Dnes uplyne 5 let od úmrtí spisovatele Alexe Koenigsmarka

Alex Koenigsmark – prozaik, dramatik, televizní a filmový scenárista, autor rozhlasových her, se narodil 27. 5. 1944 v Plzni.  Syn básníka, prozaika a dramaturga Josefa Koenigsmarka. Jeho manželka Viktorie Hradská (*1944) je překladatelkou z maďarštiny a dramatičkou, angažovala se rovněž v politickém životě (1990–92 byla místopředsedkyní zahraničního výboru České národní rady). – Po skončení základní školy (1958) se Koenigsmark vyučil kameníkem, od roku 1960 pak studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší (maturita 1966, tedy až po absolvování dvouleté vojenské služby). Studia dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU (1967–73, mj. u Milana Kundery) ukončil scénářem Sbohem, Giovanni a esejem Jak umírají filmoví hrdinové. V letech 1973–74 byl zaměstnán jako dramaturg Filmového studia Barrandov, v letech 1975–90 byl spisovatelem z povolání (s výjimkou roku 1979, kdy byl dramaturgem Činoherního studia v Ústí nad Labem). V roce 1990 se stal ředitelem odboru umění ministerstva kultury ČR. Od roku 1991 byl dramaturgem Komorního divadla komedie v Praze, v letech 1994–97 působil ve stejné profesi na televizní stanici Prima. Nyní je opět ve svobodném povolání.

Jako prozaik debutoval 1964 povídkou v časopise Čs. voják. Poté postupně přispíval do periodik Mladý svět, Tvorba, Mladá fronta aj., po roce 1989 do Britských listů, Divadelních novin (2002–03 zde vzpomínky Mezi židlemi aneb Hra na černocha 1–6), Literárních novin, Playboye, Prager Zeitung, Práva, Wiener Journalu aj. – Koenigsmark se soustředil především na scenáristiku: napsal scénáře k filmům Kud puklo da puklo (Záhřeb 1976, režie Rajko Grlić), Hra na telo (Bratislava 1979, režie Ján Zeman), Samo jednom se ljubi (Záhřeb 1980, režie Rajko Grlić), Galoše šťastia (Bratislava 1986, režie Juraj Herz, podle Hanse Christiana Andersena), Úsmev diabla (Bratislava 1987, režie Ján Zeman), V rannej hmle (Bratislava 1990, režie Ján Zeman, s Václavem Hanzlíkem), Labyrint aneb Popis jednoho zápasu (Mnichov 1991, režie Jaromil Jireš), Josephine (Mnichov 2001, režie Rajko Grlić). Je také autorem původních televizních her nebo televizních adaptací literárních děl, realizovaných v českých. ale ponejvíce slovenských studiích Československé televize: Klient (1973, režie Miroslava Valová), Pokušení mladého muže (1973, režie Zdeněk Kubeček, podle Jánose Székelyho), A. C. Dupin zasahuje (Bratislava 1974, 3 díly, režie Martin Hollý, podle Edgara Allana Poea), Šťastie sberatelov (Bratislava 1975, režie Stanislav Kárnický, podle Stefana Zweiga), Tajný agent (Bratislava 1976, 2 díly, režie Peter Mikulík, podle Grahama Greena), Pětina průměrného života (1977, režie František Laurin), Schody z mramoru (Bratislava 1977, režie Miloslav Luther, podle Budda Schulberga), Mario a kúzelnik (Bratislava 1978, režie Miloslav Luther, podle Thomase Manna), Článok na prvú stranu (Bratislava 1978, režie Miloš Pietor), Zbrane noci (Bratislava 1979, režie Miloslav Luther, podle Vercorse), Na pokraji rozumu (Bratislava 1979, režie Miloslav Luther, podle Miroslava Krleži), Nebezpečné známosti (Bratislava 1980, režie Miloslav Luther, podle Pierra Choderlose de Laclose), B III/6 (Bratislava 1988, režie Peter Mikulík), Zločin lorda Arthura (1988, režie Ivan Balaďa, podle Oscara Wilda), Závist (1991, režie Karel Smyczek), Největší z Pierotů (1991, 5 dílů, režie Ivan Balaďa, podle Františka Kožíka), Jasnovidec (2005, režie Jiří Svoboda). Početná je i Koenigsmarkova tvorba pro rozhlas: Sbohem, bílí králíci (1975), Vesele se otáčejme (1976, podle Georga Salomona Kaufmana), Humelšnábl a boj se smrtí (1976), Koník, který je unaven (1990), Komedie o komedii (1990), Bílá jako káva (1991) a Nízké karty (1992). Pod vlastním jménem či pod kolektivní šifrou Josef a Růžena Duškovi přispěl také několika epizodami do rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?; pod jeho jménem však zde byly uvedeny i rozhlasové hry jiných autorů, zejména Pavla LandovskéhoJosefa Koenigsmarka. Spolu s Janem Vedralem je autorem námětu k rozhlasovému seriálu Život je pes a autorem scénářů k epizodám Kde to žijeme, Ústřice po bretaňsku, Život není pes, Hledání ztraceného nápadu, Králičí tango, Kominíček, Tristan a Isolda (vše 2008).– V periodikách užíval též pseudonymu Egon Feilchenfeld.

Vedle tvorby pro film, televizi a rozhlas se Koenigsmark uplatnil i jako autor původních dramat a divadelních adaptací děl českých i zahraničních tvůrců (Byl jednou jeden drak, podle Josefa Lady; Tajemný doktor Ox, podle Julese Verna; Co dobře skončí, podle Williama Shakespeara, aj.) a později také jako prozaik. Spojujícím rysem Koenigsmarkových psychologizujících divadelních her je tragikomičnost, důraz na etické hodnoty života a snaha o detailní vystižení charakterů hlavních hrdinů – většinou lidí průměrných, až zdánlivě bezvýznamných outsiderů, kteří sice mají své sny a ideály, avšak postrádají potřebnou energii pro jejich uskutečnění. Ačkoliv navenek vystupují jako celistvé bytosti s pevně vymezeným systémem hodnot, ve skutečnosti jen těžce hledají odpovědi na základní otázky po smyslu vlastního bytí. Pocit jejich životní nenaplněnosti přitom v autorově vývoji stále vzrůstá. Jestliže se stárnoucí hrdinka Koenigsmarkova divadelního debutu Ostrovy zdánlivé či postava rytíře z pozdější hry Edessa dokázali za pomoci druhých ze stavu životní vyprahlosti vymanit, postavy následujících dramat již nikoliv. Ocitají se v rolích pasivních obětí své doby (Mňau aneb Had v růži) a s absurdním světem popírajícím základní etické kvality se buď ztotožňují, nebo před ním bezradně prchají (Profesionálové), anebo dokonce jsou tímto světem dohnáni k ztrátě životní svébytnosti (Tlalok). – Obdobné téma Koenigsmark rozvíjí i v prózách, publikovaných ve značném časovém odstupu od okamžiku napsání. Pocit skepse z života neúplného, pokryteckého a odtrženého od systému tradičních lidských hodnot prostupuje již jeho knižní prvotinu Cesta sekčního šéfa k moři, vyprávějící o tragické smrti zdánlivě úspěšného ministerského úředníka. Nejenom v této knize jsou však aspekty duševního i fyzického rozpadu hrdinů vyvažovány autorovou snahou pochopit jejich podstatu, dobrat se počátku cesty, jež vede k deziluzi a nicotě. Pozdější, literárně a filozoficky bohatě proodkazované Koenigsmarkovy prózy (povídkové soubory Všechny pánské historky, Příběh unavené manekýnky) jsou soustředěny na zachycení nejrozmanitějších groteskně-tragických podob lidského života téměř zbaveného emočně pozitivních, nekonfliktních partnerských vazeb. V souboru fejetonů, causerií a krátkých příběhů zasazených převážně do prostředí divadelníků a novinářů (Jak se stal Rockefeller miliardářem) pak Koenigsmark ironicky i s humorem glosuje jak přítomné dění (politiku, zakomplexovanost literární kritiky, extravaganci současného umění i běžné životní situace), tak naši normalizační minulost. Zcela odlišně založený román Siromacha, inspirovaný vzpomínkami autorova otce, je působivou reflexí skutečných událostí, jak se odehrávaly v prvních letech po válce v českém pohraničí. V pozadí realisticky podaného, citově vypjatého příběhu se přitom skrývá analytický popis plíživého zakořeňování totality v době, v níž si nikdo nemohl být jist svou budoucností. – V knihovně Ústavu pro českou literaturu AV ČR jsou uloženy strojopisy Koenigsmarkových rozhlasových her Koník, který je unaven (1988), Nízké karty (1989) a Bílá jako káva (1990).

Alex Koenigsmark zemřel 23. 1. 2013.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře