Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Václava Renče | Deník KNIHY

Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatele Václava Renče

Václav Renč – básník, dramatik, literární a divadelní kritik, překladatel, autor loutkových her a poezie pro děti, se narodil 28. 11. 1911 ve Vodochodech.

Syn Ivan (* 1937) a vnuk Filip (* 1965) působí jako filmoví režiséři, dcera Zuzana Nováková-Renčová (* 1943) a vnučky Ester Marie Nováková (* 1978) a Luisa Nováková (* 1971) jsou spisovatelky.
Renč pocházel z rodiny zedníka, která v roce 1917 přesídlila do Prahy. Zde Renč studoval na reálce a klasickém gymnáziu (maturita 1930) a absolvoval Filozofickou fakultu UK (obory filozofie a jazykověda, PhDr. 1936 prací Bergsonovo pojetí intelektu a životního vývoje). Již v letech 1933–36 byl propagačním redaktorem Svazu knihkupců a nakladatelů ČSR a redakčním tajemníkem časopisu Rozhledy po literatuře a umění. Od roku 1937 pracoval jako redaktor pražského nakladatelství Novina (1938–41 zde redigoval literární měsíční zpravodaj Cesta za knihou). V letech 1942–45 byl spisovatelem z povolání. V roce 1945 byl pro svoji publicistickou činnost v době okupace distancován očistnou komisí Syndikátu českých spisovatelů na dva roky (tj. měl po tuto dobu zákaz publikovat), později, po dalším šetření, byl ze Syndikátu vyloučen. Po válce působil v sezoně 1945/46 jako dramaturg Městského divadla v Olomouci a poté jako lektor a režisér Národního divadla v Brně až do doby, kdy dostal od akčního výboru ND výpověď a musel divadlo opustit (1948). Od roku 1949 byl z politických důvodů nucen živit se pouze příležitostnými pracemi, v květnu 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou v dubnu 1952 odsouzen na 25 let vězení. Z vězení byl propuštěn v roce 1962, rehabilitován v plném rozsahu až 1990. Po propuštění pracoval jako dramaturg operety Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Od roku 1967, kdy se přestěhoval natrvalo do Brna, se věnoval literatuře a překládání.

Přispíval zejména do novin a časopisů: Studentský časopis (1927 zde debutoval), Časopis agrárního studentstva, Host, Signál, Akord, Lumír, Rozhledy po literatuře a umění, Poezie, Listy pro umění a kritiku, Tvar, Tak, Venkov, Obnova (pokrač. jako Národní obnova), Brázda, Vyšehrad, Host do domu, Plamen, Lidová demokracie, Katolické noviny aj. Redigoval časopisy Cesta za knihou (1938–41) a Řád (1940–44). Užíval pseudonymů Jarka Štít (Studentský časopis), Jiří Čekan, Václav Morávek (povídky v Cyrilometodějském kalendáři), Elogius (epigramy v Lumíru), Pavel Nešpor (zejména v Rozhledech), Petr Stárek a šifer Rč., Rn., -ver. – V Renčově pozůstalosti se zachoval mj. rukopis renesanční tragédie Mirenza (1944 bylo její vydání zakázáno cenzurou), v knihovně pražského Divadelního ústavu jsou uloženy strojopisy veršované hry Funus bláznů (1944, vydání v Dilii 1971 bylo zakázáno), původní verze loutkové pohádky Labutí princ z roku 1949 a překladů divadelních her (Sem Benelli: Hostina výsměchu, 1944 + Škola bláznů, b. d., 40. léta; Lucius Annaeus Seneca: Agamemnon, b. d., 1965; George Bernard Shaw: Čokoládový hrdina, b. d., Friedrich Hebbel: Krásná Anežka, b. d.).

Renčovo literární dílo je od počátku ovládáno silnou křesťanskou spiritualitou. Jeho básnická tvorba z 30. let (Studánky, Sedmihradská zem, Vinný lis) má zcela jednoznačně metafyzicko-náboženský ráz. Základními konstantami Renčova duchovního prostoru, transponovanými v umělecký tvar, je protiklad ducha a hmoty, světla a tmy; smyslovost je v jeho poezii nahrazována slastí z tvorby, do níž se sublimuje básníkův náboženský prožitek; dokonalost vytvořeného díla, absolutno jeho tvaru má manifestovat absolutno Božího jsoucna. Toto pojetí poezie je silně ovlivněno Rainerem Mariou Rilkem, jehož básnické dílo bylo českou poezií 30. let aktualizováno. Podobu metafyzicko-náboženských podobenství, odhalujících klamnost smyslového světa, který zakrývá pravou podstatu bytí, má také většina Renčových divadelních her (Marnotratný syn, Císařův mim, Barbora Celská). Jejich podstatou není dramatický vývoj postav a psychologické konflikty, ale střetávání nadosobních idejí, v nichž je odkrývána skutečnost Božích záměrů. – Vnitřní kontinuitu Renčova díla neporušilo ani jeho dlouholeté uvěznění. V tvorbě z 50. a 60. let (Setkání s Minotaurem, Popelka nazaretská, autorský výběr z poezie 1941–62 Skřivaní věž) zůstal básníkem hluboké křesťanské víry, jeho poezie však již nebyla ohrožována rilkeovským estetismem a – pevně svázána s drastickými prožitky z vězení – tvarově i myšlenkově zreálněla. – Pro děti a mládež Renč napsal veršovanou pohádku (Perníková chaloupka), jevištní a rozhlasové dramatizace pohádkových i jiných děl (Mark Twain, Karel Čapek) a několik loutkových her. – Svébytnou součást jeho díla tvoří četné překlady z němčiny (Rainer Maria Rilke, Johann Wolfgang Goethe, René Schickele), francouzštiny (Georges Duhamel, Julien Green, Jacques Maritain, Maurice Maeterlinck), angličtiny (Samuel Taylor Coleridge, Oscar Wilde), italštiny (Francesco Petrarca) a polštiny (Adam Mickiewicz, Cyprian Norwid), v nichž osvědčil vytříbený smysl pro formální kvality překládaných děl. Hlas Páně tříští cedry je básnickým, avšak významově přesným překladem biblických Knih žalmů, který Renč dokončil v roce 1972. Schopnosti dramatika uplatnil při moderních aktualizačních úpravách a překladech dramat antických (Aristofanes, Euripides, Sofokles), německých (Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Gerhart Hauptmann) a anglických (William Shakespeare). Příležitostně psal Renč také eseje, úvahy a literárněkritické stati. Na sklonku života se podílel na textové aktualizaci katolických mešních písní (Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí, 1973). – Zásluhou editorů Jaroslava a Luisy Novákových byla z autorovy pozůstalosti zpřístupněna i část jeho rukopisného díla. První svazek Vybraných spisů nazvaný Vrstvení achátu obsahuje mj. dosud nepublikovanou sbírku drobné lyriky z let 1938–50 Listí na vodách a nedokončenou skladbu na motivy legendy o svaté Anežce České Režná kytlice, ve druhém svazku s titulem S anděly si nelze připíjet byla publikována básnická sbírka Přesýpací hodiny, jejíž vydání bylo zastaveno v roce 1971, a v oddíle Barevným prachem země výběr Renčových rukopisných básní z 60.–70. let. Prozaický výbor Malborgův dům obsahuje kromě titulní povídky-zpovědi vraha s takřka poeovskou atmosférou děsu dvě do historizujícího rámce zasazené prózy o lidském obrácení Dítě má hlad, Legenda o lotru Dismasovi (všechny tři byly otištěny pod pseudonymem v Cyrilometodějském kalendáři) a dosud nezveřejněné Renčovo vyznání lásky k divadlu Vánek nese poselství.

Václav Renč zemřel 30. 4. 1973 v Brně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře