Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Antonína Bartuška

Antonín Bartušek – básník, překladatel, autor kulturněhistorických prací, se narodil 11. 1. 1921 v Želetavě.  Syn zemědělce. Dětství prožil ve svém rodišti, po maturitě na reálném gymnáziu v Třebíči (1941) odešel do Prahy, kde do roku 1945 pracoval jako advokátní úředník v kanceláři Dr. Hynka Sedláčka. Po válce studoval na FF UK literární historii a komparatistiku, později dějiny výtvarného umění a historii (PhDr. 1950 prací Stavební vývoj bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáře). Souběžně byl v letech 1946–1948 zaměstnán jako referent v literárním oddělení Československého rozhlasu. Po ukončení vysoké školy (1950) působil dva roky ve Státní památkové péči a v letech 1952–1955 v Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV jako vědecký pracovník. V roce 1955 se stal ředitelem Západomoravského muzea a galerie v Třebíči, kde pracoval až do roku 1961. Po návratu do Prahy nastoupil jako teoretik a historik scénografie ve Scénografickém ústavu (1961–1964) a souběžně (od roku 1961) působil jako výtvarný teoretik Národního divadla. V roce 1964 přešel do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde pracoval až do své předčasné smrti v roce 1974.

Antonín Bartušek debutoval v roce 1937 jako básník ve Studentském časopise a Jitru. Básně, povídky, překlady a literární kritiky dále publikoval v Akordu, Praze v týdnu, Řádu, Svobodných (Lidových) novinách, Svobodném zítřku, Našem týdnu, Kytici a Mladých arších. Po více než desetileté odmlce pak v 50. letech publikoval v Hostu do domu, Kulturní tvorbě, Kultuře, Literárních novinách, Mladé frontě, Plameni, Repertoáru malé scény, Rovnosti, Sešitech pro mladou literaturu, Výtvarné práci aj., v 90. letech byla jeho tvorba představena mj. v Akordu a Telegrafu. Bartuškovy texty byly pseudonymně otištěny též v ilegálním strojopisném časopisu Vítr (1944–1945, 1949) a v exilové Sklizni (Hamburk), publikovány byly také v zahraničních časopisech (mj. Literatur und Kritik, London magazine, Twentieth Century). Uměnovědné a scénografické studie a glosy psal pro periodika Acta scaenographica, Knižní kultura, Památková péče, Ochotnické divadlo, Tvář, Umění, Vlastivědný sborník moravský, Výtvarná práce, Výtvarné umění aj. – Pro Čs. rozhlas připravoval v letech 1943–1949 literární pásma a kulturní zpravodajství, v druhé polovině 60. let spolupracoval s rozhlasem na cyklu, jenž byl věnován současné americké poezii a v němž Bartušek uváděl též vlastní překlady (mj. A. MacLeish, e. e. cummings ad.). – V první polovině 40. let Bartušek spolu s Milošem Václavem Dočekalem založil a redigoval zprvu ilegální strojopisnou edici Vysočina, v níž vydal i své drobné sbírky Daleko od léta (1941) a Zakletí (1942, částečně přetištěno v antologii Gymnasium básníků, 1991). Ve 40. letech byl členem literárního kruhu Umělecké besedy. V letech 1970–1972 redigoval překladové tituly pro edici Tvar nakladatelství Vyšehrad. – Jeho literární pozůstalost obsahuje vedle rozsáhlého souboru korespondence (mj. Reli Bernkopfová, Miloš Dvořák, Ewald Osers ad.) též řadu nepublikovaných textů z oblasti umělecké i uměnovědné. – Epigramy podepisoval pseudonymem Jan Barbar, ve Stockholmu uveřejněnou básnickou skladbu Atomový věk podepsal pseudonymem A. D. Martin, v exilovém prostředí byly jeho texty zveřejňovány též pod pseudonymem Martin Den. – Pod svým jménem publikoval některé překlady z angličtiny, které pořídila jeho přítelkyně, exilová básnířka a překladatelka Aurelie (Reli) Bernkopfová, provd. Jeníková (např. větší část textů z pásma americké milostné poezie Zlatovlasé dívce v městě Louisianě, rozmnož. 1965, či Dny bez konce E. O’Neila, rozmnož. 1966). Jméno Reli Bernkopfová bylo proto dosud mylně považováno za Bartuškův pseudonym.

V knížkách spirituální a meditativní lyriky, které psal Antonín Bartušek za protektorátu, se duchovnost a elegičnost snoubí s básníkovým úsilím o věcné zachycení prožitku (Fragmenty, Sudba). V elegické skladbě Atomový věk varuje před zneužitím vědeckého poznání a před nebezpečím, které plyne ze ztráty pokory před tajemstvím stvoření. Báseň uzavírá vizí, v níž technicistní civilizace navazuje spojení s duchovním principem, svého původce hledá v Bohu a nastává tak „atomový věk lásky“. Zcela jiný charakter má Bartuškova tvorba z let 1954–1964 (Oxymoron), jakož i sbírky z přelomu 60. a 70. let. Bartušek dospívá k programové prozaizaci verše, přechází do polohy whitmanovského rozjímání a dospívá až téměř k hranici experimentální poezie (zejména ve skladbě Červené jahody). Své básně staví především na protikladech reálného a ireálného světa, na oxymórních spojeních vyrůstajících z konfrontace každodennosti a absolutních hodnot. Jeho výpověď se postupně proměňuje v pásmo asociací, v monologické hledání existenciálních souvislostí mezi individuem, životem a společností. Osou Bartuškových filozofických veršů (Antihvězda, Tanec ptáka Emu) se stávají zejména motivy smrti a nesvobody i tragické pocity lidské marnosti, bolesti, samoty a beznaděje. Ve sbírkách vydaných v druhé polovině 70. let (zejména Změna krajiny) se autor vrací k rudimentárním jistotám dětství a rodného kraje. I když i v nich převládají motivy beznaděje a zániku, jsou „ředěny“ baladickou a impresivní tóninou. – Ve svých odborných pracích se Bartušek zaměřoval především na sakrální a duchovní hmotné památky Vysočiny (zejména okolí Žďáru nad Sázavou). – Z většího počtu filozofických postřehů a zápisků, které si Bartušek poznamenával od 40. let až do své předčasné smrti, vyšel doposud jen útlý bibliofilský výbor záznamů z období únorového komunistického puče v roce 1948 (Demo-archie).

Antonín Bartušek zemřel 22. 4. 1974 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz