská scéna, později přejmenovaném na Divadelní kroužek UP závodů. V roce 1957 divadlo hrálo českým krajanům ve Vídni, kde se Novák poprvé setkal s výtvarnými díly Jacksona Pollocka, jenž zásadně inspiroval jeho výtvarnou i literární tvorbu. V letech 1957–1958 se začal věnovat konkrétní poezii a od roku 1962 rozvíjel ideu poezie fonické. V 60. letech a od roku 1988 absolvoval četné cesty do zahraničí. Žil v Třebíči.

Za protektorátu přispíval do ilegálního cyklostylovaného časopisu Vítr (Třebíč, 1944–1945) a v tamní edici Vysočina pravděpodobně vydal sbírku Zpívající tulák (1944). První básně však publikoval již roku 1943 v Lidových novinách a později v Akordu (1946). Poté se odmlčel. Od roku 1958 do konce 60. let Novák tiskl básně a překlady poezie ve Světové literatuře, později mj. i v Hostu do domu, Tváři, Sešitech pro mladou literaturu, Výtvarné práci, Literárních novinách, Orientaci, též v třebíčském Kulturním zpravodaji a v katalozích vlastních výstav. Aktivně se podílel na činnosti mezinárodního sdružení básníků a malířů Phases, přispíval do jeho stejnojmenných ročenek a 1964 se podílel na velké skupinové výstavě v Bruselu. V témže roce uveřejnil několik ukázek z jeho textů brazilský časopis Invencao (Sao Paulo), přispěl i do rakouského časopisu Manuskripte (Štýrský Hradec). Po roce 1970 nesměl publikovat (v nakladatelství Blok se ztratil jediný strojopis sbírky veršů Ortodoxní hereze). V samizdatu byly zveřejněny knihy Z Receptáře (1976, básně z let 1964–1967) a Receptář (1988, básně z období 1964–1973). Přispěl rovněž do samizdatových sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971), Zima (Brno 1973), Pohledy 1 (Petlice 1976, ed. Václav Havel), Na střepech volnosti (Česká expedice 1987, ed. Zdeněk Hrubý) a do antologií Básníci a samotáři (1984, edd. Ondřej Fibich a Jiří Brixi) a Almanach 1988 (1988). Od 1990 uveřejňoval své texty mj. v Analogonu, Souvislostech a též v periodikách Naším krajem a Šlépěje kultury západní Moravy (obojí Třebíč).
Ukázkami fonického básnictví se v zahraničí zúčastnil gramofonových desek Text – Sound – Compositions 4, 5, 6 (Stockholm 1969), OU revue-disque, č. 36–37 a 42–44 (Ingatestone 1969 a 1974), Phonetische Poesie (Neuwied 1970), Akustische Texte (Amsterodam 1970) a Futura. Poesia sonora (Milano 1979). – V 60. letech se Novák začal soustavně věnovat i výtvarné činnosti. Od 1965 mnohokrát vystavoval doma i v zahraničí (ve Francii, Belgii, Německu, Švýcarsku, Holandsku, USA, Velké Británii, Itálii, Španělsku a Rakousku); vynikl svými tzv. topologickými kresbami, interpretovanými muchlážemi, alchymážemi, veronážemi, a zejména svým objevem, novou formou gestického umění, body artu: froasážemi. Byl označován za představitele „nové“ citlivosti ve výtvarném umění. Od konce 60. let pravidelně experimentoval též ve sféře tzv. akčního umění (např. projekt situující do přírodní scenerie pseudofigurální tvary z molitanu Putování s ichichvory, 1978–1979). – O Novákově výtvarné a literární tvorbě byl natočen filmový dokument Něžné krutosti Ladislava Nováka (1991, režie Petr Kotek), pro Českou televizi byl natočen dokumentární pořad Ladislav Novák (1997, tvůrčí skupina Karla Fuksy a Hany Vrbové).
Některé rukopisné práce zpočátku podepisoval pseudonymem Jaroslav Hadlíz (podle názvu uličky v Třebíči).

Poetika prvních Novákových básní ze 40. let byla ovlivněna surrealismem i křesťanským univerzalismem, zejména tvorbou Jakuba Demla a Bedřicha Fučíka; verše a skladby, obojí zdánlivě nesouměřitelné inspirace, vyšly knižně až ve sbírce juvenilií Zapomenuté básně. Rovněž kniha Neztracené básně obsahuje rané Novákovy básnické texty, které se hodnotově opírají o náboženskou transcendenci a zachovávají relativně tradiční veršovou a strofickou fakturu. Jedná se o básně, které se zachovaly jako součást bohaté korespondence, kterou Novák v padesátých a šedesátých letech vedl s Ivanem Slavíkem.
Ve druhé polovině 50. let se Novák začal věnovat experimentální poezii (především konkrétní, ale i auditivní a vizuální). Na počátku tohoto jeho směřování byl rukopisný Malý slovník naučný (vydán byl až z pozůstalosti roku 2007), karikující styl a zaměření slovníkových příruček. Později Novák psal tzv. onomatopoické básně, připomínající textové kreace lettristů, a pokoušel se také o slovesnou paralelu k abstraktnímu malířství. Experimenty s vychylováním tradiční sémantiky textu a jeho jazykového a zvukového vyznění jej vedly k tvorbě tzv. spečených textů, anihilací a preparovaných textů. Typ básnického tvaru, v němž je zdůrazňování asociativních vazeb mezi jednotlivými slovy inspirováno vzorci organické chemie, Novák pojmenoval „asociativní makromolekuly“. Od 60. let vznikaly též Novákovy čtvrcené básně (redukované texty, vytvářené pouze z izolovaných větných členů) a tzv. návody (mj. básně pro pohybovou recitaci, hmatové básně, erotomagické texty), z nichž sestavil sbírku Receptář. Vytvářel i tzv. detexty, destruující banální slovesnou reprodukci tak, aby vyvstaly její skryté obsahy či estetické hodnoty. Neexperimentální poezii z 60.–80. let reprezentují především Novákovy sbírky Závratě čili Zdoufalství a Bouřková mračna, zpočátku opět dekonstruující tradiční možnosti básnické komunikace (mj. rozbitím grafické podoby textu) a od 70. let psané převážně ve volném postsurrealistickém verši.
Paralelu k Novákově konkrétní a fonické experimentální poezii tvoří básnické prózy a básně spojené s paramytologickou a autobiografickou postavou pana Hadlíze (Proměny pana Hadlíze). Atmosféru třebíčského židovského ghetta, v jehož blízkosti vyrůstal, zachytil Novák v básnické próze Zámostí.

Ladislav Novák zemřel 28. 7. 1999 v Třebíči.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz