Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Miroslava Holuba | Deník KNIHY

Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Miroslava Holuba

Miroslav Holub se narodil 13. 9. 1923 v Plzni v rodině právníka, dlouholetého zaměstnance plzeňského ředitelství státních drah, matka byla středoškolská učitelka jazyků. Obecnou školu a klasické gymnázium vychodil v rodišti. Maturoval roku 1942 a do konce války pracoval jako pomocný dělník ve skladu řeziva a na překladovém nádraží. Roku 1945 se v Praze zapsal na Přírodovědeckou fakultu, 1946 však přestoupil na Lékařskou fakultu UK. Při studiích byl zároveň pomocnou vědeckou silou v Ústavu pro filozofii a historii přírodních věd řízeného prof. O. Matouškem, jehož semináře také navštěvoval. Působil ve vysokoškolské organizaci Mladá generace čs. přírodovědců. V letech 1953-54 pracoval jako patolog v pražské nemocnici na Bulovce, odtud přešel do Biologického ústavu ČSAV, kde se věnoval především imunologii. Roku 1970 byl propuštěn z politických důvodů, po krátké době však přijat do nově založeného Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze-Krči.

V letech 1947-48 debutoval několika básněmi ve Svobodném slově, Ohnici a Kytici. Od první poloviny 50. let otiskoval populárně vědecké články ve Vesmíru, poté postupně přispíval do Května, Kultury, Kulturní tvorby, Tvorby, Literárních novin, Hostu do domu, Plamene, Orientace, Listů Klubu přátel poezie aj. Po roce 1970 nesměl publikovat, 1971 byla rozmetána sazba knihy básní Stručné úvahy. V letech 1972-85 uveřejňoval na zapřenou tematicky různorodé sloupky v časopise Věda a technika mládeži. Souběžně byla H. básnická tvorba hojně překládána a dosáhla značného ohlasu v zahraničí. Výrazněji publikovat i doma začal opět od poloviny 80. let. Po roce 1989 publikoval v Lidových novinách, Svobodném slovu, Tvaru, Nových knihách, Labyrintu, Technickém magazínu aj.

Přestože jeho přínos české literatuře spočívá především v poezii, jeví se H. jako mnohostranný tvůrčí typ, schopný zvládat několik žánrových a slovesných poloh a zasahovat do více literárních oblastí.

Jako básník se vyhranil ve druhé polovině 50. let v kontextu skupiny časopisu Květen. Poučen znalostí poetiky a estetiky Skupiny 42 a ze světových básníků zaujat zejména civilismem J. Préverta, spoluutvářel koncept tzv. poezie všedního dne (Denní služba, Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře, Kam teče krev, Tak zvané srdce, Zcela nesoustavná zoologie).

V profesně blízkém prostředí, v nemocnicích a výzkumných laboratořích, ve vědě a vědecké terminologii nalezl trvalou možnost zcivilňující aktualizace básnické promluvy i opodstatnění své vůle po uplatnění intelektu v poezii. Tvárná schematizace a básníkem favorizovaný typ aktivního, morálně pevně zacíleného člověka se přitom postupně vyhrotily do podoby autorské výpovědi jako pořádajícího činitele a do pojetí lidské svobody jako sebeřízení člověka, „uskutečňování vyšších forem souvislostí a závislostí“. Výmluvným dokladem toho je H. vrcholná kniha 60. let Ačkoli. Tento soubor básní a lyrických mikroesejů je však v jeho tvorbě i určitým předělem, neboť básník zde s krajní ironií odhaluje prázdnotu reality, tj. vytrácení se smyslu věcí, řeči, lidského života a dějin v důsledku rozmáhající se neuspořádanosti světa. Drastickými, až boschovsky temnými metaforami a vizemi pak reaguje na posrpnovou skutečnost roku 1968. Obrazy děsu z odlidštění světa se vyznačují také básně ze Spojených států ve sbírce Beton, která svědčí i o postupné univerzalizaci H. tvůrčího vědomí. Ztemňující se horizont jeho poezie se projevuje významovou zašifrovaností a drásavostí pohledu na konfliktnost i paradoxnost situace člověka a společnosti. Ve sbírce z druhé poloviny 80. let Interferon čili O divadle, obsahující i oddíl scénických básní, pak H. s patrným vlivem V. Holana, T. S. Eliota a S. Becketta dochází k dalšímu popření někdejší významové transparentnosti verše nebývalým zvrstvením výrazu a mnohoznačností.

Tvorba z počátku 90. let svědčí o návratu k výchozímu sdělnému typu poezie, reagujícímu i na zcela konkrétní společenské problémy (Syndrom mizející plíce).

Částečnou analogií k pohybu H. básnické tvorby jsou jeho dvě knihy beletristické, čerpající z pobytu ve Spojených státech a výrazně překračující běžnou představu o cestopisu či cestopisné reportáži. Zatímco Anděl na kolečkách při veškeré lyrizaci a metaforizaci především vyhrocuje barvitou empirii do ostrých kontrapunktů, v později vzniklém cestopisném meditativním eseji Žít v New Yorku autor přináší i zobecnění a otvírá až metafyzický průhled do skladby americké skutečnosti.

Miroslav Holub zemřel 14. 7. 1998 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995

 

Komentáře