Dnes uplyne 225 let od narození jazykovědce Jána Kollára | Deník KNIHY

Dnes uplyne 225 let od narození jazykovědce Jána Kollára

Ján Kollár, někdy také Jan Kollár, byl básník, jazykovědec, historik a evangelický duchovní slovenského původu, píšící česky, významná osobnost českého a slovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnosti panslavismu. Psal i pod pseudonymem Čechobratr Protištúrsky.
Ján Kollár se narodil 29. 7. 1793 v Mošovcích. Pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu, jeho otec byl rychtářem. V letech 18071809 studoval na gymnáziu v Kremnici, ale vrátil se domů ještě téhož roku a otec ho dal do učení na řezníka. To však mladého Jána Kollára nebavilo, a tak odešel z domova. V letech 18101812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Roku 1812 odešel na evangelické lyceum do Prešpurku, kde studoval až do roku 1815. Poté působil až do roku 1817 jako vychovatel a od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně (Německo). Zde se seznámil s Frederikou Wilhelminou Schmidtovou, dcerou německého pastora, do které se zamiloval. V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Po studiích roku 1819 Kollár přijal úřad evangelického duchovního v Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. V roce 1834 se stal prvním předsedou Spolku milovníků slovenské řeči a literatury. Ve své lásce vytrval a Wilhemina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala děti v německém jazyce.
Od roku 1819 Kollár působil v Pešti nejprve jako uherský vikář, po schválení úřadu slovenského kazatele pro Pešť se stal tamním slovenským kazatelem. Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Tento spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě.

Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum. Ján Kollár zemřel 24. 1. 1852 ve Vídni.

Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv. Marxe (Skt. Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na nový Vídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl dne 16. května 1904 přenesen na Olšanské hřbitovy v Praze. Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I. obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.

Dílo:
Poezie: Deploratio praesentis status Hungariae; Básně – střet milostného citu s láskou k vlasti; Slávy dcera – životní dílo, vzniklo ze sbírky Básně. V prvním vydání obsahovalo předzpěv (je veršován v časomíře) a 150 sonetů (ve druhém vydání přidal dva zpěvy – Léthé a Acherón – slovanské nebe a peklo). Sonety jsou rozděleny do tří zpěvů, nazvaných podle (kdysi slovanských) řek Labe, Dunaj a Sála. Inspirací díla byl Dantova Božská komedie. Básník, provázený Amorem – Milkem (který se stále ptá) a Mínou, putuje po zemích, kde žili Slované (a od druhého vydání i po slovanském nebi a pekle). Čtenáři se často ztotožňovali s jeho názory. Kompozice je neuspořádaná. Dílo je psáno starobylým jazykem a je poměrně složité. Obsahuje narážky na tehdejší dobu. Písně světské lidu slovenského v Uhřích – dva díly. Sebral je s pomocí P. J. Šafaříka a dalších. Národnié zpievanky čili písně světské Slováků v Uhrách jak pospolitého lidu, tak i vyšších stavů, sebrané od mnohých, v pořádek uvedené, vysvětleními opatřené a vydané – běžně se používá název Národnié zpievanky. Jedná se o dvousvazkové rozšíření Písní světské lidu slovenského v Uhřích.

Vědecká: Motto: O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými – V tomto díle šíří své názory na slovanskou vzájemnost. Slovany považuje za národ, který má 4 základní nářečí: ruské, polské, srbochorvatské, československé; Sláva bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův; Paměti

Učebnice: Čítanka; Slabikář; KOLLÁR, Ján. Abecedár aneb Šlabikár pre Kraginské Školy w Uherském Králowstwí. W Buďjňe: [s.n.], 1823. 

Kazatelská: Nedělní, svátečné i příležitostné kázně a řeči od Jana Kollára

Cestopis: Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou (1843); Staroitalia slavjanská aneb objevy a důkazy živlů slavských v zeměpisu, dějinách a v bájesloví, zvláště v řeči a v literatuře nejdávnějších vlaských a sousedních kmenů, z kterých zřejmo, že mezi prvotními osadníky a obyvateli této krajiny i slavjané nad jiné četnější byli (1853) – vyslovuje zde domněnku, že Italové jsou slovanského původu.

Dále napsal celou řadu menších děl, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.

Odkaz a pozůstalost

Několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr. Jindřicha Matiegky na štítku, stejně jako návrh pomníku a portrétní busta jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze. Bronzová busta byla odhalena rovněž v Panteonu Národního muzea.

Zpracováno podle: https://cs.wikipedia.org/wiki

Komentáře