Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Adolfa Hoffmeistera | Deník KNIHY

Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Adolfa Hoffmeistera

Adolf Hoffmeister se narodil 15. 8. 1902 v Praze v rodině advokáta, zakládajícího člena Mánesa. Maturoval na gymnáziu v Praze a zde také vystudoval Právnickou fakultu UK. Po vykonání advokátní zkoušky se stal společníkem otcovy kanceláře. Po okupaci Československa emigroval do Francie. V Paříži byl ve spojení s místními odbojovými organizacemi, s Association internationale des écrivains a založil i centrum čs. exilových kulturních pracovníků. V září 1939 byl za „protifrancouzskou činnost“ zatčen. Ačkoliv jej pařížský vojenský tribunál po sedmi měsících věznění zprostil viny, byl nadále internován v koncentračních táborech v Rolland Garros u Paříže, v Damigny u Alençonu a Bassens u Bordeaux. Po kapitulaci Francie byl propuštěn, avšak při útěku do Maroka opět zadržen, vězněn na nemocniční lodi Canada a koncentračním táboře Aïn Čok v Tangeru. Posléze se přes Portugalsko a Kubu dostal do USA. Od roku 1942 působil jako redaktor v newyorském Úřadu pro válečné informace a hlasatel a redaktor Hlasu Ameriky, od roku 1944 řídil čs. sekci státního amerického rozhlasu. Po návratu do Čech byl přednostou odboru pro kulturní styky se zahraničím na ministerstvu informací, československým velvyslancem v Paříži a od roku 1951 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Ještě za gymnazijních studií, kdy začal psát verše, se stal spoluzakladatelem a prvním jednatelem Devětsilu, roku 1927 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes. Byl činný v řadě kulturněpolitických organizací. Od roku 1946 se zúčastnil práce UNESCO. V letech 1965-67 byl předsedou Svazu čs. výtvarných umělců a předsedou pražského centra PEN-klubu. Od roku 1925 se aktivně věnoval výtvarnému umění a byl členem řady uměleckých porot doma i v zahraničí. Roku 1970, kdy mu byla zakázána veškerá práce veřejná, publikační i výstavní, odešel do důchodu. Zemřel 24. 7. 1973 v Říčkách.

Mezi válkami přispíval do Června, Cesty, Hosta, Proletkultu, Tribuny, Divadla, Přítomnosti, Lidových novin, Literárních novin, Tvorby, Volných směrů, v emigraci do londýnského Obzoru a newyorského Zítřku. Po roce 1945 mj. do Tvorby, Nového života, Kulturní politiky, Kultury, Výtvarného umění, Plamene, Literárních novin. Jako výtvarník, kreslíř a karikaturista ilustroval desítky knih vlastních i dalších autorů. Věnoval se také teorii výtvarného umění.

Charakteristickým rysem H. literární tvorby je mnohostrannost, výrazná pestrost tematická i žánrová. Byl autorem básní, drobných próz, divadelních her, cestopisných reportáží, desítek fejetonů, epigramů, interview i jednoho románu. Jeho vývoj směřoval od nezávaznosti dadaistických hříček k ostré protiměšťácké a protifašistické kritice ve 30. letech a dále k nadčasovým, obecně lidským tématům tvorby z 60. a počátku 70. let.

Tvůrčí začátky básnické i prozaické jsou spjaty s poetistickým obdobím Devětsilu, ovlivněny generačním okouzlením primitivismem a naivismem, inspirovány snem, podvědomím, hrou a fantazií (sbírky básní a krátkých próz Abeceda lásky, Podmořské hvězdy). Zpočátku přitom H. nacházel výraz pro své vidění světa především v divadelních hrách. Již prvními dramatickými experimenty, jednoaktovými hudebními a pantomimicko-tanečními výstupy (Passepartout, Park, Trestanec), přispěl k formování české avantgardní dramatiky 20. let. Jeho lyrickou komedií, zesměšňující obchodem ovládané lidské vztahy (Nevěsta), manifestovalo Osvobozené divadlo svou koncepci poetismu. S J. Voskovcem a J. Werichem napsaná hudební komedie Svět za mřížemi si pohrává s relativitou norem, které oddělují svět bohatých od světa zločinců. Společenský vývoj jako důsledek stále se opakujících mezigeneračních sporů spolu s kritikou měšťáctví, hrozícího každé generaci, jsou tématem veselohry Mládí ve hře, koncipované jako divadlo na divadle. Za hudební spolupráce J. Ježka pak vznikla aktualizovaná úprava Goldoniho Kavárničky (Zpívající Benátky).

Řadu protifašistických a protiválečných divadelních her zahájil autor adaptací Aristofanova Míru, pokračoval v ní veršovanou alegorií pro loutkové divadlo (Trhanec aneb Hrál Hladomor), libretem dětské opery (H. Krása: Brundibár) i dramatickým pokusem o vyrovnání se s lidickou tragédií (Slepcova píšťalka aneb Lidice). Většinu H. her spojuje výrazná lyrizace dramatické výpovědi, antiiluzivní způsob výstavby textu, rezignace na tradiční divadelní formy a postupy, kombinace veršů a prózy, využití rýmu, rytmu, tanečních a zpěvních vstupů, humoru, gagu, slovní hříčky.

Od druhé poloviny 20. let se věnoval také žurnalistickým žánrům. Čapkovsky laděné jsou jeho fejetony Cambridge –Praha a Světobol. Portréty desítek osobností české i světové literatury, divadla, filmu, výtvarného umění načrtl spolu s kreslenými karikaturami jednak v knihách rozhovorů (Kalendář, Piš jak slyšíš), jednak ve formě statí, fejetonů a vzpomínek (Hors d´oeuvre, Čas se nevrací). Karikaturní zkratky využívá také v cestopisných reportážích. Na pozadí drobných, konkrétních postřehů sleduje především svéráznost kultury a životního stylu obyvatel SSSR (Povrch pětiletky), USA (Americké houpačky, Tři měsíce v New Yorku), Číny (Kuo-Chua, Pohlednice z Číny), Egypta (Vyhlídka z pyramid), Japonska (Made in Japan), Střední a Jižní Ameriky (Mrakodrapy v pralese). Zážitky z putování do amerického exilu popsal v knize Turistou proti své vůli, dětem je určena cestopisná sbírka Dalekohled aneb Kdo nevěří, ať tam běží.

Po zákazu publikační činnosti v 70. letech se znovu vrátil k dramatické práci: hra Poprava, založená opět na principech epického divadla, je dialogizovanou filozofickou úvahou nad otázkami nadějnosti boje s mocí, trestu smrti, smyslu pobytu člověka na zemi. Snovou, fantaskní atmosféru má pak dvojjazyčná hra Pissoir.

Hlavními teoretickými pracemi jsou studie Současné čínské malířství a monografie o českém kreslíři a vynálezci hlubotisku (Karel Václav Klíč).

Zpracování podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995

Komentáře