Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Pavla Bojara

Pavel Bojar – básník, prozaik a překladatel, se narodil 18. 5. 1919 ve Strakonicích.

Původním jménem Karel Krejčík, literárního pseudonymu Pavel Bojar používal od 30. let, úředně si nechal jméno změnit v roce 1946. Se svou první ženou Olgou Bojarovou (* 1925, roz. Hůlková, dnes Bojarová-Zemanová, sňatek 1945; samostatně vydala mj. 1964 psychologickou novelu z lékařského prostředí Čtvrté, páté ráno) spolupracoval v letech 1945–1961 na překladech z ruštiny a francouzštiny a při psaní prozaických knih. Od poloviny 80. let psal prózu a překlady společně se svou druhou ženou Marií Bojarovou (* 1921, roz. Knausová, sňatek 1965, publikuje i pod jménem Jakubcová).
Bojar vyrůstal v rodině textilního dělníka. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Strakonicích (1938) začal studovat češtinu a francouzštinu na FF UK v Praze. V listopadu 1939 byl zatčen a do června 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. V letech 1940–1945 byl postupně pomocnou vědeckou silou v České akademii věd a umění, úředníkem reklamní agentury Reklub, překladatelem a recenzentem, spolupracovníkem nakladatelství Antonín Dědourek; byl zapojen v hnutí odporu. Studia dokončil v roce 1947 při zaměstnání. 1945, 1948–1949 a 1969–1971 byl politickým pracovníkem aparátu ÚV KSČ, dále šéfredaktorem (1946–1947) a vedoucím redaktorem (1966–1967) nakladatelství Svoboda, vedoucím tajemníkem SČSS (1949–1951), spisovatelem z povolání (1951–1956), šéfredaktorem časopisu Květy (1957–1962), pracovníkem tiskového odboru ministerstva zemědělství (1962–1966) a Vládního výboru pro cestovní ruch (1967–1969). V letech 1971–1976 byl velvyslancem v Brazílii, poté do roku 1979 zaměstnancem federálního ministerstva zahraničních věcí. Po odchodu do důchodu přesídlil v roce 1980 z Prahy do Družce u Kladna.

Od roku 1937 přispíval do Studentského časopisu, později zejména do periodik: České slovo, Kulturní politika, Květy, Lidové noviny (v jejichž redakci externě 1949–1951 pracoval), Literární noviny, Nový život, Plamen, Rudé právo, Tvorba; po 1970 do Literárního měsíčníku a Mladé fronty. Užíval šifer ar, Boj., boj., PB, pb.

Bojar je autorem lyrických sbírek, povídek a románů, veršů a próz pro děti, překladatelem. Těžiště jeho tvorby leží v reflexivních básních a společenských románech inspirovaných životem venkova. První sbírky, vydané za války (Modravá šerka, Hoře milovati, Trysk), navazovaly svým prostým veršem a hudebností intimní a přírodní lyriky na impresionistickou dikci; ve sbírkách poválečných však byly bolestné pocity mládí, sugestivní vyznání vztahu k přírodě rodných jižních Čech a Šumavy i touha po smysluplné budoucnosti vystřídány popisnou poezií budovatelského patosu (Mladost světa, Hlavou i srdcem) a didaktickou, filozofizující lyrikou vyrůstající z ideologické vize beztřídní společnosti (Jediná, Zde v rodné zemi, Doporučeně).
Dobové představy o politickém vývoji determinují rovněž Bojarovu prózu, která se vyznačuje detailním popisem, vnějškovou charakteristikou postav a ilustrativně pojatým dějem. Po lyrizovaném románu Siné roky (o dospívání v proletářském prostředí rodiště) následovala kronikářsky široce pojatá trilogie s tematikou poválečného osidlování a kolektivizace pohraničí (Slunečný širý svět) a románový pokus o analýzu citových a mravních postojů mladé generace zasažené zkušeností války (Milenci). O zachycení současnosti usilují také prózy z 80. let, v nichž se autor prostřednictvím námětů poukazujících na dílčí společenské a mravní nedostatky (maloměšťáctví, selhání řídících pracovníků apod.) snažil postihnout „dočasné těžkosti“ při budování socialismu.
Bojarova překladatelská činnost je věnována skoro výhradně ruské klasické nebo sovětské budovatelské literatuře, po roce 1990 překládal dobrodružnou beletrii z angličtiny.

Pavel Bojar zemřel 16. 11. 1999 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz